Osudy lidí bez domova, jež se podařilo zmapovat francouzské nevládní organizaci Collectif Les Morts de la Rue, vyvracejí některé romantizující nebo zkreslené představy. Zdaleka se nejedná jen o starší muže, pro něž se stal samotářský život na ulici životní volbou. Nejčastěji končil život lidí v této skupině obyvatel násilnou smrtí. Patnáct procent prožilo část svého dětství v ústavní péči.

Mezi jmény zesnulých, uvedených na seznamu organizace, lze nalézt několik dětí mladších osmnácti let, včetně kojenců. Ostatně průměrný věk dožití lidí bez domova dosáhl v roce 2021 pouze osmačtyřicet let. To je o jednatřicet let méně oproti celostátnímu průměru.

Bezdomovectví navíc představuje poměrně široký jev. Vedle „života na ulici“ zahrnuje i další typy nevyhovujícího anebo nestálého bydlení. Mezi takové lze například zařadit provizorní obydlí, ubytovny, noclehárny, azylové domy, ale také přespávání u rodiny či známých.

Některé z těchto forem bydlení sice uspokojují základní fyziologické potřeby, jako je teplo či přístup k pitné vodě, avšak žádná z nich nenabízí pocity jistoty, intimity a důstojnosti. Bez nich lze přitom překonat traumata lidí bez domova jen stěží.

Rostoucí počet lidí bez domova jako celoevropský problém

V roce 2017 francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil, že si přeje, aby do konce roku nemusel nikdo žít na ulici. Přepokládaný konec bezdomovectví se neuskutečnil. Od roku 2012 naopak stoupl počet lidí žijících bez domova o 110 procent.

Tento problém se netýká pouze Francie. I v dalších evropských zemích narůstá počet lidí bez domova, což přimělo členské země Evropské unie k hledání společného východiska. Loni vznikla Evropská platforma na boj s bezdomovectvím, která vytyčila strategii vedoucí k ukončení bezdomovectví do roku 2030.

Tato strategie spočívá v široké podpoře modelu Housing First, který vychází z myšlenky, že jisté a bezpečné bydlení významně ovlivňuje kvalitu života. Lidem v bytové nouzi poskytnou sociální pracovníci bydlení a teprve poté jim v případě potřeby zprostředkují další podporu.

K dalším důležitým krokům v celoevropské strategie patří prevence vzniku bezdomovectví, monitorování a vyhodnocování situace lidí bez domova či vytváření multioborových týmů. Do jejich fungování by se měli zapojit i lidé se zkušeností s životem na ulici. Modelovým příkladem může být Finsko.

Francie má v zavádění uvedených nástrojů zpoždění. Sociální bydlení v roce 2020 využívalo přibližně pět procent lidí bez domova. V režimu Housing First se v celé zemi nacházelo méně než 3 000 bytů, což pokrývalo asi jedno procento potřeby.

Na popsanou skutečnost poukázal i francouzský účetní dvůr, který dbá na řádné hospodaření státu. Ten francouzské vládě doporučuje, aby investovala finanční prostředky do systému Housing First a vyčlenila pro něj více bytů.

Ve výsledku je model „bydlení především“ úspornější také pro veřejné rozpočty. Současný způsob řešení situace jednoho člověka bez domova vyjde daňové poplatníky na 17 000 eur, kdežto poskytnutí odpovídajícího bydlení včetně případné podpory stát stojí 14 000 eur. Pokud se aktuální systém podílí na řadě předčasných úmrtí a je navíc drahý, nezbývá věřit, že se evropský cíl podaří do roku 2030 naplnit.