Osudy lidí bez domova, jež se podařilo zmapovat francouzské nevládní organizaci Collectif Les Morts de la Rue, vyvracejí některé romantizující nebo zkreslené představy. Zdaleka se nejedná jen o starší muže, pro něž se stal samotářský život na ulici životní volbou. Nejčastěji končil život lidí v této skupině obyvatel násilnou smrtí. Patnáct procent prožilo část svého dětství v ústavní péči.

Mezi jmény zesnulých, uvedených na seznamu organizace, lze nalézt několik dětí mladších osmnácti let, včetně kojenců. Ostatně průměrný věk dožití lidí bez domova dosáhl v roce 2021 pouze osmačtyřicet let. To je o jednatřicet let méně oproti celostátnímu průměru.

Bezdomovectví navíc představuje poměrně široký jev. Vedle „života na ulici“ zahrnuje i další typy nevyhovujícího anebo nestálého bydlení. Mezi takové lze například zařadit provizorní obydlí, ubytovny, noclehárny, azylové domy, ale také přespávání u rodiny či známých.

Některé z těchto forem bydlení sice uspokojují základní fyziologické potřeby, jako je teplo či přístup k pitné vodě, avšak žádná z nich nenabízí pocity jistoty, intimity a důstojnosti. Bez nich lze přitom překonat traumata lidí bez domova jen stěží.

Rostoucí počet lidí bez domova jako celoevropský problém

V roce 2017 francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil, že si přeje, aby do konce roku nemusel nikdo žít na ulici. Přepokládaný konec bezdomovectví se neuskutečnil. Od roku 2012 naopak stoupl počet lidí žijících bez domova o 110 procent.

Tento problém se netýká pouze Francie. I v dalších evropských zemích narůstá počet lidí bez domova, což přimělo členské země Evropské unie k hledání společného východiska. Loni vznikla Evropská platforma na boj s bezdomovectvím, která vytyčila strategii vedoucí k ukončení bezdomovectví do roku 2030.