Evropská novinářská cena pro Deník Referendum je především oceněním způsobu práce naší redakce: věříme, že novinářská práce, když se dělá správně, může měnit svět k lepšímu. Nepracujeme pro „lajky“, ale z touhy pronikat k podstatě věci, snažíme se sledovat trendy ve světě a spolupracovat se zahraničními redakcemi, které k novinářství přistupují obdobně. Dávno také víme, že nejlepší novinářská práce je tržně nefinancovatelná: spoléháme tedy na podporu našich čtenářů a granty, které právě nejčastěji přicházejí z mezinárodních projektů.

Jsme malá redakce a nemůžeme se zabývat vším: vybíráme si tudíž témata, která jsou opomíjena, ale jejichž vliv na tvář společnosti je přitom zásadní. Proto jsme do českého slovníku zavedli pojem „obchod s chudobou“, proto jsme jako první u nás měli klimatického redaktora, proto popisujeme současnou kulturně-politickou situaci jako konflikt oligarchie s demokracií. A také proto jsme se jako první v České republice systematicky začali zabývat krizí bydlení.

Gaby Khazalová tedy nedostala cenu za účast v jednom projektu. Dostala ji proto, že se tématem zabývá způsobem, který odpovídá špičkovým evropským trendům dlouhodobě — a proto, že pracuje v redakci, která ji nenutí produkovat za každou cenu velký objem textů, ale naopak ji povzbuzuje k tomu, aby se soustředila na kvalitu.

Jak to, že právě Deník Referendum — jedny z nejchudších českých novin — dostal jako první v České republice ocenění, po němž touží každá evropská redakce? Dobře to ilustruje právě pohled na dlouhodobě odváděnou práci Gaby Khazalové. Projděme si šest jejích nejdůležitějších textů, které v DR k tématu bydlení publikovala.

1. Skryté impérium manželů Tykačových

Úplně poslední publikovaný text Gaby Khazalové v DR poodhaluje, co máme v rukou: data o vlastnické struktuře bytů v Praze. Je to výsledek naší investigace, ale přitom se jedná o poznatky, které má veřejnost právo znát: je to základní informace pro jakoukoli smysluplnou veřejnou politiku bydlení.

Analýza našich dat o vlastnících pražských bytů poukázala na to, že struktura hned několika společností vlastnících velké bytové fondy končí v daňových rájích. A tudíž je takřka nemožné dohledat, kdo za nimi stojí.

Jedním z takových případů byla síť firem, jejichž konečným vlastníkem je podle evidence skutečných majitelů spolupracovník Pavla Tykače — Petr Nešetřil. Sám Pavel Tykač napojení na firmy popírá.

Analýzou zahraničních rejstříků se nám podařilo dohledat stopy vedoucí až na Bahamy a ukazující, že Pavel Tykač má ke zmíněným firmám blíže, než tvrdí. Z našich zjištění vyplývá, že spolu se svou manželkou Ivanou Tykač mohou být třetími největšími pronajímateli v hlavním městě.

Text také nasvěcuje, jakým způsobem Ivana Tykač, podnikatelka známá svým byznysem v Airbnb, přišla díky vztahům s bývalým vedením Prahy 1 ke svému bytovému portfoliu.

Kdo vlastní velké bytové fondy — a jak k nim přišel — k by mělo být tématem veřejné politiky. Bez znalosti základních informací by to ale nebylo možné.

2. Hrozba gentrifikace brněnského Cejlu a Bratislavské. Trumfy ještě drží město

Reportáž, která původně vyšla v angličtině na webu Balkan Insight, popisuje vůbec první případ počínající gentrifikace v Brně. O lokalitě Cejl a Bratislavská se dosud psalo zejména s ohledem na kulturní a kreativní projekty, které v místě probíhají již delší dobu.

Mnohem zásadnější je ovšem bezprecedentní nárůst nových rozvojových projektů, který dost možná nesmazatelně poznamená tvář čtvrtě, obývané zejména romskou komunitou. Reportáž zachycuje proměnu místa a načrtává její možný vývoj do budoucna.

3. Ostravský byznys se sociálním bydlením: Romové smí jen do vyloučených lokalit

V ostravském regionu šlo o známý fakt, nikdo se jej ovšem dosud nepokusil dokázat. Řeč je o segregaci romské komunity v přístupu k nájemnímu bydlení.

Díky výpovědím několika sociálních pracovníků se nám podařilo prokázat, že největší ostravský pronajímatel řízeně třídí zájemce o byt na základě jejich etnicity. Řadu let už tak ve městě de facto vytváří vyloučené lokality. Segregační mechanismus navíc zřejmě pokračuje i za stávajícího majitele největšího bytového fondu v České republice, švédské korporace Heimstaden.

Právě jejímu počínání ve vztahu k nájemníkům se v rámci projektu Města v pronájmu věnovali i kolegové z německého Tagesspiegelu. Heimstaden totiž vlastní byty hned v několika evropských městech. Jeho vlastnická struktura navíc sahá až do norského investičního fondu Fredensborg — vlastněného tamějším miliardářem Ivarem Tollefsenem.

Zjištění kolegů z norského E24, že investor odvádí v Norsku ročně jako daně pouhých 25 tisíc norských korun (zhruba 65 tisíc českých korun), přestože vlastní v Oslu 3800 bytů, vzbudilo v zemi celospolečenskou debatu. Ostravská segregace přitom zůstává v českém prostředí tolerovanou realitou.

4. Nouzový stav usvědčuje v otázce bydlení z alibismu skoro všechny

Pandemie covidu nám ukázala, jak velkým problémem je nedostupnost bydlení, nastane-li jakákoliv krize. Analýza rozebírá opatření, s nimiž přišla v první vlně česká vláda, a ukazuje, v čem spočívala jejich bezzubost.

Na základě rozhovorů s experty rozebírá český dávkový systém a klade si otázky jako:

• Opravdu lze žít důstojně, zbyde-li člověku životní minimum čtyři tisíce korun?
• Opravdu si rodina o čtyřech a více členech dokáže najmout v Praze bydlení pod devatenáct tisíc korun, jak předpokládá normativ pro výpočet příspěvku na bydlení?

Text nemá ambici nabídnout řešení krize bydlení, jeho cílem je spíše ukázat, co je zapotřebí udělat, abychom vůbec s nějakým řešením mohli přijít. Dozvědět se potřebná data je totiž prvním krokem k tomu začít dělat politiku bydlení.

5. Restituce, privatizace, deregulace: a politika bydlení je v troskách

Chceme-li pochopit, proč v České republice prakticky neexistuje politika bydlení, je zapotřebí se podívat do historie. To je metoda, na jejímž základě vznikla analýza toho, jak v 90. letech vznikal zdejší trh se soukromým nájemním bydlení.

Článek — z roku 2017! — nasvěcuje dějinné procesy, jež vykopaly příkop mezi nájemníky a vlastníky, a ukazuje, proč se do budoucna bude tento zásadní — de facto „třídní“ — rozdíl ještě více prohlubovat. Na základě rozhovorů s pamětníky, mezi nimiž najdeme i Táňu Fischerovou, odhaluje, že věci, které se nám zpětně jeví jako nevyhnutelné, nebyly jedinou možností, kam se česká společnost chtěla ubírat.

Text vyšel také v polském a anglickém překladu v magazínu Autoportret — v čísle věnovaném politice bydlení v post-komunistických zemích.

6. Krizi bydlení nemůže vyřešit trh. Je totiž její příčinou

V roce 2017 ovládaly mediální prostor názory investorů, developerů, zástupců realitních kanceláří a bank. Byla to doba, kdy bylo složité najít odborníky i z řad akademiků či občanské společnosti, kteří by zpochybňovali přesvědčení, že krizi bydlení vyřeší nová bytová výstavba. Analýza je tak jedním z prvních pokusů dokázat, proč není bydlení komodita jako každá jiná a proč na ni neplatí tržní poučky.

Je zásluhou zejména občanské společnosti — mezi všemi kupříkladu organizace Arnika, jež zpracovala řadu cenných analýz —, že dnes najdeme podnětné seriály o krizi bydlení takřka ve všech médiích. Přestože zde boj za práva nájemníků nemá zdaleka takovou sílu jako v Berlíně či Barceloně, za poslední pět let se veřejná debata proměnila výrazně.

Na počátku stála i tato novinářská práce. Gaby Khazalová už pět let píše o české krizi bydlení na evropské úrovni. A proto nyní byla členkou týmu, který dostal Evropskou novinářskou cenu.