Linka 57. Zrušení spoje do ústeckého Mojžíře jako forma segregace
Radim BotekZrušení trolejbusové linky v Ústí nad Labem jen prohloubí sociální problémy. Zlepšení situace v sociálně vyloučené lokalitě předpokládá investice včetně zajištění dopravní obslužnosti. Nezodpovědní politici však raději trestají celou čtvrť.
Mojžíř se nachází přibližně sedm kilometrů severovýchodně od centra Ústí. V roce 1998 zde začala privatizace bytů, jejichž vlastníky se stali lidé, kteří v lokalitě nebydleli. Byty začali pronajímat za přemrštěné částky těm, kteří mají jinde problém sehnat bydlení, často Romům — jinými slovy, rozjel se zde obchod s chudobou. Než město v roce 2019 vyhlásilo takzvanou bezdoplatkovou zónu na celém svém území, rok už platila právě v Mojžíři a Předlicích na opačné straně města.
Mojžíř však zůstal oblastí s nejvyššími cenami nájmů, opatření tedy nevedlo k řešení situace, ba právě naopak upřelo poslední zbytky pomoci i tam, kde měla smysl. V bezprostředně následujících letech pokračovala proměna sídliště ve vyloučenou lokalitu tryskovým tempem.
Z osobní zkušenosti mohu doplnit, že ještě před několika lety bylo na sídlišti vcelku příjemně a bezpečno, v posledních letech se však segregace obyvatelstva a obchod s chudobou projevily naplno, hodnoty bytů klesly na absurdně nízkou úroveň a o Mojžíři se začalo hovořit jako o sociálně vyloučené lokalitě.
Dopravní komplikace
Nyní přestala na sídliště zajíždět trolejbusová linka hromadné dopravy číslo 57, která v obdivuhodné délce kopírovala tok Labe až do konce července. Nahradily ji méně četné autobusy, které ovšem končí již v sousedních Neštěmicích.
Důvodem pro zrušení linky měly být četné stížnosti na bezpečnost během přepravy. Cestujícím na lince nyní přibývají komplikace v podobě přestupu a zdržujícího nástupu předními dveřmi, tedy kombinace dopravních opatření, jež fakticky zlikvidovala využitelnost hromadné dopravy v nejednom českém a moravském městě. V důsledku změn má být naopak cestujícím garantována bezpečnost ve vozidlech.
Pokusil jsem se proto zjistit, jaké incidenty vedly ke zrušení trolejbusové linky 57. Prokazatelně jsem dohledal pouze pravidelný nepořádek ve vozidlech a hluk, jedno napadení řidiče a jednu vhozenou popelnici do otevřených dveří trolejbusu. Na první pohled to nevypadá na chování, z něhož bychom měli vinit celé sídliště.
Dopravní segregace
Sám jsem řidič městského autobusu a mohu se podělit o zkušenost z poslední sobotní odpolední služby: dva kuřáci bezskrupulózně si zapalující ve vozidle, jedna rozbitá sklenice při hádce mladého páru. jeden dvoumetrový muž pod silným vlivem omamných látek, jenž se pokusil za jízdy rozbít okno a vyskočit z vozidla, protože v protisměru projelo policejní auto. Po konci služby jsem ve vozidle kromě střepů ze sklenice našel asi deset kusů odpadků.
Takový je bohužel standard chování lidí ve večerních spojích veřejné dopravy. Rozhodně nic, co by mělo být důvodem ke zrušení dostupné veřejné dopravy či k jejímu vyhrazení jen pro bohaté a úspěšné.
V Mojžíři je totiž „potrestáno“ za chování několika lidí celé sídliště i jeho okolí. Ústecké rozhodnutí zrušit linku 57 je dopravní segregací navazující na další formy segregace, jakou bylo i vyhlášení bezdoplatkové zóny.
V případě sídliště na okraji města se totiž prudkým zhoršením dopravní nabídky v podstatě staví nová dělící — byť na první pohled nezřetelná — zeď. Místo investic a nasazení sociálních pracovníků, kteří by nabídli pomocnou ruku, se město a dopravní podnik snaží oblast ještě více vyloučit a oddělit, čímž k řešení problému nijak nepřispějí, jen ho zhorší.
Co je na celé situaci nejhorší, změnou značně utrpí vedle Mojžíře i sousední Neštěmice, kterým se úpravou jízdních řádů výrazně zhoršila dopravní dostupnost. Zhoršení dopravní dostupnosti vede k poklesu cen nemovitostí, což je prvním krokem k sociálnímu vyloučení dané lokality.
V případě Neštěmic a sídliště Skalka se jedná o oblast několikanásobně větší než samotný Mojžíř. Právě sledujeme možný počátek vzniku ghetta s desetitisícovou populací, což v České republice nemá obdoby.
Bez jízdenky nejedeš. Na jízdenku nemáš. Co teď?
Jeden z argumentů, který zazníval pro zrušení spoje, tvrdí, že cestující nejezdí s platným cestovním dokladem. Cestování s platným jízdním dokladem je jistě jedinou legální i morálně správnou volbou. Bohužel ne každý si může jízdní doklad vždy dovolit.
Přestože si většina pracujících nejspíš řekne, že 620 Kč na měsíc (roční jízdenka 4490 Kč) není za ústeckou MHD nijak přemrštěná částka, vezměme v úvahu, že čistá minimální mzda je něco málo přes 15 000 Kč, takže po zaplacení nákladů za bydlení a při péči o rodinu jde o částku, kterou mnoho lidí prostě nemá. Vezměme navíc v potaz kupní sílu v Ústeckém kraji a v relativním srovnání nám vychází jedno z nejdražších cestovných v České republice.
Otázkou je i ekonomika provozu místního dopravního podniku, který v přepočtu na obyvatele i na ujetý kilometr získává jednu z nejvyšších dotací v rámci měst srovnatelné velikosti. Zdálo by se tedy, že při efektivní práci s rozpočtem by ceny jízdného zdaleka takové výše dosahovat nemusely.
Nejenom Ústí nad Labem by pomohla dopravní opatření, která dostupnost pro sociálně potřebné zvyšují, a nikoli snižují. Inspirovat se můžeme například už v Praze, která zavedla zlevněné jízdné pro sociálně potřebné osoby. Levnější jízdné, například mezi 200 až 300 korun měsíčně, by zvýšilo mobilitu místních i jejich sociální a ekonomické možnosti.
Taková opatření jsou často nepopulární — mnoho lidí přemýšlí, proč finančně zvýhodnit ty, kteří si pomoc údajně „nezasloužili“, a žijí v oblasti, kde někteří svým chováním obtěžují okolí. Jenže takové nepopulární opatření je skutečně jedinou cestou a jedině poměrně vysoká investice může místním lidem i ekonomice a společnosti jako celku prospět a místní sociální problémy umenšit.
Stavění zdí, byť formou zrušení dopravní obslužnosti, je opatřením, které trestá celou čtvrť jako celek. Problémy sociálně vyloučených obyvatel jen prohloubí a rozšíří do okolních lokalit.
Právě Ústí se již mohlo ze svých opatření poučit, vždyť právě nedaleko Neštěmic se nachází svého času nechvalně proslulá Matiční ulice. Namísto toho sledujeme vývoj, který v budoucnu povede k problémům nejspíše jen těžko řešitelným i pro schopné a zodpovědné politiky.
Segregaci obyvatelstva a tvorbě ghett se totiž dá s přiměřenými náklady poměrně úspěšně zabránit jen v počátku, a to zasypáváním příkopů, investicemi do sociálních pracovníků a neustálým setkáváním sociálně ohroženého obyvatelstva s pozitivními příklady.
Prohlubování příkopů dopravním oddělením třítisícového sídliště s potenciálem vytvořit desetitisícové ghetto z momentálně docela hezkých Neštěmic však za několik let už nespraví nikdo z nás.