Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová apelovala u svých senátorských kolegů a kolegyň na zdravý rozum. Ten podle ní spočívá v oddělení romských žáků od všech ostatních a umístění do zvláštních tříd.

„Velmi bych rozuměla tomu segregovanému školství. Musí být společně všechny děti — romské, české a tak dál. Krásná myšlenka, v reálu nerealizovatelná, protože bychom ubližovali těm dětem, které nejsou zvyklé na určité etnikum. Naopak, možná kdyby se udělaly samostatné třídy pro romské děti, tak jim vybudujeme ty rovné šance do budoucna. Není to diskriminace, je to naopak prostě úplně rozumný krok. Mohli bychom jít EU příkladem, jak si to v České republice upravíme.“

Obrovskou třešní na dvanáctipatrovém dortu je fakt, že tuhle sekeru zaťala do řečnického pultíku při projednávání novely zákona o rozšíření pravomocí veřejného ochránce práv v boji proti diskriminaci. Bojovat proti diskriminaci segregací — to je projev zdravého rozumu Hamplové.

Za hranici demokracie

Podívejme se na celou věc blíž už jen proto, že Hamplová o ní evidentně neví nic. Proti segregaci máme zákony schválené naším parlamentem, některá rozhodnutí českého Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Hamplová by musela od základu změnit celou hodnotovou podstatu Evropské unie i naší společnosti a poté proměnit celou legislativu.

To už bychom ovšem nemohli hovořit o demokracii, neboť ta podobným postojům pochopitelně překáží. Mentálně i fakticky bychom se vrátili někam před druhou světovou válku, nejspíš do takzvané druhé republiky, kdy se z Československa stával fašistický stát.

Některé školy porušují zákony i vyhlášky a segregované třídy zřizují — jen do romské třídy dají třeba dvě bílé děti z těch nejchudších rodin, aby se neřeklo. Všude jinde se ale romští žáci učí společně s těmi českými, navzdory tomu, že podle Hamplové je to nerealizovatelné. A není pochyb o tom, že inkluze se ve školství bude dále prosazovat a prospívat, ať už se to některým ultrakonzervativcům a Hamplové líbí, či ne.

Rovné šance se nevytvářejí tak, že od sebe oddělíte ty, kteří mají od počátku vše zaručené, od těch, kteří mají od počátku nějaký handicap. Tím se problém naopak prohlubuje, protože si zúčastnění nemohou navzájem pomáhat. Ti s náskokem nemohou ukazovat cestu těm handicapovaným. Přitom naučit se, že druhým je třeba pomáhat, je do života velmi důležitá výbava. Handicapovaní zase nemohou ukazovat druhým, že život je mnohem těžší, než se z maloměšťáckého pelíšku zdá, a že zdolávání překážek posiluje osobnost do budoucna. A samozřejmě mnoho dalšího z obou stran.

Poznat ty druhé

Chceme, aby naše společnost byla co nejstabilnější, bez většího rozdělení na nesmiřitelné části? K tomu je ale potřeba empatie — a ta nejlépe funguje, když víme o druhých co nejvíce. Mám na mysli takovou empatii, která nevznikla z nějakého romantizování, ale ze znalosti věci. Když se různé děti — české, romské, uprchlické a jakékoli jiné — potkají ve škole a učitelé či učitelky jim trochu pomohou, poznají se navzájem a minimálně zjistí, že „ty druhé“ nelze házet do jednoho pytle. A to je pro život ve stabilní společnosti dobrý vklad.

Oddělování dětí různé etnicity naopak předjímá budoucí rozdělení společnosti — ať už podle etnicity, náboženství nebo jiných kritérií. Když vznikají ulice či čtvrti pro lidi jediné etnicity, vytvářejí se ghetta, kam se jiní lidé bojí vstoupit. Právě proto, že lidé různých etnicit nejsou zvyklí pobývat spolu v sousedství, navzájem se neznají, a proto si apriori nedůvěřují.

Dělejme tedy vše proto, abychom se poznávali a učili spolu žít už od mala, jako sousedé a spolužáci. Nic lepšího nikdo dosud nevymyslel.

Jsou mezi námi ovšem lidé, kteří nenávidí Romy či migranty a volají po rasové nebo etnické segregaci z ideologických — xenofobních či rasistických — důvodů. Rádi by je odtud dostali a žili pak v národnostně čistém státu. Protože to ale situace neumožňuje, spokojují se zatím s návrhy na oddělování „čistých bílých“ od „špinavých barevných“. Hamplová nejspíš ví, o čem je řeč — tolik zdravého rozumu snad má.