Předčasné propuštění žhářů: Státu vadí víc Romové než rasisti
František KostlánPo třinácti letech vězení byli propuštěni dva žháři, kteří se v roce 2009 ve Vítkově pokusili upálit romskou rodinu. Nejhůře postižená byla tehdy dvouletá Natálka. Brutální čin byl jen jedním z řady projevů anticiganismu v naší společnosti.
Abychom pochopili lépe nedávné propuštění dvou ze čtyř žhářů a jeho dopady na postiženou rodinu, na Romy vůbec i na společnost, musíme lépe znát okolnosti, které tomu předcházely, i ty, které následovaly. A také ty neměnné, jež začínají extremistickými projevy a končí běžným přístupem mnohých lidí z většinové části společnosti k Romům.
„Všechny cikáni by měli ohořet stejně jako Natálka jaký má smysl její život, když je ohořelá, bez prstů, neschopná a černá ještě víc než před tím?“ Toto — i s těmi chybami — napsala v červenci 2016 osoba vystupující na sociálních platformách jako Bára Fictumová, sedm let po žhářském pokusu o vraždu osmičlenné romské rodiny ve Vítkově na Opavsku. Šlo jen o jednu z mnoha podobných reakcí, průběžně asi nejčastěji zaznívalo přání „Hitler to měl dokončit“.
Hned po odsouzení žhářů se na sítích producírovali rasisti všeho druhu. Například: „Ta svině měla chcípnout a ten zbytek odpadu TAKY!!“ (Michal Vandal Tenkl), „I kdyby v tom, domě někdo uhořel, 5 let by bylo moc!“ (Václav Mendel), „Asi Natálce pošlu náhradní vlasy já je stejně nepotřebuju :D aby nevypadala jak nedopečený kuře...“ (Petr Mikolajczyk), „Konecne sa niekto odvazil nieco robit s ciernymi hubami. Pozdrav zo SVK.! (Martin Genetix Nádaský).
A vždy v momentech, kdy napadenou rodinu z nějakého důvodu probírala média, nenávist znovu udeřila plnou silou. Například v březnu 2012 po „aféře“ údajného nezaplacení účtu za telefon proběhla další vlna mediální štvanice na tuto rodinu. Na denní světlo se opět vynořila „stupidní deprivovaná hovada“, jak tento typ lidí pojmenoval soudní znalec na extremismus Ivo Svoboda. Následovaly výhrůžné telefonáty a emaily nejen postižené rodině, ale i lidem, kteří se jí v jejím těžkém údělu snažili a snaží pomoci. „Už ani nezvedám telefon, pořád mi nadávají sprostými výrazy, že jsem svině a že půjdu do plynu i s Cikány,“ řekla tehdy Helena Jedináková ze sdružení Vzájemné soužití.
Rasistické „úvahy“ jsou na sociálních platformách běžné podnes. Policie se sice v současnosti některými z nich zabývá, některé z nich skončí u soudu a několik jich bylo jako odstrašující případ dokonce potrestáno, což je dobře, ale tím rasismus a jeho projevy nezmizí. Policie nemůže stíhat všechny takové případy, protože je jich opravdu hodně.
Romové na ně pochopitelně na sítích narážejí a mají pocit, že stát proti takto vyjadřovanému rasismu nedělá nic nebo málo, jen aby se neřeklo. A tento pocit jim potvrzují, ba zesilují jejich předchozí zkušenosti, vlastní i obecné, namířené proti Romům jako celku.
Protiromské bouře
Už jsme téměř zapomněli, že před nástupem nevraživosti vůči uprchlíkům ze Sýrie, Afghánistánu a dalších zemí v minulém desetiletí tu otevřeně vládla nenávist vůči Romům, de facto přehlížená či zlehčovaná politiky, policií i justicí. V devadesátých letech se případy zjevných rasistických vražd nebo zabití zprvu kvalifikovaly mnohem mírněji, takže pachatelé dostávali jen podmínečné tresty.
Žhářských násilných útoků na Romy se v Česku odehrálo několik desítek, před vítkovským pokusem o vraždu i po něm, počínaje prvním známým ze 4. února 1996 v Krnově na Bruntálsku. Další násilná napadení Romů se počítají na stovky, nejčastěji jde o útoky na ty nejchudší Romy žijící v ghettech, ale nejen na ně. Policie mnohé z nich buď nevyšetřovala vůbec, nebo je záhy odložila. Před soud se jich dostalo jen pár a pachatelé v naprosté většině byli buď osvobozeni, či vyvázli s podmínkou.
Neonacisté za silné podpory místních neromských obyvatel pořádali na mnoha místech země na Romy desítky pokusů o pogrom. Asi nejhorší bitka rasistů s policisty se odehrála v roce 2008 na litvínovském sídlišti Janov. Někteří násilníci, kterým se podařilo proniknout přes policejní kordony, zaútočili zbraněmi, které jim na sídlišti schovali „slušní“ sousedé Romů.
Pár dnů před útokem na romskou rodinu ve Vítkově zaútočilo v Přerově 700 neonacistů vyzbrojených domácími výbušninami a zápalnými lahvemi na policisty, kteří jim bránili v pogromu na místní Romy. Pochody s hojnou účastí procházely chudinskými čtvrtěmi za rasistického skandování na mnoha místech, kde žijí Romové. S hesly „Cikáni do plynu! Černý svině! Upálíme vás!“ vyrazili kupříkladu neonacisté s místními lidmi k pogromu Romů v Rumburku v roce 2011.
Policie proti otevřenému rasismu protiromských demonstrantů zpravidla nedělala nic. Leckdy naopak neonacistům klestila cestu blokádami antifašistů a lidskoprávních aktivistů, jako například v Novém Bydžově, kde rozehnala odpůrce nacismu za pomoci velmi prudkého nájezdu policistů na koních do davu. V Krupce kvůli tomu rozehnala náboženské shromáždění, které se neonacistům postavilo do cesty, schytal to i farář. Nejméně patnáct protiromských demonstrací se uskutečnilo poté, kdy si někdo vymyslel, že mu ublížili Romové. Například v Břeclavi si to vymyslel patnáctiletý chlapec a v Liberci stejně stará dívka.
Den co den
Mnohá města zavedla během času vyhlášky namířené čistě proti Romům, které se samozřejmě později ukázaly jako protiústavní. Příklad dávám znovu z litvínovského Janova, kde Romové dostávali pokuty 500 korun třeba i za to, že si sedli na schody vedoucí do domu.
K dennodennímu životu Romů patří vykazování odněkud, zákazy někam vstoupit. Lidé z většiny často dávají najevo své pohrdání Romy a pocit nadřazenosti nad nimi. Ke všemu uvedenému velmi často a velmi negativně přispívali jak někteří známí politici, tak naprostá většina médií - především kvůli tomu byla nenávist vůči Romům tak silná a dlouhodobá - mnoha lidem připadalo, že tak je to normální a správné.
Předčasné propuštění dvou žhářů vidí Romové v popsaných souvislostech. Prakticky jediný všeobecně známý rozsudek, který dával najevo, že útoky proti Romům berou instituce vážně, je v jejich očích náhle postaven na hlavu a jeho účinek je vážně oslaben: byli sice spravedlivě odsouzeni, ale po odsezení dvou třetin trestu puštěni na svobodu. Romům se tak — opět a zase — potvrzují jejich předešlé špatné zkušenosti s přístupem státu k anticiganistům. A nemají pro to jiné vysvětlení — a já vlastně také ne — než to, že státu vadí víc Romové než rasisti.
Dopad na rodinu
Postižená rodina sice věděla, že se o propuštění dvou pachatelů má někdy jednat, ale o jejich propuštění se dozvěděla z médií. Rodině se vrátil živočišný strach, jaký u nás prožívá málokdo. A pocit nespravedlnosti a křivdy. „Je mi z toho zle,“ reagovala na rozhodnutí soudu pro zpravodajský server Romea.cz Anna Siváková, matka popálené Natálie. „Jsme v naprostém šoku. Moje děti mají strach. Jakmile se to dozvěděli, tak řekli, že se chtějí stěhovat pryč. Natálka leží v posteli a nic neříká. Nechce nikam chodit, říká mi, že si už vytrpěla dost.“ A nezapomeňme, prosím, že těžce psychicky byla postižena celá rodina včetně Natálčiných rodičů, sester a prarodičů. S popáleninami tehdy byla hospitalizovaná i Anna Siváková, zraněný byl i její muž Pavel Kudrik, otec Natálie.
Na většinovou část společnosti to má účinek podobný, ale z druhé strany. Mnozí extremisté, kteří tehdy tvrdili, že tresty jsou přemrštěné, se nyní holedbají, jakou měli pravdu. A mnozí neextremisté jim dávají za pravdu. Pachatelé dostali dvacet, respektive dvaadvacet let a to se zdá lidem, kteří trpí pocitem nadřazenosti nad Romy, za pokus o vraždu osmi „Cikánů“ upálením za živa příliš.
O předčasné propuštění si požádali i druzí dva pachatelé, kteří dostali o dva roky víc. Soud je nejspíš za rok za dva pustí, protože budou mít stejně jako již jejich propuštění kolegové pochvaly za dobré chování a psychologický posudek, že jsou napravení. Soud k obětem a jejich stavu a mysli nepřihlíží. A to je další velmi důležitý vzkaz nám všem: pachatelé v naší civilizaci požívají mnohem větších práv než jejich oběti. A to se příště může týkat každého z nás, nejen Romů.
Z věznice na Mírově vyšli oba pachatelé, Cojocaru a Müller, na svobodu minulý týden. Zhruba dvě desítky novinářů se k nim vůbec nedostaly, prostor již zhruba 50 metrů před věznicí protiprávně střežila vězeňská služba se psem a vchod do věznice zakrývala po celou dobu záměrně postavená hasičská cisterna. Ohled na pocity žhářských vrahů měla věznice opravdu velké. Chvíli před tím, než byli propuštěni, se z káznice ozval pískot a potlesk.
Přes všechno pochopení pro rozhořčení nad brutálním a zrůdným činem pachatelů, ve věci samé autor článku střílí zcela mimo cíle, když obviňuje státní orgány za jejich prý předčasné propuštění pachatelů.
Faktický stav je ten: státní orgány prakticky nemohly jednat jinak. Na podání žádosti o propuštění po dvou třetinách trestu má právo každý trestanec; a pokud se během výkonu trestu choval bez kázeňských prohřešků, je pak sotva možno nalézt právní důvod pro to aby tato žádost byla zamítnuta. To je naprosto obecný stav, a i když v konkrétních případech se léta strávená ve výkonu trestu mohou (právem) zdát být jenom nedostatečnou odplatou vzhledem ke spáchanému (zlo)činu, pak přesto platí, že proti tomuto zavedenému mechanismu propouštění po odpykání větší části trestu není v zásadě nic možno podniknout. Ostatně: v moderním právu trest zdaleka už nemá funkci odplaty; jinak by vlastně bylo nutno zůstat ještě u trestů čtvrcením a lámáním kolem.
A co se samotné délky uloženého trestu týče: i tady je nutno podotknout, že ve většině západních liberálních států by tento trest byl pravděpodobně podstatně kratší, nežli jak ho vyslovily české soudy.
Je tedy naprosto možno při dané příležitosti ještě jednou vyslovit zhrození nad tím, že se najdou nejen lidé, kteří takto zrůdný čin spáchají, ale i - ještě mnohem více - takových kteří ho schvalují; nicméně je opravdu nevěcné v této kauze vinit z pochybných rozhodnutí české justiční orgány.
Jakkoli je možno dát panu Poláčkovi za pravdu, ve vzduchu přece visí otázka, nakolik je možno mírnost a milosrdnost vůči (obecně) viníkům všelijakých hrůz považovat za kritérium vyspělosti a humanity společnosti. Jsem toho názoru, že rozumné hranice zde již bylo dosaženo a další případný "závod ke dnu" svého druhu není na místě.
Jestliže horní hranice trestních sazeb, uvedené v zákoně a užívané i při veřejné argumentaci, jsou reálně údaji se zkreslujícím (a veřejnost chlácholícím) potenciálem (neboť v praxi bývají usvědčení a odsouzení jedinci propouštěni nejčastěji již před uplynutím poloviny přípustného trestu, a to za absence podstatných, důvodný ohled vzbuzujících okolností), pak se tu něco jeví být, mírně řečeno, ne zcela v pořádku.
Totéž platí rovněž o praxi užívání pouze podmíněných trestů v případech fatálních důsledků nedbalostních činů (když často chybí přiznání viny a projev účinné lítosti). Výsledkem potom je, že lidé, kteří se dopustili neodčinitelného skutku a mají před sebou očekávatelných 60 let života, nestráví odnětím svobody ani tolik času, kolik jejich otcové věnovali vojenské službě. Důsledkem je ovšem též opomíjení pozitivního potenciálu výkonu společensky užitečné práce.
Názoru laiků v dané oblasti se právní stát zjevně převážně již jen obává, takže něco jako veřejná diskuse se skoro neobjevuje. Jako kdyby šlo o záležitost týkající se pouze nemnoha specialistů.
Ono to podmíněné propuštění není povinnost, ale možnost.
Nicméně se kacířsky přiznám, že si nepřipadám jako anticigánista, pokud mi to propuštění nevadí. Není to fešácké popuštění ze zdravotních důvodů jako u Romana Janouška, který za pokus o vraždu Vietmanky dostal 4,5 roku a neodseděl si ani čtyři a půl měsíce. Tihle dva seděli přes deset let.
Máme u nás od devadesátých let dlouhý seznam opravdu závažných činů proti Romům, které zůstaly nepotrestány, někdy i nestíhany. Počínaje Tiborem Danihelem, ukamenovaným zlatou mládeží v Písku v Otavě před zraky desítek lidí -- neyšetřeno; přes romského mládence, který zemřel na policejní služebně s prostřelenou hlavou -- údajně si to udělal sám s pouty na rukou s pistolí, kterou vytrhl jednomu z policistů; k pořádkové pokutě v Brně pro dva holohlavce, kteří kanadami zkopali těhotnou Romku a pak si házely jejím starším dítětem sebraným z kočárku -- sice se od divokých devadesátek trochu zlepšilo, ale jen trochu. Budu radši, když pachatelé podobných zvěrstev dostanou jen desetileté tresty a propustí je po sedmi, než aby běhali po svobodě.
Pan Horák: zastavme se u oněch trestů za nedbalostní trestní činy s fatálními důsledky. Jedná se tedy typicky o autonehody.
Ano, na jedné straně jsou samozřejmě případy, kdy by si člověk spontánně přál aby za cynický způsob účasti na veřejném silničním provozu (kdy si například nějací jen trochu odrostlí puberťáci na veřejné silnici uspořádají soukromé závody, a výsledkem jsou zemřelí lidé, kteří v tom nijak nebyli účastni) - kdyby tedy za takovéto cynické počiny byly udělovány adekvátně tvrdé tresty. (Například právě v uvedeném případě Německo nedávno zavedlo právní úpravu, že tyto "soukromé závody" jsou nyní právně kvalifikovány jako vražda.)
Na straně druhé já musím vždy potřásat hlavou nad tím, když české soudy za evidentně zcela nešťastnou náhodu, dopravní nehodu udělí tvrdé nepodmíněné tresty, jenom proto že při ní došlo k fatálním důsledkům - zatímco německý soud by v obdobném případě téměř s jistotou udělil pouze trest podmíněný.
Je nutno si připomenout, co už jsem zmínil v první reakci: v moderním trestním právu udělený trest už nehraje (přinejmenším primárně ne) funkci odplaty. Právě v případech s úmrtím tak jako tak není možno udělit trest, který by nějakým způsobem dostatečně "kompenzoval" způsobené následky. (Proto jsem také zmínil že v takovém případě by se vlastně musely obnovit středověké brutální tresty, aby mohl vzniknout stav či pocit "dostatečné kompenzace".)
Jinak řečeno: německý soud daleko více přihlíží k osobě pachatele nedbalostního trestného činu; a když se jedná o jinak řádného občana, jehož jediná vina spočívá v tom že se dopustil chyby v řízení motorového vozidla (a komu pak z řidičů se nikdy taková chyba nestala?... Kolikrát rozhodovala pouze náhoda a štěstí, že tato chyba zůstala bez následků?...), pak v takovém případě německý soud nevidí důvodu daného viníka zavírat na léta do vězení, i když tato nehoda měla fatální důsledky. Zatímco soud český většinou zřejmě ještě daleko více hledí pouze na čistě objektivní, věcnou stránku věci: "Měla tvá nehoda fatální důsledky? - Tak půjdeš sedět!"
Ovšem - to je nutno přiznat - tento rozdíl v pojímání trestní odpovědnosti dost možná souvisí i s rozdílnou úrovní vyspělosti občanské, a tedy i motoristické veřejnosti. V Německu soud může v zásadě právem vycházet z předpokladu, že ve standardním případě došlo skutečně pouze k nehodě, a že viník bude sám způsobených důsledků hluboce a celé léta litovat. Zatímco v českých poměrech, tam je pohrdání dopravními předpisy zřejmě stále ještě národním sportem, a míra uvědomělosti a vlastní sebereflexe za způsobené důsledky zřejmě ještě značně nízká. V takových případech pak skutečně asi není možno postupovat jinak, nežli podle maximy "na hrubý pytel hrubou záplatu".
Pan Profant: no ano, samotná dikce zákona je ovšem taková, že pachatel po odpykání určité části trestu "může" být propuštěn na svobodu. Z jeho strany tedy na takovéto propuštění neexistuje žádný právní nárok.
Jenže - vedle samotné litery zákona existuje ještě i něco takového jako justiční praxe, která je pro konkrétní jurisdikci možná ještě důležitější nežli samotná abstraktní litera zákona.
Jde především o to: soudce musí každý svůj rozsudek, každé své rozhodnutí odůvodnit, a to velice důkladně. (Protože jinak by ho učinil napadnutelným.) A faktická soudní praxe je taková, že když pachatel onu zákonem požadovanou minimální délku trestu odpykal, a když se ve výkonu trestu choval řádně (případně navíc nashromáždil kázeňské odměny), pak je mu toto předčasné propuštění na svobodu pravidelně poskytnuto.
Samozřejmě, ani v takovém případě nemusí existovat naprostý, mechanický automatismus. Celkem nedávno v Německu nastal velmi podobný případ; o předčasné propuštění požádal některý (či některá, nevzpomenu si teď už přesně) z dřívějších teroristů RAF. (Rozdíl byl ovšem v tom, že zde byl vysloven doživotní trest. V Německu ovšem "doživotí" znamená, že po uplynutí 15 let je odsouzený propuštěn na svobodu, pokud od něj už nevychází další nebezpečí pro společnost.)
V daném případě ovšem soudce toto předčasné propuštění zamítl; s odůvodněním že jsou závažné pochybnosti o tom, že odsouzený se skutečně vnitřně dostatečně distancoval od svých činů, a že tedy nelze zcela vyloučit jejich opakování.
Ještě jednou tedy: ano, na toto předčasné propuštění není přímý nárok; nicméně soudce který by ho odmítl musí dokázat přesvědčivě odůvodnit, proč ho v daném případě neudělil, v rozporu se zavedenou praxí.
Soudce musí své rozhodnutí řádně zduvodnit. A nese strašlivou odpovědnost. Právě proto také požívá úctu a je dobře placen. V tomto případě by to zdůvodnění nebylo zase tak složité, počínaje závažností činu a psychickou ujmou, kterou propuštění způsobí oběti.
Ale jak už jsem napsal, nepovažuji to propuštění za skandální, důvody pro a proti byly vyrovnané.