Sídliště Chanov — jedna z nejvíce medializovaných sociálně vyloučených lokalit u nás — se v posledních letech stalo symbolem sociální a prostorové segregace. Chanov trápí řada problémů, které jsou pro vyloučené lokality typické: od nevyhovujícího bydlení po vysokou nezaměstnanost. Nedostatek vyhovujících bytů se mostecká radnice loni rozhodla „řešit“ zbouráním panelových domů a výstavbou kontejnerového bydlení. Proti záměru se ohradila Agentura pro sociální začleňování, ale zejména sami místní.

Proto jsme se se spolkem Architekti bez hranic, Artyčok.tv a Spolka rozhodli ve spolupráci s místním spolkem Aver Roma uspořádat s místními obyvateli participativní workshop, který by zacílil na individuální potřeby a možnosti dané lokality. Společně s obyvateli jsme se snažili zmapovat tamější prostředí, sesbírat jejich postřehy a vyslechnout jejich poznatky o tom, jak se jim v Chanově žije a co by sami chtěli zlepšit.

Jaká jsou specifika Chanova jako vyloučené lokality a s jakými nástroji mohou architekti pracovat, aby do řešení aktivně zapojili i komunitu?

Prostorové aspekty sociálního vyloučení

Sociálně vyloučenou lokalitou se obvykle označuje místo (dům, ulice nebo celá čtvrť), které obývá marginalizovaná skupina obyvatel. Lokality jsou velmi často geograficky čitelné, jedná se o městské či méně častěji vesnické celky, obývané sociálně slabším obyvatelstvem, přičemž ne vždy však jde o homogenní komunitu.

Známé jsou příklady sociálně vyloučených lokalit odtržených od města (sídliště nebo bývalé dělnické kolonie), prostorově segregační tendence můžeme pozorovat ale i v rámci klasické blokové zástavby s dobrým napojením na centrum města, jak je tomu například u brněnského Cejlu.

Obecně by se dalo říct, že sociálně vyloučené lokality jsou nejčastěji bývalé průmyslové oblasti, obvykle oddělené od okolních městských struktur dopravními koridory či průmyslovými areály, jako je tomu například u ostravské kolonie Bedřiška. Toto uspořádání je běžné pro velká průmyslová města na severu republiky, kde běžně rozsáhlé tovární komplexy a dopravní koridory odřízly části města na periferii a po úpadku daného typu výroby tyto lokality chátrají.

Časté bývají také čtvrti, které vzkvétaly v období počátku století, zejména díky průmyslovému rozmachu, avšak zažívaly postupný úpadek po válce, ať už způsobený odsunem německého obyvatelstva či novým nastupujícím režimem. Podobný osud postihl například Předlice v Ústí nad Labem.

Problémem sociálně vyloučených lokalit je, že nenabízí dostatečný komfort bydlení a standartní vybavenost. Pracovní příležitosti jsou obvykle zúženy na dělnické pozice a lokality nesou stigma místa, kde kvete kriminalita a nikdo z „majoritní“ společnosti by zde nechtěl žít.

Problematická je také diskriminace na trhu s bydlením a s tím spojené pronajímání nevyhovujících a chátrajících bytů za nepřiměřeně velký nájem. Sociální dávky, které mají pomáhat místním k důstojnému životu, tak ve skutečnosti putují do rukou obchodníků s chudobou.

V rámci sociálně vyloučených lokalit a jejich vnímání samotnými obyvateli se můžeme setkat s různými zvyky a způsoby chování, které známe spíše z menších měst či „tradičních“ vesnických komunit. Může jít o drobnosti: neformální posedávání ve veřejném prostoru, veškerý život odehrávající se na ulici, chození v pantoflích, věšení peřin z oken.

Tento fenomén zmiňuje Kateřina Šedá ve své knize Brnox, kde sami obyvatelé v knize častokrát zmiňují „tady nejsme v centru, ale na okraji“ nebo „tohle není město, ale vesnica“. Pocit vyloučení tedy nepřichází pouze zvenčí, jako soubor předsudků vůči lokalitě, které je „lepší se vyhnout“, ale i od samotných lidí žijících v lokalitě, snad díky specifickému způsobu fungování a uzavřenosti jednotlivých komunit.

Princip prostorové segregace, jak jej popisuje například Luděk Sýkora v knize „Rezidenční segregace“, zde není otázkou fyzických bariér oddělujících sociálně vyloučenou lokalitu, ale zvláštním myšlenkovým uchopením místa svého bydliště zdejšími obyvateli a prostředí, ve kterém se nacházejí.

Tématem, které se objevuje napříč sociálně vyloučenými lokalitami, jsou zanedbaná veřejná prostranství a obecně ztráta funkčního veřejného prostoru, v extrémních případech jeho úplná kontrola (kamerový systém atp.). Jedním z klíčů ke zlepšení této situace z pohledu architektů by právě mohla být práce s veřejným prostorem a jeho obnova.

Vytvoření kvalitního veřejného prostoru, se kterým se budou moci jeho obyvatelé ztotožnit, podílet se na jeho tvorbě a který je zároveň bude podněcovat ke společným aktivitám, je pro utváření komunity a sousedských vztahů klíčové.

Sídliště odtržené od zbytku světa

Modelovou sociálně vyloučenou lokalitou by mohlo být právě mostecké sídliště Chanov. Mediální obraz Chanova sestává především z obrazů polorozpadlých panelových domů a pustých prostranství mezi nimi.

Chanov se nachází při východním okraji Mostu a je od něj oddělen vysokorychlostní komunikací a železničním koridorem, který se v sousední obci Obrnice větví do dvou směrů. Prostorové odtržení od zbytku města i od okolních vesnic je tu velmi čitelné: do roku 2014 nevedlo do Chanova žádné pěší propojení.

Sídliště bylo vybudováno v 70. letech, kdy se budovalo spolu s celým novým městem Most a už jeho samotná výstavba byla koncipována tak, aby bylo odděleno od zbytku města. Občanská vybavenost se dnes omezuje na základní školu, trafiku a nedalekou benzinovou pumpu.

Některé paneláky mají nově natřené vchody díky místním, kteří se rozhodli situaci řešit svépomocí. Město jim později poskytlo na opravu vchodů do nájemních domů alespoň materiál. Většina domů ovšem zůstává takřka vybydlená. Město proto v loňském roce přišlo s „řešením“: postavit kontejnerové bydlení.

Už před komunálními volbami v roce 2018 používalo sdružení Mostečané Mostu rétoriku o odsunu „nepřizpůsobivých“ nebo vytvoření „vesnice lůzy“. Návrh proto kritizovala opozice i mnozí odborníci, kteří se obávají prohloubení segregace.

Zkušenosti z jiných lokalit ukazují, že daleko vhodnější je oprava stávajících panelových domů, která byla zpočátku odsunuta ze stolu z důvodu její velké finanční náročnosti. V případě, že by se nakonec ukázala tato varianta jako nejefektivnější a přistoupilo by se k postupné rekonstrukci panelových domů, mohl by Chanov naopak sloužit jako příklad dobré praxe. Zásadní ovšem je, aby se do řešení situace mohlo zapojit i místní obyvatelstvo.

Dialog mezi městem a místními je klíčový, neboť implementování „zlepšováků“ zvenčí (tak jak tomu bylo u kontejnerového bydlení), aniž by se hledělo na možnosti a podněty konkrétních obyvatel, vede pouze k prohloubení nepochopení a větším segregačním tendencím.

Co vlastně chtějí místní

Jaké tedy mohou být cesty k nalezení společných řešení a nastavení funkční spolupráce? Právě na to se snažil najít odpověď náš workshop, jehož samotnou organizaci jsme řešili přímo s místní komunitou. Spolek Aver Roma, který nám poskytl zázemí, již deset let provozuje místní komunitní centrum v budově bývalé mateřské školky a stará se o volnočasové aktivity pro děti.

V rámci workshopu jsme mapovali veřejný prostor sídliště, kdy jsme vycházeli z pocitové mapy vyvěšené přes léto v komunitním centru. Zjišťovali jsme, jaký je vztah místních k jejich společným veřejným prostranstvím a jak vnímají okolí svých domovů.

Místní obyvatelé jednoduchou formou barevných samolepek označovali místa, kde se cítí dobře, kde tráví čas anebo naopak, kde se cítí ohroženi. Z tohoto prvotního výstupu vzešlo několik jasných lokalit, na které se zaměřila pozornost při konkrétnějších debatách o obnově veřejného prostoru.

Obnovení dříve fungujících prvků bylo časté téma, které místní při rozhovorech nad mapou zmiňovali. Chanov sice byl vybudován mezi dvěma dopravními koridory, ale sídliště v době svého vzniku disponovalo menším obchodním domem, školkou, školou, několika dětskými hřišti a funkčními zelenými plochami, na což mnoho starších obyvatel poukazovalo. V okolí lze nalézt stopy několika shluků vysazených ovocných stromů a při severním okraji sídliště lze vysledovat zbytky aleje.

Velkým problémem pro život místních je demolice jednoho z objektů, po které zůstala v centrální části sídliště navážka demoliční suti, která prakticky zničila zelené plochy. V praxi to znamená, že zde nic nevyroste a při prudších deštích všechna voda po povrchu steče místním před vchody. Nespokojenost a celkové nepochopení toho, jak taková plocha uprostřed sídliště mohla vzniknout, bylo během provedených rozhovorů slyšet od mnoha obyvatel.

V rámci debat o možné budoucnosti Chanova jsme velmi často narazili na potřebu dětského hřiště, sportovního hřiště či jednoduchých hracích prvků. Rodiče s malými dětmi musí na nejbližší hřiště dojet autobusem až do města, protože v okolí svého domu žádná nemají. U menších dětí je docházková vzdálenost hřišť a sportovišť zvláště důležitá, děti si kdykoli mohou vyběhnout hrát a rodiče je mají stále pod dohledem.

Na sídlišti také chybí mobiliář od nejzákladnějšího prvku, jako je lavička. Nepřítomnost věcí, které bereme ve městech jako samozřejmé, nejenže přispívá k nehostinnějším veřejným prostranstvím, ale také nevytváří a nepodporuje žádné dění. Vhodně umístěná lavička může z plochy před sebou udělat místo pro sportovní klání, jeviště či jednoduše hrací plochu pro děti, kde si rodiče mohou na chvíli sednout, či zastavení, ze kterého můžete pozorovat dění kolem.

V rámci víkendu, který jsme v Chanově strávili, jsme se rozhodli několik takových laviček s pomocí místních vybudovat. Ptali jsme se, kam je nejlépe umístit, tak abychom podchytili pomyslná centra dění. Dvě z nich nyní stojí při ulici Zlatnická, v centru sídliště. Další byla na přání „obnovena“ před vstupem do základní školy pod stromem, který představuje jedinou vzrostlou zeleň v okolním prostoru.

Realizace laviček probíhala také za pomoci obyvatel Chanova a lidí ze spolku Aver Roma, do procesu se zapojily i děti, které natíraly a hoblovaly dřevěné trámky. Mnohdy se v debatách o osudu Chanova zapomíná právě na děti a jejich vnímání a využívání společného prostoru. Přitom tvoří podstatnou a důležitou část místní komunity.

Děti jsou schopny vnímat prostor bez předsudků a požadavků, kterými jsou zatížení dospělí a často dokážou daleko trefněji popsat život na svém sídlišti včetně jeho nedostatků. Zároveň jsou to právě děti, kdo tráví nejvíce času pobíháním mezi svými domy a objevováním okolí, a tudíž jsou to oni, kdo využívají plně potenciál okolí svých bydlišť.

Absence aktivit ve veřejném prostoru sebou nese také nedostatek sociálních vazeb napříč komunitou. V Chanově jednoznačně chybí společné symbolické centrum dění, za které bychom v jiných sousedstvích přirozeně označili například náměstí nebo oblíbený park za domem. Místo, kde by se scházeli jak děti, tak dospělí, místo, kde by lidé společně a neformálně trávili volný čas.

Taková místa většinou utváří vztah k dané lokalitě. Mluvíme-li o svém sousedství, obvykle zmiňujeme malé drobnosti, jako je oblíbená lavička, místo setkávání nebo hřiště, na kterém jsme vyrostli. Vytvořit si vztah ke svému okolí není možné za jeden víkend či týden, ale dá postupně budovat. Zásadní je však přispění místních obyvatel, kteří jsou koneckonců ti, kdo společný prostor utvářejí a oživují.

Co zmůže architekt

Při obnově sídliště bude klíčová spolupráce s místními a jejich zapojení do nastíněných záměrů. Od samotných obyvatel zaznívaly obavy z vandalismu vůči novým zásahům, sami zmiňovali že „si v Chanově zničili vlastně všechno sami“. Chanov není homogenní komunita, žijí zde lidé s různou mírou ochoty se zapojit do společného dění — jako všude jinde.

Navzdory medializovanému obrazu je Chanov v lecčems „obyčejné sídliště“, kde žije řada lidí se zájmem podílet se na podobě svého okolí.

Po čtyřech intenzivních dnech, které jsme na sídlišti strávili, jsme zjistili, že naší úlohou nemá být navrhování konkrétních zásahů, ale spíše vytipování potřeb a požadavků na veřejný prostor. Architekti mohou v takovém procesu pomoci otevřít dialog mezi klíčovými institucemi a místní komunitou.

Právě proto jsme výstupy workshopu prezentovali zastupitelům. Shrnuli jsme naši práci a načrtli možné scénáře budoucího vývoje a možnosti zapojení či podpory od města. Výhledově se nabízí práce na obnově veřejné zeleně či další opravy a údržba bytových vchodů. Zejména je zapotřebí vypracovat širší koncepci rozvoje sídliště, tak aby se mohly dílčí zásahy začít realizovat ve spolupráci s městem.

Právě v otevření společné debaty o stavu veřejného prostoru a jeho dopadu vidím naši roli jako architektů. Koneckonců je to zájem nejenom místních mít žitelné a přívětivé prostředí, ale i města na tom, aby se obraz Chanova konečně změnil.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.