Tvůrce nebo dělník? Proč je třeba bourat představu architektů o sobě samých

Petr Mezihorák

Kniha Marisy Cortrightové mluví především k těm, kteří pracují v oboru architektury. A nabízí způsob, jak proměnit vnímání sebe sama a své práce, a přispět tak ke zlepšení pracovních podmínek i prostředí, v němž všichni žijeme.

Mezi organizování se autorka počítá i kupříkladu instagramový účet dank.lloyd.wright, který pomocí memů satiricky komentuje architekturu i práci v ní. Účet je spravován kolektivem adminů, jejichž cílem je bourat architektonické mýty, obzvláště u těch nejmladších, aspirujících architektek a architektů. Mem FB Dank Lloyd Wright

Mám-li plně dostát záměru Marisy Cortrightové, musím úvodem zmínit, že její kniha „Can this be? Surely this cannot be?“ Architectural Workers Organizing in Europe („Je to možné? To snad není možné? Organizování pracujících v architektuře v Evropě) je o „dělnících architektury“ a pro „dělníky architektury“. Lze ji chápat jako (sebe)výzkum pracujících v oboru architektury, jehož cílem je kultivace kolektivního povědomí o vlastní situaci a potenciální proměna osamocených pokusů o odpor v organizovanou sílu.

V češtině zní výraz „dělník architektury“ kvůli historickému a politickému zprofanování „dělnictví“ spíš jako ironie. Proto budu psát o „pracujících v architektuře“, přičemž takové pojmenování v intencích Cortrightové zahrnuje i třídní dimenzi. Cílem knihy je ukázat, proč je problém, že se pracující v architektuře nechápou jako součást třídy pracujících — tedy těch, kteří jsou nuceni každodenně prodávat svou pracovní sílu, chtějí-li přežít, ale přesto uvažují mimo takové kategorie.

Cortrightová ukazuje, co pocit „výjimečnosti“ architektů způsobuje nejen jim samým, ale i nám všem ostatním, kteří — ať už chceme nebo nechceme — žijeme v materiálním prostředí výrazně formovaném jejich prací. Do ní přitom často nemůžeme nebo nedokážeme mluvit, byť bychom na to jako „uživatelé“ nebo „obyvatelé“ — termíny, které Cortrightová kritizuje — měli mít samozřejmé právo.

Třem esejům, z nichž se kniha, nebo spíše sešit, skládá, předchází úvod historika a teoretika architektury Douglase Spencera. Právě jeho kniha „Critique of Architecture: Essays on Theory, Autonomy, and Political Economy“ Marisu Cortrightovou inspirovala. Sám Spencer v úvodu připomíná kratší text Cortrightové z roku 2019, v němž zpochybnila mýtus architekta jako „umělce“, který je vyšší mocí povolán k vyšším cílům.

V eseji ukazuje, jak pojem „povolání“, tedy přijetí ušlechtilé, ale obětavé role, ospravedlňuje jinak nepřijatelné a špatné pracovní podmínky v oboru. Tento étos se přitom netýká jen praktikujících architektů samých, které Cortrightová považuje jen za jednu — tu nejviditelnější — ze všech složek architektonického průmyslu. V samé knize potom tuto kritiku architektonického průmyslu rozvíjí — na základě vlastních zkušeností a rozhovorů s pracujícími v architektuře v Evropě — v mnohem širších souvislostech.

Falešní živnostníci reálného kapitalismu

Architektonický průmysl zahrnuje mnoho typů lidí pracujících v mnoha typech rolí, z nichž jen ti nejviditelnější jsou architekti. Autorka zmiňuje například doktorandy, kteří často pracují jako asistenti při výuce, programové kurátory v kulturních organizacích, kteří zadávají a organizují výstavy, besedy a bienále, anebo pracovníky obchodu a styku s veřejností v soukromých firmách (takovou pozici zastávala autorka), kteří nejprve vyhledávají a později komunikují projekty, které architekti navrhují.

Přestože architektonická produkce vzniká v celé řadě institucí, vidět jsou zejména soukromé architektonické společnosti. Opomíjeny jsou univerzity, které nabízejí architektonické programy, stejně jako související studia historie a designu, kulturní organizace, jako jsou muzea, galerie a nadace, anebo různé úřady pro architekturu a plánování na úrovni státu a samospráv.

Rozmanitost pracujících a všednost úkolů, které vykonávají, charakterizuje architektonický průmysl stejně jako kterýkoli jiný. A přesto obor architektury navenek prezentuje osamocená postava architekta a jeho tvůrčí úsilí o realizaci vize. Vytrácí se tak vnímavost k postavení široké škály pracujících v architektuře, stejně jako těch mimo obor, s nimiž jsou ale pracující v architektuře bezprostředně svázání a na které mají vliv. Zamlžování a zkreslování pak slouží především majitelům soukromých firem, kteří profitují z neznalosti široké veřejnosti (a svých vlastních pracujících!) o praxi v tomto průmyslu.

Jak vůbec koncept architekta „tvůrce všeho“ vznikl? Odpověď hledejme v období italské renesance. Právě tehdy se začala od sebe oddělovat koncepce stavby od její realizace samé. Tato základní dělba práce posloužila mocným k rozbití kolektivní moci pracujících, kteří byli bez vlivu na návrh konstrukce snáze ovladatelnější a jejichž pracovní síla se stala levnější.

Oddělení dodnes architektům a architektkám umožňuje ignorovat pracovní podmínky těch, kteří jejich návrhy realizují, jak Cortightová ilustruje vyjádřeními Zahy Hadidové z roku 2014. Ta tehdy k otázce smrti stovek stavebních dělníků při výstavbě stadionu, který její kancelář projektovala pro letošní mistrovství světa ve fotbale v Kataru, odvětila: „S dělníky nemám nic společného. Myslím, že je to téma, které by měla řešit vláda.“

Roztříštěnost práce v architektuře — Cortrightová upozorňuje hned několikrát, že architekti jsou jen její nejviditelnější, ale nikoliv dominantní částí — tak znesnadňuje vzájemnou solidaritu v oboru. Zejména ale vytváří prostředí, které neplní potřeby lidí, ale pouze investorů, pro něž je architektura především komoditou.

Řešení tohoto základního rozporu není v kapitalismu možné. Cortrightová proto alespoň nabádá ty, kteří mu chtějí nějak čelit, aby odhodili idealismus a paternalismus. Co to v praxi znamená?

Idealismus je zde chápán jako přesvědčení, že je možné architektonickým nebo designovým návrhem řešit sociální a politické problémy — jako by se architektura nacházela jaksi „vně“ těchto problémů. Místo toho by pracující v architektuře měli nejprve prozkoumat svou vlastní pozici, ideálně v komunikaci s těmi, kteří spolu s nimi tvoří a realizují jejich koncepce. A za druhé by měli skutečně vyslechnout ty, do jejichž životů realizace zasáhne, a pochopit jejich potřeby.

Kniha vyšla na sklonku roku v nakladatelství VI PER Gallery. Foto VI PER

Co jim v tom brání? Individualizace pracovních podmínek, která souvisí s fenoménem falešného živnostnictví. Drtivá většina architektů a architektek dělá činnost, která naplňuje znaky závislé práce. Dle zákoníku práce by tedy měli být zaměstnanci. Ve skutečnosti jsou ovšem živnostníky: mají vlastní „podnik“, který ovšem nikoho nezaměstnává. A co více, status falešného živnostníka přijímají — s vizí, že se někdy v budoucnu díky sebeobětování vymaní z prekérních pracovních podmínek.

Jakékoliv kolektivní uvažování chybí, čímž se švarcsystém normalizuje. Status živnostníka často mají dokonce i stavební dělníci, kteří jsou do něj více či méně nuceni, protože kromě úspor na sociálním zabezpečení umožňuje zaměstnavatelům zbavit se zodpovědnosti za úrazy, a tedy následné kompenzace. Individualizace pracovních (a životních) podmínek tak existuje v celé délce „výrobního procesu“ architektury.

Silnou stránkou této eseje je propojení podmínek, v nichž je architektura tvořena, s podobou jejího produktu, tedy materiálním prostředím, v němž žijeme. Cortrightová přináší pronikavou třídní analýzu, která vytváří mnohem větší prostor pro představivost aliancí, než jak je tomu obvykle, mezi rozmanitými pracujícími v architektuře, ale i mimo ni.

Architektoničtí gastarbeiteři

Cortrightová pro svou knihu Organizování pracujících v architektuře v Evropě zvolila neobvyklý podtitul: „Je to možné? To snad není možné?“. Ten pochází z románu Ivo Andriće Most přes Drinu, z jehož anglického překladu Cortrightová cituje jeden úryvek. Jedna z postav v něm vyjadřuje údiv nad tím, že po životě stráveném prací, k níž tak vehementně nabádají všechny autority od školy, přes církev až po stát, se v době krize vše obrátí. Pracující znenadání čeká od těch samých autorit jen ponížení a ztráta jakýchkoliv jistot.

Cortrightová během psaní knihy žila mimo jiné v Záhřebu. Tamější prostředí ji vedlo k zamyšlení nad tím, co je Evropa a jakou roli v architektuře hraje. Druhý esej nazvaný lakonicky Evropa je především ostrou kritikou Evropské unie — instituce, kterou politici ponížili na jednotný trh a volný pohyb pracovních sil evropských občanů. Ti neevropští nabývají některých občanských práv jen pokud studují nebo pracují, přičemž si nemohou dovolit žádnou přestávku, jinak ztrácí právo na pobyt. Autorka se zamýšlí nad dynamikou, kterou tato několikastupňová (ne)rovnost prodávat svou pracovní sílu kdekoliv v Evropské unii způsobuje architektuře.

Tato otázka autorku poprvé napadla, když pracovala v jedné architektonické firmě v Amsterdamu a sledovala, jak se v ní střídají kolegové ze Španělska, Řecka, Portugalska a Itálie. Posléze pochopila, že jde jen o opakování historie.

Ještě v padesátých letech se dělníci z těchto zemí výrazně podíleli na západoevropském ekonomickém růstu. Tamní podniky díky nim mohly udržovat nízké platy a ignorovat stížnosti na pracovní podmínky. Později byli vystřídání pracujícími ze severní Afriky, Turecka nebo třeba Jugoslávie.

Jak Cortrightová píše, jihoevropští gastarbeiteři dnes pouze vyměnili jeden sektor za druhý. Strukturálně se toho i po padesáti letech moc nezměnilo. Nerovnost mezi severem a jihem a západem a východem Evropy se dále reprodukuje.

Občané a občanky chudších států platí vzdělání, které absolventi a absolventky posléze poslušně zpeněžují v bohatších státech. Ty si mohou dovolit (nejen) architektonické vzdělání dokonce zpoplatnit — jako třeba Velká Británie, jejíž architektonický průmysl byl až do Brexitu postavený právě na tomto byznys modelu. Taková dynamika tedy opět jen posiluje „vertikálnost“ architektonické práce místo toho, aby se stávala demokratičtější a horizontálnější v místech své realizace.

Druhá esej čerpá z oprávněné postkoloniální kritiky kapitalismu, ovšem hlavní téma knihy spíše rozřeďuje. K jádru tématu — tedy organizování pracujících v architektuře — se autorka dostává ve skutečnosti až v třetí, a tedy poslední, části.

Směj se, uč se, organizuj se

Poslední kapitola nazvaná Organizování zkoumá rozmanité iniciativy pracujících v architektuře, kteří se pokouší hájit své zájmy kolektivní akcí. Citace komunikačních partnerek a partnerů, které autorka oslovila právě proto, že se rozhodli nějakým způsobem organizovat sebe a ostatní, nicméně prochází celou publikací.

Mezi organizování se autorka počítá i kupříkladu instagramový účet dank.lloyd.wright, který pomocí memů satiricky komentuje architekturu i práci v ní. Účet je spravován kolektivem adminů, jejichž cílem je bourat architektonické mýty, obzvláště u těch nejmladších, aspirujících architektek a architektů.

Cortightová také hovořila se studentkami a absolventkami, které na často velmi patriarchálních architektonických fakultách (snad ještě více než v jiných oborech) začaly tematizovat genderové nerovnosti ve vzdělávání. Postupně se však propracovaly i k širším socio-ekonomickým souvislostem celého průmyslu. Podobně cituje pracující, kteří se rozhodli bojovat proti architektonickým komorám, které v mnoha evropských zemích, stejně jako v České republice, okupují starší bílí muži nabádající mladší architektky a architekty, aby se více snažili.

Z tradičnějších nástrojů pak zmiňuje úsilí některých odborů zavést minimální hodinové tarify za architektonickou práci. Podrobnější rozvedení nástroje ovšem chybí. Přitom například v Nizozemsku — zemi, která je považována za špičku evropské architektury — platí díky kolektivní smlouvě minimální tarify nejen pro zaměstnance, ale i pro freelancery. Ti musí dostávat minimálně 1,5 hrubé hodinové mzdy zaměstnanců, kteří vykonávají obdobnou práci za obdobných podmínek.

Zato se v knize objevuje ostrá kritika architektonické fakulty Technické univerzity v nizozemskému Delftu jako mimořádně konzervativní a do sebe zahleděné instituce. Sama poslední esej, ale i kniha celkově, tak trpí jistou roztříštěností. Cortrightová si spíše selektivně vybrala zajímavé iniciativy, než že by možnosti organizování popsala systematicky a do hloubky.

Na druhou stranu je třeba dodat, že explicitně deklarovaným cílem Cortrightové nebyla preskripce kolektivní akce, ale budování povědomí o vlastní situaci. A to soubor tří esejů bezpochyby naplňuje.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse