Vstupujeme do prostoru renomované galerie, která je v tuzemsku vyhlášená realizováním výstav předních architektonických ateliérů z České republiky i celého světa.

Výstava s názvem Petr Stolín Architekt představuje v přítmí galerie minimalistickým způsobem několik videí ze života staveb. Architektova silueta na nich prosvítá v protisvětle v průchodu jednoho z domů. Tyto pohyblivé obrazy jsou doplněny nesignovanými citáty (zřejmě Stolínovými), které jsou promítány ve smyčce spolu s výroky několika velikánů architektonického oboru.

Celkový dojem expozice je velmi přesvědčivý, celistvý, vše je dotaženo do nejmenšího detailu. Máme pocit, že sledujeme dílo dalšího velkého autora, který se zapíše do učebnic.

↗

Výstava Petr Stolín Architekt. Foto Klára Brůhová

Dojem samostatného tvůrce nabourává pouze jedna věta v perexu výstavy, ve kterém — pokud jej čtete — problikne zmínka o architektce Aleně Mičekové. Ta je součástí studia Petr Stolín Architekt a právě spolu s Petrem Stolínem je zároveň autorkou prezentovaných staveb, jakožto i spoludržitelkou ocenění Česká cena za architekturu za roky 2016 a 2019.

Jak však sama v rozhovoru pořadu Bourání Radia Wave uvádí: „My jsme se shodli na tom, že ‚Petr Stolín Architekt‘ je značka, takže ji budeme maximálně podporovat a abych přiznala barvu, tak pro mě je to velice bezpečná role, že Petr je nastrčenej dopředu a rozráží věci a já to můžu z bezpečný vzdálenosti všechno řídit.“

Byť je nám osobně tvorba zmíněného studia blízká a považujeme ji za velmi kvalitní, příklad jsme se rozhodly uvést pro lepší pochopení kontextu, ve kterém architektonická studia často fungují. Ten odkazuje na skutečnost, že architektura je často zkresleně vnímaná jako dílo mytologického individuálního génia.

Tradiční architektonický kánon s velkými jmény tvoří jeden ze základních stavebních kamenů vysokoškolské výuky a dost možná je i něčím, po čem touží sami architekti a architektky, kurátoři a kurátorky výstav, klienti a klientky či obecenstvo. Snad i proto vznikla před pěti lety cena s názvem Architekt roku, ve které byl letos Petr Stolín samostatně nominovaný jako jeden ze čtyř finalistů. A dokonce, jak se veřejnost v úterý dozvěděla, zvítězil.

Odůvodnění poroty sice poukazuje na kolektivní charakter autorství („Petr Stolín a jeho kolegyně Alena Mičeková jsou tým, který kvalitou svých prací obstojí s jakýmkoliv srovnáním s nejlepší zahraniční produkcí (...)“), samotná nominace, a potažmo vítězství, se ale už vztahovala pouze na část autorského týmu.

To, že v konkurenčním architektonickém prostředí plném soutěžení znamená zavedená značka nebo podpis renomovaného tvůrce velkou konkurenční výhodu, je fakt, jehož logiku v  rámci tržně kapitalistického systému asi všichni do jisté míry chápeme. Čím více se jako architekt přiblížíte obrazu Bohem nadaného individuálního umělce-tvůrce, jehož myšlenky se zhmotní v prostor, tím více naplníte nepsaný profesní ideál a tím větší šanci na úspěch váš ateliér má. Jenomže to má háček.

Navrhování a projektování staveb je komplexní záležitost, kterou sotva pojme práce a úhel pohledu jediného člověka. V případě největších globálních architektonických kanceláří stojí profesní činnost na vyšších stovkách až nižších tisících lidí s úzkými specializacemi, kteří zajišťují koncepci návrhu i proces výstavby a kteří se do větší či menší míry autorsky podílejí na projektech. Samozřejmou součást praxe tvoří i spolupráce s odborníky a odbornicemi z příbuzných odvětví — od krajinářských architektů a architektek až po sociology a socioložky.

Do veřejného povědomí a do „pozice autora“ se však dostávají především jednotlivci, jejichž jména jsou zviditelňována ateliérovým PR — ať už samostatně, ve spojení s názvem firmy nebo uvedením před formulkou „& Partners“.

Zároveň si nelze nevšimnout, že ti, kteří jsou v architektonickém oboru nejviditelnější, kteří jsou zváni na různé odborné konference, nominováni jako finalisté či porotci významných architektonických soutěží — tedy tvůrci diskurzu, jejichž hlas je zákonitě nejvíce slyšet — mají často až nápadně podobné rysy. Naposledy jsme se o tom mohli přesvědčit při sledování jiné z tuzemských odborných cen, České ceny za architekturu, každoročně organizované Českou komorou architektů.

Na fotografii ze zasedání mezinárodní odborné poroty vidíme osm usmívajících se vitálních, bílých mužů v produktivním věku, kteří přijeli do Prahy vybrat — dle anotace soutěže — ty „nejlepší realizace postavené na území České republiky“. Je tu však velké ALE: Co znamená „nejlepší“?

↗

Letošní sedmičlenná mezinárodní porota České ceny za architekturu a zástupce vyhlašovatele. Foto FB Česká cena za architekturu

Architektura je obor, který nelze hodnotit pouze na základě vnějších objektivních faktorů. Návrhy nelze vyhodnotit čistě matematicky, nelze je přepočítat na čísla a pak je seřadit od nejmenšího po největší. Můžeme si pomoci metodikami, které dají určitou váhu jednotlivým sledovaným kategoriím, vždy ale někdo musí určit, které kategorie jsou ty relevantní.

V hodnocení se budou vždy odrážet subjektivní preference i životní zkušenost hodnotících a je proto klíčové, aby tomu, co vyhodnotíme jako „the best of“, předcházela pestrá debata, která nabídne příležitost reflektovat co nejrůznorodější úhly pohledu. Nejde o to zařadit mezi osm architektů jednu etablovanou (st)architektku, aby daly kritičky pokoj. Dobrým prvním krokem je obsadit složení poroty tak, aby odráželo skutečný stav oboru.

Řečeno například z perspektivy žen: v současnosti se u nás a v západním světě odhaduje podíl studujících žen na architektonických fakultách na 50 až 60 procent a nově autorizovaných jich je v posledních letech mezi 35 a 39 procenty, přičemž toto číslo stále roste. Potenciál pro větší diverzitu tedy dozajista existuje.

Nadto — ve dvou ze sedmi případů byli letošní porotci ČCA zástupci ateliérů, které spoluzakládali se svými kolegyněmi — jmenovitě Sylvií Karres za studio Karres en Brands a Clarou Solà-Morales za studio Cadaval & Solà-Morales. Jejich studia ovšem prezentoval vždy muž.

Debata by ale neměla skončit pouze u genderového pohledu. Potřebujeme i perspektivy těch profesionálů a profesionálek, kteří a které jsou například aktivními pečujícími rodiči, zástupci různých minoritních etnických skupin, žijí s nějakou formou hendikepu nebo jsou zatíženi jiným systémovým znevýhodněním. Co se totiž může zdát skupině lidí s podobnou životní zkušeností jako jednomyslně bezchybné řešení, může v diskusi s člověkem, jehož životní cesta a tím pádem i potřeby jsou rozdílné, v důsledku vyznít jako naprosto nevhodné.

Pakliže se podíváme například na složení poroty mezinárodní Pritzkerovy ceny, tedy jakési „nobelovky” za architekturu, zjistíme, že v jejím rámci už určitá reflexe proběhla. Letošní složení poroty je v poměru pěti mužů ku pěti ženám různého zaměření - od teoretiků a teoretiček přes praktikující architektky a architekty až po kurátory a kurátorky.

Až do počátku milénia ale byla porota daleko méně různorodá: například žena se mezi laureáty poprvé objevila až v roce 2004. Kolem Pritzkerovy ceny a jejího genderového aspektu se už ostatně rozhořelo několik kontroverzí, ta nejsilnější zřejmě kvůli naprostému opomenutí práce Denise Scott Brown — když cenu získal pouze její kolega a životní partner Robert Venturi.

Naopak v posledních letech se daří oceňovat více autorských dvojic nebo týmů, na jejichž tvorbě je vyzdvihována „sociální odpovědnost i citlivost a vřelost vůči potřebám uživatelů” nebo „vytváření dobrých sousedství vedoucí k posílení místních komunit”.

Zůstaneme-li však u nás zacyklení v homogenních porotách architektonických soutěží a budeme-li posilovat pohled na architekta jako jediného tvůrce a autora, zůstaneme uzavření v ohrádce cen s názvem Architekt roku a jen těžko odhalíme, že pestrost a otevřenost k různorodým přístupům, životním zkušenostem a potřebám může být cestou ke spokojenější společnosti nás všech.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.