Navždy se uchová, Růžena Žertová

Šárka Svobodová

Přesně před rokem zemřela architektka a designérka, která určila podobu obchodních domů po celé zemi. Nedocenění její práce i nejistý osud jejích staveb jsou podnětem k diskusi o tom, jak se stavíme k významným architektkám minulé doby.

Růžena Žertová tvoří spolu s Alenou Šrámkovou a Věrou Machoninovou trojici třech nejviditelnějších architektek činných po roce 1945 u nás. Foto Barbora Mráčková
Růžena Žertová tvoří spolu s Alenou Šrámkovou a Věrou Machoninovou trojici třech nejviditelnějších architektek činných po roce 1945 u nás. Foto Barbora Mráčková

„Navždy se uchová, Růžena Žertová“ — parafráze verše autorské dvojice Lipus a Vávra, kterým ve svém cyklu „šumných měst“ uzavřeli vyprávění o obchodním domě Prior v Pardubicích, zarezonovala přesně před rokem brněnskou architektonickou scénou a věřím, že i mimo ni. Ve věku nedožitých 87 let zemřela loni v říjnu autorka této stavby, architektka a designérka, Růžena Žertová.

Jako historička architektury jsem se s Růženou Žertovou potkávala nejdřív výhradně pracovně a postupem času čím dál více osobně, až do jejích posledních dnů. Přestože jsem s ní natočila několik rozhovorů a dlouho jsem s ní diskutovala zejména o jejím posledním projektu, nikdy jsem o její práci nepsala. Sama pro sebe se usmívám, že možná díky tomu jsme zůstaly přítelkyně. 

Kritičnost, vysoké nároky na sebe i okolí, houževnatost a sebevědomý postoj k vlastní práci patří k vlastnostem, se kterými jsem byla při našich setkáních a dlouhých telefonních hovorech často konfrontována. Vzpomínám na ně s radostí a úctou, stejně jako na její pohostinnost, společenskost a všudypřítomný, místy překvapivě peprný humor. 

O architektuře mluvila jako o oboru, který jí byl „přidělen“. Zájmů měla podle svých slov široké spektrum, ale nejvíc ji bavila řemeslná práce s textilem. Tkalcovský stav byl ostatně výrazným prvkem interiéru jejího vlastního domu. 

Po gymnáziu ve Frýdku-Místku chtěla studovat textilní výtvarnictví na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ale v padesátých letech minulého století takovou možnost nedostala. Na doporučení třídního učitele zkusila architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze, odkud kvůli politickému tlaku přestoupila do Brna k profesoru Bedřichu Rozehnalovi. Tady studium dokončila, ale pořád ji lákala výtvarná scéna a nejvíc scénografie. 

Studovat na DAMU se jí nepodařilo, takže přes známost získala v roce 1957 místo v tzv. Potravinoprojektu a později ve Státním projektovém ústavu obchodu Brno. Přestože o tamní práci mluvila jako o povinnosti, která ji ve skutečnosti nezajímala, prosadila se a dostala příležitost pracovat na projektech obchodních domů, které patří k jejím nejznámějším stavbám.

Přemýšlet o architektuře a získávat k ní vztah začala podle svých vzpomínek Růžena Žertová až při práci na zmíněném obchodním domě Prior v Pardubicích, který se stavěl v první polovině sedmdesátých let. Jak říkala, v tu chvíli architekturu pochopila a věděla už jak na ni. Byla to profesní výzva. 

Projekt zdědila k přepracování po své kolegyni, jejíž návrh odmítl dodavatel ze stavebně-technických důvodů provést, ovšem za podmínky dodržení původně plánovaného termínu. Na zpracování celého návrhu do podoby realizačního projektu dostala Žertová se svým týmem pouze jeden rok, místo v té době běžné několikaleté lhůty. 

Prior v Košicích. Foto Muzeum města Brna
Prior v Košicích. Foto Muzeum města Brna

S projektováním i stavbou obchodních domů měla v té době už několik zkušeností. Mimo jiné byl v roce 1968 podle jejího návrhu dokončen Prior v Košicích a na přelomu šedesátých a sedmdesátých let za sebou měla projekt obchodního domu Labe v Ústí nad Labem.

Navíc košický Prior sloužil jako jeden z prototypů a typologických předobrazů pro další obchodní domy u nás; na jeho základě vznikly tzv. oborové normy, na jejichž zpracování se Žertová podílela, a stala se tak skutečnou odbornicí na tento stavební typ.

Provozně je pardubický Prior řešen racionálně tak, aby skutečně dobře fungoval. Přízemí a první patro bylo vyhrazeno prodeji potravin a jiného zboží, provozní kanceláře a služby, jako byla restaurace, bufet, šatny, kadeřnictví pro personál a učebna, byly v patře nejvyšším. Suterén pak sloužil jako skladové prostory. 

Parter, tedy spodní fasádu domu, navrhovala vždy prosklený s několika vstupy a nad ním pak plnou hmotu obchodních prostor. Konstrukčně šlo o ocelový skelet, což umožňovalo v interiéru pracovat s velkorysou otevřenou dispozicí. To, co je na pardubickém Prioru ovšem nejvíc ceněno, je využití konstrukce stavby jako výtvarného prvku stavby. 

Nejenže byl při pohledu zvenčí poznat způsob, jakým je dům vystavěn, ale takový pohled byl fascinujícím zážitkem hry tvarů, materiálů a barev. Na fasádě jednoduchého kubusu se propisoval v podobě mřížky pravidelný rastr nosného skeletu a jeho jednotlivá pole byla pojata podle svého účelu — buď jako velkorysá okna, nebo tam, kde denní světlo potřeba nebylo, vyzděná režnými cihlami. V nich pak Růžena Žertová řešila větrací otvory jednoduše vyjmutím některých cihel, takže vytvořila geometrický vzor. Rohy jednotlivých polí zkosila, což mělo původ ve funkčním (statickém) řešení, ale současně se stalo charakteristickým estetickým motivem. 

Celek pak působí jako soubor osmiúhelníků různých podob (plných, prázdných) a velikostí (vždy ve vzájemném poměru) asociující geometrický kód nebo digitální partituru. Signifikantním se pro celou budovu stalo výrazné barevné řešení: přiznaná ocelová konstrukce zářila jasně červenou barvou. Prior se tak stal skutečným poutačem v městském prostoru, za nějž Růžena Žertová obchodní domy pokládala. 

Pardubický koncept i výrazná barevnost jako architektonický vyjadřovací prostředek Růžena Žertová ještě více rozvinula v návrhu obchodního domu Prior pro Ostravu v druhé polovině sedmdesátých let. Ten nakonec ale nebyl přijat a neshody kolem něj, stejně jako rodinná situace (vážná nemoc manžela a zdravotní stav architektčiny matky) vedly k odchodu Růženy Žertové z projektového ústavu. 

Pardubický Prior, k němuž byl v 90. letech bezskrupulózně nalepen obchodní dům Atrium palác Pardubice. Foto Petr Jehlík
Pardubický Prior, k němuž byl v 90. letech bezskrupulózně nalepen obchodní dům Atrium palác Pardubice. Foto Petr Jehlík

Až do roku 1989 pak Žertová pracovala „sama na sebe“ jako výtvarnice a designérka. Věnovala se výrobě autorských hliníkových svítidel a titanových šperků. Po architektonické stránce ji ovšem zaměstnal projekt vlastního domu v Brně, kde žila s manželem, kolegou z projektového ústavu, architektem Igorem Svobodou. 

Rodinné domy a bytové soubory pak byly její hlavní pracovní náplní od devadesátých let, kdy se k projektování vrátila. S odkazem na svého učitele Bedřicha Rozehnala vnímala jako nezbytný předpoklad pro navrhování rodinných domů dostatek zkušeností, které přichází až na závěr kariéry — protože „tady jde o centimetry“, jak říkala.

Stavba rodinných domů v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století představuje sama o sobě zajímavou kapitolu dějin architektury. Velmi často se jedná o příběhy domů stavěných svými majiteli svépomocí. V případě vlastních domů výtvarných umělců a architektů, kteří se nebáli problematických pozemků, se jedná často o velmi osobitá tvůrčí řešení. To je i případ domu Růženy Žertové. 

Rozhodla se společně se svým mužem stavět na zanedbané a pro mnohé „nezastavitelné“ parcele na konci cesty nad srázem, kam se vyvážela suť ze stavby sousedících řadových domů. Nestabilní pozemek předurčil podobu domu — byl koncipován jako jednopodlažní a založený na železobetonových vrtaných pilotách. 

V půdoryse měl podobu písmena L, který byl do čtverce doplněn atriem. Do něj byly orientovány všechny místnosti obou křídel domu — jedno křídlo soukromé s dvěma ložnicemi, koupelnou a saunou; druhé křídlo společenské s kuchyní a jídelnou, obývacím pokojem a společnou pracovnou obou manželů. 

Konstrukce domu odrážela architektčinu prozíravost zejména s ohledem na termoizolační vlastnosti, ať už jde o použití sendvičového zdiva, řešení střechy nebo podlahového vytápění. Jak Růžena Žertová uvedla v jednom z rozhovorů: „Po dokončení stavby v roce 1982 jsem nastavila termostat na 21 stupňů a od té doby to tak je.“ 

Za zmínku určitě stojí světelná atmosféra domu. V ložnicích Růžena Žertová použila typizované panelákové okno, do kterého si ovšem vsadila dvousklo. Obývací pokoj byl velkoryse prosklený, což naopak přispívalo k příjemnému klimatu jak v létě, tak i ve slunečných zimních dnech. Malým světelným akcentem je v obou křídlech domu drobné okénko, situované v ose východního a západního slunce — pomyslně propojuje soukromou i společenskou část.  

Stavbu Růžena Žertová provedla sama se třemi pomocníky, protože její manžel byl v tu dobu vážně nemocný. Stavělo se tři roky — v létě Žertová pracovala na stavbě, v zimě vydělávala. Dům si nakonec i sama celý vybavila autorským nábytkem. Jako architektka se zájmem o umělecké řemeslo měla za sebou ostatně řadu zkušenosti s interiéry. Dům se tak stal skutečným „Gesamtkunstwerkem“ pozdní moderny.

Její vlastní dům se stal předobrazem i posledního projektu Růženy Žertové. Dokud jí to nemoc umožnila, pracovala na konceptu sdíleného bydlení seniorů, mladých rodin a obyvatel se ztíženými pohybovými možnostmi. Šlo v podstatě o v současnosti populární způsob stavění v tzv. Baugruppe — kdy si skupina obyvatel sama vyhledá pozemek a společně participativní metodou vypracuje architektonický program, zajistí zhotovení návrhu a financuje stavbu i provoz. 

Při hospitalizci ve výškové budově nemocnice v Brně-Bohunicích si z pokoje Žertová vyhlídla parcelu na okraji Brna a projekt se snažila nabídnout městu k realizaci — což se za současných podmínek ve veřejných zakázkách nemohlo podařit. Nicméně střídavý entuziasmus z práce na projektu a zklamání z nezdaru realizace popoháněl Růženu Žertovou ke každodenní práci i ve vysokém věku a ve zhoršující se zdravotní kondici.

A je to také její vlastní dům, který zaměstnával myšlenky Růženy Žertové v těch úplně posledních dnech. Přestože jej odkázala soukromé osobě — člověku, který jí kdysi se stavbou domu fyzicky pomáhal, své rozhodnutí nakonec přehodnotila a toužila, aby dům sloužil veřejným účelům spjatým s architekturou. 

Její vůli se ovšem nakonec splnit nepodařilo, stejně jako rozhodnutí ve svém domě zemřít. Krátkozraká systémová byrokracie a fakt, že Růžena Žertová zůstala ve stáří v podstatě sama bez příbuzných, splnění dvou posledních přání paní architektky znemožnily. 

Budoucnost jejího domu je nyní nejistá — stejně jako osud dalších jejích staveb. Pokud navštívíte pardubický Prior dnes, budete muset hledat jeho původní výraz, který je přehlušen velkoformátovými billboardy a degradován banální přístavbou, která se do původní stavby doslova „nabourala“. U ostatních obchodních domů je pravděpodobně jen otázkou času, kdy k podobným zásahům dojde. 

Vlastní dům Růženy Žertové. Jeho osud zůstává nejistý. Foto Barbora Mráčková
Vlastní dům Růženy Žertové. Jeho osud zůstává nejistý. Foto Barbora Mráčková

Vztah současné společnosti k architektuře vzniklé v minulém politickém režimu je stále problematický. Přestože je kulturním dějinám druhé poloviny 20. století v posledních letech věnována stále větší pozornost a probíhá jejich odborné zhodnocení, paralelně se objevují neustále nové a nové kauzy demolic poválečných staveb a s nimi souvisejících uměleckých děl. 

Mnoho autorek a autorů kvůli mnohdy apriorní devalvaci jejich práce zahořklo a zdráhavě nebo vůbec nechtějí o této své tvůrčí etapě mluvit. Růžena Žertová se o osud svých staveb kontinuálně zajímala — a i když z něj byla často nešťastná, svůj přínos oboru vždy velmi sebevědomě zdůrazňovala. 

V posledních letech jejího života se jí a její tvorbě naštěstí dostalo zasloužené pozornosti. V roce 2009 prezentovala její dílo a zejména šperky umělkyně Barbora Klímová na Prague Biennale 4, v roce 2013 jí uspořádalo samostatnou retrospektivní výstavu Muzeum města Brna a před čtyřmi lety byla vydána monografická publikace, která je skutečně uceleným přehledem a zhodnocením její tvorby architektonické, výtvarné i designérské. 

Růžena Žertová získala také řadu ocenění jako Zlatou medaili VUT v Brně (2009), Cenu města Brna (2013) a Cenu ministerstva kultury za dlouholeté umělecké zásluhy v architektuře za rok 2018.

Zařazení díla Růženy Žertové do kontextu našich i světových dějin architektury bych se ráda zdržela, protože to vždy bývalo předmětem rozhořčených debat. V rozhovoru s umělkyní Barborou Klímovou na otázku po architektčiných inspiračních zdrojích ostatně odpověděla: „Zdravý architekt z ničeho nevychází, má mozek.“ 

Nicméně její blízký přítel, architekt Ivan Ruller, v předmluvě zmiňované monografie vyzdvihuje pozici Růženy Žertové v československých dějinách architektury a staví ji po bok jejích kolegyň, architektek Věry Machoninové a Aleny Šrámkové. Spolu s nimi tvoří Růžena Žertová trojici nejviditelnějších autorek činných u nás po roce 1945. 

Současně je ale v této knize dán prostor rešerši, zkoumající práci dalších žen, z nichž naprostá většina v té době působila v rámci širokých tvůrčích kolektivů a mimo vedoucí pozice. Objevuje se tu více než pět set jmen, která jsou veřejnosti téměř neznámá. 

Odchod Růženy Žertové tedy podněcuje řadu témat k odbornému zpracování, ale i k veřejné diskuzi. Mimo jiné je to feministické zkoumání dějin architektury a kritická reflexe genderové ne/rovnosti v tomto oboru. Ne/schopnost nás samých nevymazávat, ale naopak vyrovnat se a přijmout stopy, které ve veřejném prostoru zanechávají naše vlastní dějiny. A například i smysluplná práce s odkazem — v tomto případě s domem, který po takových osobnostech, jakou byla Růžena Žertová, zůstal. 

I přes několik hodin natočených rozhovorů dnes vím, že jsem řadu zásadních otázek nepoložila. Ke každému z naznačených témat by se jistě svým sebevědomým, vtipným a s radostí komunikujícím hlasem Růžena Žertová ráda vyjádřila — a stálo by to za to.