U příležitosti nedávného výročí 17. listopadu se lze zamyslet mimo jiné nad fenoménem, o kterém se velice málo mluví, ovšem týká se každého z nás. Architektura — to jsou domy. Chodíme kolem nich, bydlíme a pracujeme v nich a s největší pravděpodobností se právě teď uvnitř nějaké takové architektury nacházíme. Předem si řekněme: Architektura a kultura bydlení v naší zemi nevzkvétá.

Hlavním smyslem architektury je bydlení. Úkolem architektury je naplňovat lidské potřeby, ty základní: potřeba střechy nad hlavou úplně stejně jako vysoká kulturní a estetická úroveň prostředí, kde žijeme. Dnes máme vážné nedostatky v naplňování už těch základních potřeb.

Je tu stále více prázdných domů a stále více lidí, kteří nemají kde bydlet. Naše města jsou plná domů zoufale volajících po rekonstrukci a zabydlení, což se jejich majitelům, soukromým i veřejným (!), samozřejmě nevyplatí. Stačí, že sedí na hroudě zlata, kterou je už jen sám pozemek.

Nové byty se staví za ceny, které si většina lidí nemůže dovolit. Nejen lidé trpící sociální nouzí, ale i spousta mladých lidí ze středních vrstev. Mladí muži, když nevydělávají dost peněz, a proto bydlí u rodičů, jsou stigmatizováni jako „mamánci“. Dostávají zajisté velmi cenné rady, aby si našli lepší práci. Mladé ženy zase poslouchají, že by se měly především dobře vdát.

Architektura začíná u investorů. Těmi jsou dnes téměř výhradně developerské korporace. Smyslem jejich existence není stavět bydlení pro všechny, ale maximalizovat svůj zisk. Nová architektura vzniká v podobě luxusních kanceláří a neméně luxusních bytů. Stavět pro širší spektrum lidí se nevyplácí.