U příležitosti nedávného výročí 17. listopadu se lze zamyslet mimo jiné nad fenoménem, o kterém se velice málo mluví, ovšem týká se každého z nás. Architektura — to jsou domy. Chodíme kolem nich, bydlíme a pracujeme v nich a s největší pravděpodobností se právě teď uvnitř nějaké takové architektury nacházíme. Předem si řekněme: Architektura a kultura bydlení v naší zemi nevzkvétá.

Hlavním smyslem architektury je bydlení. Úkolem architektury je naplňovat lidské potřeby, ty základní: potřeba střechy nad hlavou úplně stejně jako vysoká kulturní a estetická úroveň prostředí, kde žijeme. Dnes máme vážné nedostatky v naplňování už těch základních potřeb.

Je tu stále více prázdných domů a stále více lidí, kteří nemají kde bydlet. Naše města jsou plná domů zoufale volajících po rekonstrukci a zabydlení, což se jejich majitelům, soukromým i veřejným (!), samozřejmě nevyplatí. Stačí, že sedí na hroudě zlata, kterou je už jen sám pozemek.

Nové byty se staví za ceny, které si většina lidí nemůže dovolit. Nejen lidé trpící sociální nouzí, ale i spousta mladých lidí ze středních vrstev. Mladí muži, když nevydělávají dost peněz, a proto bydlí u rodičů, jsou stigmatizováni jako „mamánci“. Dostávají zajisté velmi cenné rady, aby si našli lepší práci. Mladé ženy zase poslouchají, že by se měly především dobře vdát.

Architektura začíná u investorů. Těmi jsou dnes téměř výhradně developerské korporace. Smyslem jejich existence není stavět bydlení pro všechny, ale maximalizovat svůj zisk. Nová architektura vzniká v podobě luxusních kanceláří a neméně luxusních bytů. Stavět pro širší spektrum lidí se nevyplácí.

↗

Z historie zdejší architektury. Kresba Martin Švec

Naproti tomu veřejných investic je velmi málo. Můžeme být rádi za každý nemocniční pavilon nebo zateplenou školu. Družstevní výstavba, parta lidí, která se dohodne a jen za nejnutnější náklady si postaví dům, je sci-fi.

Primárním účelem současných staveb je maximálně vytěžit místo. Je jedno, jestli se staví města moderní, nebo tradicionalistická. Cílem je postavit co největší domy na co nejmenší ploše země. Dopravní přetížení, nedostatek zeleně, nezdravé životní prostředí — to jsou socializované ztráty.

Estetika v architektuře byla degradována na design. Pouhé lákavé balení, do kterého korporace balí svoje „dárečky“ veřejnosti.

Architekti a architektky, pokud se chtějí uživit ve svém oboru, musí často dělat i to, s čím jako lidé bytostně nesouhlasí. Stavět předražené luxusní bydlení, vytvářet monofunkční obytná a kancelářská „ghetta“, přetěžovat místo, poskytnout málo prostoru pro zeleň a pro humanistickou architektonickou estetiku...

Architekti a architektky se rovněž stále více stávají dělníky naplňujícími manažerská zadání. Jsou nuceni vstupovat do nerovných vztahů s investory: odměna podle „podstřelené“ odhadované investiční ceny, žádná platba za nerealizovaný projekt (přenos podnikatelského rizika investora na architekta), snadné oškubání architekta za takzvané vady projektu, požadavek užití smluvených materiálů a dodavatelů.

Když jsme, i jako architekti a architektky, před 29 lety „cinkali klíči“, představovali jsme si návrat tvůrčí svobody a profesní cti jako v 60. letech. Místo toho jsme dostali sice ideologicky opačnou, ale jinak dokonalou obdobu podmínek za normalizace.

Nevážíme si architektonických kvalit, které máme. Kvalitní moderní architekturu, nejčastěji z dob „předrevolučních“, nechráníme, ale bouráme nebo necitlivě rekonstruujeme polystyrenovou metodou.

Je krásné, že máme velmi pečlivé a rozvážné stavební úřady, které nás chrání před sebemenším zneužitím práva. Bohužel to vede k tomu, že stavět smí reálně jen ty největší ryby. A úředníci slouží většinou všemu možnému, jen ne veřejnému zájmu — což není nic jiného než zájem většiny obyčejných lidí.

Je krásné, že máme velmi propracované normy, které dovolí stavět stavby jen na vysoké technické úrovni. Krom toho, že normy jsou díky drahému zpoplatnění úzce střežené vědění pro pár zasvěcených, jsou často plné důsledků lobby výrobců materiálů. Ti si záměrně složitými a nezaměnitelnými technickými řešeními zajišťují vynucenou poptávku.

Domy stavíme draze a neekologicky. Používáme převážně těžké materiály s vysokou energetickou náročností při výrobě. Energetickou náročnost domů snižujeme pomocí energeticky i surovinově náročných materiálů jako polystyren. Z onoho polystyrenu se stal zázračný elixír, kterým masivně snižujeme energetickou náročnost staveb.

Přesto celospolečenská spotřeba energie a emise CO2 stále stoupají. Proč? Z druhé strany, všechny tyto materiály jsou také náročné na lidskou práci. Technický pokrok tedy nevede ke snižování nákladnosti staveb. Jen se architekt zmíní o přírodních alternativách nebo prefabrikaci (nikoliv vzájemně vyloučené), investor i dodavatelé na něj koukají jako na exota.

A v neposlední řadě: domy neopravujeme, ale bouráme. Nejde jen o dlouhodobě neudržované ruiny v beznadějném stavu, ale většinou o zdravé domy. Přitom každý opravený dům stojí řádově méně energie, odpadu, emisí CO2 než sebeúspornější novostavba.

Z toho plyne, že nad budoucností stavitelství a profese architektů bychom se měli vážně zamyslet. A to s jedním hlavním cílem: vrátit architekturu lidem a naplňovat její prvořadý cíl, kterým je dostupné bydlení pro všechny. Současně se musíme postavit zásadní výzvě dneška, kterou je klimatické nebezpečí a kategorický požadavek na ekologickou šetrnost výstavby.