Nadační fond pro zbudování a provozování Dokumentačního centra holokaustu na Moravě — takzvaného Mehrinu — nedávno ohlásil, že toto centrum vznikne podle návrhu Kengo Kumy, uznávaného japonského architekta. Bude stát mezi autobusovým nádražím a hlavním nádražím v hradebním okruhu historického centra Brna. Společně s koncertní síní v Ostravě od známého Američana Stevena Holla a vítězným návrhem Vltavské filharmonie věhlasného dánského studia BIG projekt Kengo Kumy v Brně potvrzuje, že do České republiky — s křížkem po funuse — doputoval trend návrhů kulturních budov hvězdnými jmény světové architektonické scény.

Vyzvaná soutěž jako promarněná šance

Do výběrového řízení Dokumentačního centra holokaustu na Moravě byla přizvána čtyři zvučná jména světové architektury: Cino Zucchi Architetti, Kengo Kuma & Associates, BIG a MVRDV. Snahu zadavatele zaštítit se tím nejlepším je třeba ocenit. S procesem a administrací zakázky zadavateli radilo studio knesl kynčl, roli porotců přijala řada významných českých architektů. Často je  v této souvislosti zmiňován Josef Pleskot, jeden z mála „hvězdných“ architektů zdejší scény. Zadavateli tedy záleželo na věhlasu a dobré přípravě celé akce.

V médiích je forma výběru označována jako mezinárodní (architektonická) soutěž. Zní vám sousloví „mezinárodní architektonická soutěž“ dostatečně honosně a exkluzivně? Pokud se budeme držet názvosloví zákona o zadávání veřejných zakázek, koncertní hala v Ostravě a Vltavská filharmonie mezinárodní architektonickou soutěží byly.

Brněnské výběrové řízení je paralelním zadáním. Zadavatel napřímo oslovil pět zpracovatelů se stejným zadáním (Herzog & de Meuron se z časových důvodů omluvili). Z hlediska zákona je tento způsob zadání v pořádku. Nadační fond je soukromý investor a ti nejsou při výběru povinni dodržovat pravidla veřejných institucí. Soukromý investor nemusí dokládat transparentnost a efektivní využívání veřejných peněz. Přesto je sjednocené názvosloví pro popis procesu důležité.

Pro veřejnou instituci není procesního rozdílu mezi výběrem nejvhodnějších propisek a nejvhodnějšího návrhu stavby. Zákon stále umožňuje dát přednost ceně před kvalitou, což je při poptávání kvalitního projektu poněkud problém. Proto se využívá institut architektonické soutěže, ve kterém kvalitu a vhodnost návrhů na základě svých zkušeností posuzují přizvaní odborníci a odbornice společně se zástupci zadavatele.

Zasedání poroty, na kterém dochází k anonymnímu hodnocení, je tedy moderovanou, odbornou diskusí o nejvhodnějším řešení v konkrétním čase a místě za daných podmínek. Má se hodnotit, jak se účastnícím se podařilo naplnit podmínky soutěže.

Otevřená architektonická soutěž, tedy soutěž, do které se může přihlásit kdokoliv splňující podmínky soutěže, má výhodu v tom, že se přihlásí i ti, které by zadavatel napřímo neoslovil. Předvýběrem si zadavatel uzavírá možnosti, neboť se omezuje na řešení, která dokázal vymyslet s konzultanty za zavřenými dveřmi.

Dobře připravená otevřená soutěž bývá také příležitostí pro mladé architekty a architektky. Díky vítězství v otevřené architektonické soutěži vznikl například ateliér Projektil (Národní technická knihovna) nebo Bod architekti (Hospoda v Máslovicích).

Velmi známý je příběh Mayi Lin, která v jednadvaceti letech zvítězila se svým návrhem památníku Vietnamské války pro Mall ve Washingtonu D.C. Během architektonických studií jsou zadání na galerie, muzea, kulturní či komunitní domy poměrně běžná.

V praxi je to pak jinak. Podle sektorové studie ACE v roce 2020 v architektonickém sektoru Evropské unie tvořily více než padesát procent zakázek projekty související se soukromou bytovou výstavbou — rekonstrukce, přístavby i novostavby.

Mezi každodenním vytěžováním každého centimetru na bytovou plochu, hledáním a vytváření obvyklých řešení, které najdou svého kupce, je navrhování kulturní instituce poctou, rozptýlením, splněným snem. Kulturní budovy bývají orientačními body v rámci měst. Na rozdíl od jiných typů výstavby se po kulturní stavbě chce především reprezentativnost. Zpracovávat takové zadání se vám nepoštěstí každý den.

Co přináší muzea světově věhlasných jmen architektury městům?

Že muzea mohou být výstavní sama o sobě, je společensky zakotvená úmluva. Platí to, ať už hovoříme o budově MoMA v New Yorku, Centre Pompidou v Paříži nebo muzeích Guggenheimovy nadace. Právě realizace návrhu Franka Gehryho pro Guggenheimovu nadaci v Bilbau, která byla otevřena v roce 1997, pomohla probudit městečko v Baskicku záplavou turistů, pro které bylo potřeba zajistit příjemný pobyt. Vytvořilo se na 4 500 pracovních míst především v dopravě a pohostinství. Tento jev bývá označován jako „Bilbao efekt“. Řada měst se snažila následovat vzor Bilbaa a vytvořila si vlastní lákadlo pro turisty.

Analýzy těchto pokusů nepotvrzují, že by se jednalo o snadno replikovatelný urbanistický model. Zároveň je tento model sám o sobě kritický. Příval velkého množství turistů s sebou nese negativní projevy jako změnu orientace služeb z místních na turisty. Zvýšení nájmů kvůli větší poptávce po bydlení nebo nepříjemnou každodennost v podobě přeplněných ulic a rušení nočního klidu.

Brno naštěstí nepotřebuje vybudovat jedno silné lákadlo na turisty. Má jich mnoho, což je z dlouhodobého hlediska a udržitelnosti dobře.

Všechna oslovená studia brněnského výběrového řízení mají na svém kontě řadu kulturních staveb. Budova od světově proslulých architektů může pro pořizovatele znamenat záruku kvality i silnou marketingovou značku.

„Jsme přesvědčeni, že čeští architekti jsou skvělí, a osobně mám mezi nimi řadu přátel. V tomto případě jsme se rozhodli dát přednost pohledu zvenčí a oslovili jsme významná světová studia. Brno podobnou situaci zná — ikonickou stavbu moderní architektury, Vilu Tugendhat, navrhl také zahraniční architekt,“ objasňuje způsob zadání Martin Reiner.

Vynechává, že národnost na našem území nebyla vždy tak jednoznačná. Tugendhatovi byli němečtí Židé. Architekt jejich drahé vily, Mies van der Rohe, Němec. Postavení vily Tugendhat rodinu stálo sto šedesátkrát víc než průměrný rodinný dům. Exkluzivitu této stavby kritizoval již Karel Teige v publikaci Nejmenší byt: „Stroj na bydlení? Ne, stroj na representaci, na nádheru, na bezpracovní, lenošný život pánů, hrajících golf, a dam nudících se v budoárech.“

Mohou být architektonické skvosty pro každého, přestože jsou ze své podstaty exkluzivní?

Inkluzivita exkluzivních staveb

Knihovny spojují inkluzivní přístup s exkluzivní stavební formou. Mezi nejvíce oceňované knihovny vybudované v posledních deseti letech patří helsinská Oodi. Ta je příkladem knihovny 21. století, která se kromě správy knih a předávání vzdělanosti v nich uložené soustředí i na sdílení řemeslných znalostí, podporu komunity a aktivního občanského života.

Knihovna Oodi je také novostavbou. Na rozdíl od brněnského Mehrinu je její umístění v rámci města promyšlené. Nachází se ve čtvrti plné kulturních institucí. Na náměstí zrcadlí finský parlament, což autoři označují za doslovný symbol mezi vládou a obyvatelstvem.

To, čím se můžou iniciátoři a autoři Mehrinu inspirovat nejen v Oodi, ale u knihoven obecně, je náplň velkolepé architektury. Umístění je v rámci města již definováno, a tak nezbývá než se zamyslet nad náplní a kriticky zhodnotit, zda do přízemí veřejné stavby patří kanceláře administrativy, které lze najít na výkresech vítězného návrhu Kengo Kumy.

V případě Oodi na veřejná prostranství v přízemí přímo navazuje kryté náměstí. Podobně jako v případě Národní technické knihovny nebo haly Hlavního nádraží se jedná o nekomerční zastřešený prostor, který je volně k užívání v rámci města. V rámci tohoto krytého náměstí se nachází kavárna a kinosál, v patrech nad nimi pak prostory, které lze využívat různými způsoby pro hlasité i tiché aktivity, dále nahrávací studio, terasa s vyhlídkou a makerspace — prostor, který umožňuje společné tvoření a předávání řemeslných znalostí a zkušeností.

Klidné čítárny se nacházejí v patrech nejvyšších. Toto „nebe knih“ zabírá přibližně jednu třetinu veřejných prostor instituce. Takový vizionářský přístup k roli a postoji knihoven je možný také díky finskému zákonu o knihovnách, který knihovnám ukládá podporu celoživotního učení, aktivního občanství, demokracie a svobody projevu.

Inkluzivitu budovy dělá obsah — spojení stavebního programu, mise instituce, která budovu spravuje či obývá, a těch, kteří v ní pracují a vdechují ji život.

Udržitelnost a umístění budovy v rámci města

Martin Reiner ve své reakci na webu Archspace uvádí jako příklad dobré praxe Daichmanovu knihovnu v Oslu. Tu lze v porovnání s Oodi označit jako konzervativnější z hlediska náplně, členění prostor i přístupu k udržitelnosti.

Obě budovy samozřejmě dbají na to, aby byly šetrné ke svému okolí. Dřevo a ocel si v případě Oodi vedou lépe v hodnocení vázaných emisí než prosklená fasáda a betonová monolitické konstrukce Daichmanovy knihovny.

V obou případech se jedná o novostavby. Nutnost stavět nové na místo využívání stávajícího je čím dál častěji skloňovanou otázkou nejen v architektuře. Byly prověřeny možnosti některé z nevyužívaných staveb v Brně? V těsném sousedství s hlavním nádražím je ceněná funkcionalistická budova pošty s nejistou budoucností. Jižně od nádraží se nachází brutalistní Prior určený k demolici. Jeho skladové prostory v současnosti dokáží využít umělci krátkodobě. Není takový prostor ideální pro vytvoření trvalého muzea?

Pragmaticky se nevyužití synergií pochopit dá. Komplikované majetkoprávní vztahy, časovost projektů a různé zájmy a záměry v území domluvu komplikují. Z hlediska dlouhodobého plánování ve smyslu „co po nás zbude dalším generacím“ to leckdo z řad odborné veřejnosti může vnímat jako promarněnou šanci.

Muzeum je navrhováno na místě původních městských hradeb. Tato zóna je zajímavá v každém městě s historickým centrem. Po zbourání hradeb totiž vznikl okruh, který každé město použilo dle svých potřeb. Paříž má místo hradeb víceproudé silnice, zatímco Vídeň zbudovala Ringstrasse s promenádou a významnými stavbami.

V rámci brněnského hradebního okruhu se významné kulturní stavby — Moravská galerie, Janáčkovo a Mahenovo divadlo — nacházejí v jeho severovýchodní části. Projekt Mehrinu na ně formálně navazuje, ale reálně bude stavbou uprostřed dopravní infrastruktury. Obklopuje ho parkoviště, autobusové a vlakové nádraží.

Moci do muzea dojet autem lze považovat za splněný modernistický sen. Ten je ale odbornou veřejností kritizovaný a v praxi dokonce překonaný. Ať už si za vzor vybereme méně zaprášenou práci urbanisty Jana Gehla nebo koncept patnáctiminutového města, které zpopularizovala pařížská starostka Anne Hidalgová, výsledek je stejný — stávající umístění muzea je při zachování všech okolních dopravních souvislostí nevhodný.

Pohroužení budovy do sebe, orientace dovnitř stavby, která je patrná nejen z vítězného návrhu, by neměla být jediným možným řešením, jak získat klidný prostor.

Výsledkem jakéhokoliv zadání více architektům najednou je nalezení nejvhodnějšího řešení v rámci limitů zadání. Sebelepší architektonické uskupení nezachrání nedostatky zadání. Je škoda, že zadavatel, organizátoři, pravděpodobně i město, přizvaní odborníci a čtyři světově proslulé ateliéry vynaložili tolik energie na projekt, jehož potenciál je omezen touhou zadavatelů po tom, co bylo ve 20. století považováno za exkluzivní, a nevhodným umístěním projektu v rámci města.

Je pochopitelné, že si zadavatelé přejí zrealizovat Dokumentační centrum holokaustu na Moravě co nejdříve. Stojí však za to spěchat na realizaci budovy celospolečenského významu do území, o jehož budoucnosti se bez jednoznačného výsledku diskutuje přes sto let?

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.