Vídeňská čtvrť a feministický náhled na urbanismus

Martin Švec

Vídeňské uvažování o bydlení je feministické v tom nejvlastnějším smyslu. Rozvoj města na komunitním půdorysu a na imperativu péče je nevyhnutelné z lidskoprávních i z klimatických důvodů. Text vydáváme u příležitosti Mezinárodního dne žen.

Bydlení a péče jsou z podstaty věci neoddělitelně spjaty. A jsou to především ženy, které tuto péči vykonávají. Foto FB Gabu Heindl

V lednu a únoru tohoto roku proběhla v Galerii architektury výstava vídeňské architektky Gabu Heindl. Výstava byla nazvána Manifest bydlení, což je zároveň nehotový produkt, k jehož dokončení má výstava přispět. Tedy — pro lepší orientaci by bylo dobré hned na začátku říct, že klasickou prezentaci tvorby architektonického ateliéru v podobě vizualizací, výkresů, modelů a virtuálních prohlídek byste tu hledali marně.

Výstava je svým tématem bytostně politická. Tím tématem je koncept řešení krize dostupnosti bydlení prostřednictvím radikálně demokratické, sociálně spravedlivé a klimaticky udržitelné veřejné bytové politiky.

Osoba architektky Gabu Heindl je u nás v odborných kruzích dobře známá. Zcela jistě ji stojí za to představit i široké, potažmo laické veřejnosti. Snad se nedopustím přílišného zjednodušení, pokud ji nazvu architektkou soudobé rudé Vídně.

Jak asi tušíte, ve své praxi se nejčastěji věnuje obytným domům v rámci světově proslulého vídeňského systému sociálního bydlení. Další její důležitá oblast zájmu jsou veřejné stavby jako např. školy, školky, zdravotnická zařízení a komunitní centra, která jsou nezbytnou součástí obytných lokalit určených všem lidem bez rozdílu.

Vídeňská bytová politika často spoléhá na tržní nástroje jako je spolupráce veřejného a soukromého sektoru a na vliv konkurence bytů s nízkými veřejně podporovanými nájmy na obecné snížení komerčních nájmů. Gabu Heindl jde však mnohem dál. Vždy tvrdila, že bydlení je a musí být veřejná služba, v níž soukromí investoři nemají co dělat.

Výstava slouží k potvrzení její teze, že bydlení musí být od tržních vztahů a procesů plně osvobozeno. Ostatně, návštěvníci a návštěvnice výstavy se to mohli dočíst docela explicitně: „Krizi bydlení může vyřešit pouze socialismus.“ Nejedná se o výrok samotné architektky, ale o větu kanadské právničky a zakladatelky celosvětové iniciativy SHIFT za dostupné bydlení Leilani Farha. A dlužno dodat, že tato citace nepochází z kteréhokoliv období minulého století, ale z roku 2019.

Péče jako hlavní smysl veřejné bytové politiky

Jak již bylo řečeno, architektka, o níž je zde řeč, je feministka. Zákonitě tedy nahlíží problém nedostupnosti bydlení a jeho řešení feministickou optikou, tj. pohledem ženy schopné sociální realitu vnímat i ovlivňovat. Nejedná se ovšem o dnes tak mediálně propíraný feminismus zacílený na rovné příležitosti především na privilegovaných manažerských postech nebo v šoubyznysu, případně feminismus abstrahovaný na hledání správného pojmosloví.

V našem případě se jedná o myšlenky nikoliv nepodobné nedávno publikovanému Manifestu feminismu pro 99 %, což však lze už několik desetiletí označit za feminismus socialistický. Jde tedy o boj především za kolektivní, až ve druhé řadě za individuální práva. Hlavním principem tohoto hnutí je, že péče je také práce. A jako každá práce musí být odpovídajícím způsobem ohodnocena.

Bydlení coby základní lidská potřeba je zde nedílnou součástí pečující, přesněji sociálně reproduktivní práce. Proto smyslem výstavy coby nástroje tvůrčího, diskuzního procesu podněcujícího společenskou transformaci je právě hledání, jak tvorbu a udržování prostorů k bydlení změnit z dobývání kapitálových zisků právě na péči o všechny lidi — ať už privilegované nebo z různých hledisek neprivilegované.

Hlavní myšlenka je shrnuta do anglického akronymu CARE, česky — jak jinak — péče.

  • Cease Přestat s privatizací obcemi a městy vlastněných bytů
  • Acquire Namísto toho naopak všemi dostupnými prostředky získávat další byty do veřejného vlastnictví
  • Regulate Pronajímat veřejně vlastněné byty za regulované ceny, a zároveň podporovat družstevní a komunitní bydlení
  • Expropriate Vyvlastnit vyvlastňovatele, tedy postavit mimo zákon takové tržní operace ovlivňující bytový trh, které jsou postaveny na nerovnosti vyjednávací síly smluvních stran a které, ač jsou legální, jsou reálně krádežemi.

Kdo ví, zda by autorka výstavy souhlasila, pokud by nějaká městská politická reprezentace přijala tyto myšlenky za vlastní tak, jak jsou právě napsané. Nejspíše ne, protože předmětem výstavy nejsou hotové myšlenky, nýbrž proces hledání. Nicméně tyto čtyři jednoduché věty dobře shrnují základní rysy, jak by mohla vypadat veřejná bytová politika s cílem poskytnout důstojné bydlení všem lidem.

Bydlení a péče jsou samozřejmě z podstaty věci neoddělitelně spjaty. A jsou to především ženy, které tuto péči vykonávají. A to na začátku řetězce rozvoje bydlení na silně feminizovaných pracovních pozicích ve veřejné správě, a na konci řetězce v podobě samotných obyvatelek bytů na své pověstné druhé směně v kuchyni a při úklidu.

Důležité je však vědět, že tato pečující práce nemůže být vykonávána svobodně dle rozhodnutí jejích vykonavatelek a vykonavatelů. Investiční příprava bydlení je podřízena imperativu tvorby kapitálových zisků, reálné potřeby lidí obývajících město jsou až na dalším místě.

Pečující práce v domácnosti je zase kapitalistickou ekonomikou vyžadována jako základní podmínka fungování. Stejně jako další základní podmínkou je, že tato práce je bezplatná, nebo aspoň co nejvíce nízkonákladová. Nároky na neplacenou pečující práci jsou tedy negativní externalitou kapitalistického socioekonomického uspořádání.

A navíc i přes pokračující feminizaci odborného vzdělávání jsou to stále v drtivé většině muži, kdo domy projektuje a staví. Což by samo o sobě možná nebylo až takovým problémem, důležité však je, že především u mužů se kumulují zisky z těchto činností. Práce v procesu vzniku bydlení, jimž vládnou ženy, jsou pak vnímané jako ty, které místo zisků generují pouze náklady.

A tady se dostáváme k hlavnímu cíli bytové politiky péče: výše popsanou hierarchii obrátit. Zařídit, aby celý proces pořizování bydlení od vlastního vzniku stavebního záměru, přes zajištění prostředků, projekci, realizaci stavby a konečně přiznání práva k užívání obytného prostředí byl podřízen potřebám sociální reprodukce, tj. skutečným potřebám člověka v jeho sociálním prostředí.

Princip vlastního pokoje

Esej Virginie Woolfové nazvaná Vlastní pokoj a slova dívky jménem Hannah o tom, že i její maminka by potřebovala vlastní pokoj, zřejmě vyústily v nejvýraznější exponát, kterým je sádrokartonový model 1:1 minimálního obytného prostoru pro jednoho člověka o 8 m2, již požaduje norma. Uvnitř je postel, šatní skříň a pracovní stolek se židlí.

Vlastní pokoj jako požadavek je zde prezentován coby bytostně feministická myšlenka. Jsou to především ženy, které si mnohdy přejí svůj čistě soukromý prostor pro intelektuální práci, odpočinek nebo jen prospěšnou samotu, ale v drtivé většině dnešních bytů se jim ho nedostává.

Namísto společenského života v komunitě je dnes přirozené trávit volný čas v nejbližším kruhu nukleární rodiny. Proto je v každém bytě nezbytný obývací pokoj, který příliš klidu a prostoru pro soustředění, stejně tak jako manželská ložnice, neposkytuje. Ta je jasným důkazem toho, že nejen oddělené spaní, ale i oddělený denní život partnera a partnerky jsou brány jako příznak krize ve vztahu nebo omezení ze zdravotních důvodů.

Výše popsané modely partnerského soužití a vztahu člověka k (individualistické) rodině a skrze ni ke společnosti jsou mezi námi tak zažité, že stěží můžeme po většině lidí chtít jejich přehodnocení. Přitom jsou to faktory, které určují architekturu (především tedy typologii) obytných budov více než cokoliv jiného.

Zaznamenal jsem mimochodem zajímavou studii, jejímž výsledkem jsou konkrétní limity blahobytu člověka vůči globálním ekologickým limitům. Pro zjednodušení: kalkulace počítá s tím, že pokud by se všichni lidé na planetě spokojili s určitým standardem bydlení, přírodní zdroje by dokázaly tyto lidské potřeby pokrývat trvale. Jedním z těchto limitů je 16 m2 plochy bytu na osobu.

Toto číslo musíme samozřejmě brát s rezervou. Do úvah totiž vstupuje obrovské množství okrajových podmínek, které zcela jistě nebyly do studie zahrnuty. Vůbec např. nereflektuje, zda byl dům postaven z těžkých a uhlíkově náročných materiálů jako beton a cihly, anebo lehkých, obnovitelných a přírodě blízkých materiálů jako dřevo a sláma. Jako vodítko pro další úvahy je to však použitelné.

Představme si, že byt respektující potřeby všech členek a členů rodiny na soukromí, a zároveň splňující limity trvalé udržitelnosti, se skládá právě z minimálních pokojů o 8 m2. To je přesně polovina z 16 m2. Volná polovina tím pokryje potřebu společných prostorů: kuchyně, hygienické zázemí, prostor pro setkávání atd. Výsledné typologické řešení bytu je tím už poměrně reálné.

Ideálem však je stavět takové byty, které svým budoucím uživatelkám a uživatelům dají volnost v životním stylu a tím i ve svém uspořádání. Zmíněné obytné buňky o 8 m2 mohou být tvořeny např. přestavitelnými skříňovými příčkami. Architektonicky se to při pohledu z venku projeví např. pásovými okny rovnoměrně členěnými svislým rastrem, která kladou pro vnitřní uspořádání soukromých prostorů jen minimální omezení.

Bydlení v komunitě jako řešení problému ohodnocení péče

Autorka výstavy se ve svých esejích, které jsou na výstavě k dispozici, hojně zabývá právě pečující prací v domácnosti, a především otázkou jejího ohodnocení. Tato otázka totiž už dlouhá staletí, od samého počátku socialistického hnutí, zůstává nevyřešená.

Spousta z nás si bude jistě při představě, že by práce v domácnosti měla být placená za mzdu podobně jako tzv. produktivní (tj. kapitál zhodnocující) práce v továrně nebo v kanceláři, ťukat na čelo. A přitom se tomuto modelu paradoxně velice blíží konzervativní představy o rozdělených rolích muže a ženy, kde vzájemné vztahy nejsou ani tak osobní jako spíše smluvní, obchodní a s funkcí základních stavebních kamenů socioekonomického uspořádání (viz ono zprofanované: rodina je základ státu).

Podle těchto tradičních představ je produktivní práce vyhrazena muži, zatímco „nepracující“ ženě práce sociálně reproduktivní. Přičemž práce ženy v domácnosti je nepřímo ohodnocena tím, že ji manžel takříkajíc živí ze svých vydělaných peněz.

Řešením otázky ohodnocení pečující práce není ani myšlenka nepodmíněného základního příjmu. Ten si totiž můžeme představit jako paušální platbu za sociálně reproduktivní práci, pokud nejen výsledky, ale i její objem vykonávaný jednotlivými lidmi nejsou v žádném případě měřitelné. Je to ve své podstatě záporná daň z hlavy, která nejen že do značné míry popírá sám smysl daní, ale může být ve svém důsledku také odrazem nezájmu společnosti o to, jak lidé skutečně žijí. („Tady máš pár šupů a dělej si s nimi co chceš.“) Přitom zásadním faktorem utváření sociálního a ekonomického života by měly být praktický život a z něj vyplývající reálné společenské potřeby.

Jistě vás napadne, že pečující práci je možné prostě profesionalizovat. Máme přece veřejné školství a zdravotnictví a další veřejně provozovaná zařízení sociální péče. O dovedení této myšlenky k dokonalosti se pokoušelo radikálně levicové hnutí v 1. polovině 20. století. Výsledkem je několik dodnes stojících kolektivních domů ve Zlíně, v Litvínově, v Olomouci apod. A ovšem také Unités d'Habitation od Le Corbusiera.

Základní myšlenkou těchto staveb-institucí bylo bydlení jednotlivců a sexuálních partnerů (dobový terminus technicus) v minimálních bytech a soustředění takových činnosti jako příprava jídla, hlídání a vzdělávání dětí, úklid, praní, ale také společenské vyžití do služeb, jež přímo v domě vykonávají zaměstnanci za mzdu pokrytou z nájmů.

Životaschopnost tohoto modelu má ale hned několik překážek: odosobnění a stejně tak přílišné narušení osobní zóny tím, že značná část soukromí je svěřena cizím lidem. Proto se není co divit, že jen málo lidí mělo o tyto služby zájem a z „koldomů“ se staly fakticky obyčejné velkokapacitní domy s malometrážními byty a prostory určené pro profesionalizovanou péči jsou dnes většinou komerčně pronajímány.

A tady se dostáváme k tomu, co nám autorka výstavy nejspíše chce sdělit. Velice slibné šance v řešení otázek nejen všeobecné dostupnosti bydlení, ale i ohodnocení pečující práce, nabízí jeho kolektivní forma. Avšak stejně jako čas odnesl modernistický urbanismus obřích obytných monobloků, v propadlišti dějin zmizely i velkokapacitní kolektivní domy.

Obytná komunita je zde proto chápána v měřítku běžně velkého městského činžovního domu o maximálně patnácti bytech. Nemusí se přitom jednat o byty v pravém slova smyslu. Většinu plochy domu mohou zabírat prostory pro společnou přípravu jídla, výchovu a hry dětí, společenské vyžití v rámci komunity nebo třeba práci z domova (nejen coworkingové kanceláře, ale také např. ateliéry, pohostinský provoz či řemeslné dílny).

Soukromé obytné prostory pak odpovídají výše popsanému principu vlastního pokoje. Pro každého aspoň pokojíček, i kdyby obývák a kuchyně měly být společné pro všechny. Na příkladu obytného „safe space“ pro LGBT komunitu z projekční praxe autorky je názorně vidět, že takový koncept nemusí v původním činžovním domě znamenat téměř žádné stavební úpravy.

Autorka zmiňuje i koncept z počátku minulého století zvaný „Einküchenhaus“ - jednoduše: dům s jedinou kuchyní podle představ osvobození ženské práce z pera sociální demokratky Lily Braunové.

Osvobození a ohodnocení pečující práce je zde dosaženo nikoliv její profesionalizací nebo dokonce komercializací (přenesením na špatně placené pracovnice a pracovníky, převážně z migrantského prostředí), ale jejím zkomunitněním. Ohodnocení může být realizováno rozdílnými způsoby: podílem na vybraných nájmech, kreditovým systémem podle objemu odvedené práce, bezpeněžní směnou nebo i v lokální měně použitelné např. pro nákup místních potravin, pro opravu předmětů denní potřeby či pro jízdu sdíleným autem.

Podstatné je, že práce potřebná pro chod domácnosti, zde přesněji komunity (velké rodiny), může být vykonávána flexibilně s libovolným zapojením všech členů a členek. Přitom je stále měřitelná, a tím i ohodnotitelná. A především, práce pro komunitu je hlavním předmětem samosprávy.

V běžném společenství vlastníků jednotek či v bytovém družstvu má samospráva své pole působnosti většinou omezené na velmi úzký rozsah: typicky pouze na stavebně investiční otázky. Tady ale samotné vykonavatelky a vykonavatelé pečující práce přímo rozhodují o podmínkách své práce a tím i o životě celé obytné komunity.

Komunitní bydlení se díky tomu stává jevem schopným změnit systém skutečně zdola. Je to systémová změna vedoucí k osvobození lidské individuality i mezilidských vztahů od kapitalismu, ke které není třeba vítězství v třídním boji ani nastolení jakéhokoliv typu diktatury se všemi enormními riziky s tím spojenými. Komunitní bydlení a potažmo i komunitní život překračující hranice nukleární rodiny a individualit zde znamená posun od rodiny coby základu státu k mnohem větší základní jednotce společnosti, která má vůči socioekonomickému uspořádání nepoměrně větší vyjednávací sílu.

Co si z toho vzít pro brněnské Jižní centrum

Nemějte obavy, v žádném případě jsme se neodchýlili od našeho základního tématu. V duchu hesla: „Všechnu moc imaginaci“ si představme, že princip CARE aplikujeme na aktuálně největší rozvojový záměr města Brna: vznik druhého, moderního městského centra v prostoru za současným hlavním nádražím.

Tento princip se dá ostatně zobecnit na nakládání s městským nemovitým majetkem kdekoliv v Brně. Je potřeba okamžitě zastavit privatizace, hledat cesty k rozšíření veřejně vlastněného bytového i pozemkového fondu, byty využít k pronájmu za ceny dostupné všem a pozemky zase využít pro podporu družstevního a komunitního bydlení. A nemusíme se bát ani nejkontroverznějšího bodu: vyvlastňování vyvlastňovatelů.

V případě lokality Jižního centra to prakticky znamená naúčtovat soukromým investorům dostatečně vysoké kontribuční platby (aspoň cca 10× více než současných 800 Kč za metr čtvereční bytů), které už budou dostatečné pro budování nejen základní dopravní a technické infrastruktury, ale také k budování klimatických opatření, pečujících veřejných služeb či k nákupu pozemků a výstavbě městských nájemních bytů.

Dalšími možnými cestami jsou regulace developerské výstavby: např. povinný podíl všeobecně dostupných bytů, vysoký podíl zeleně, povinná klimatická opatření, úplný zákaz budování uzavřených rezidenčních enkláv (gated communities) a krytých garáží při limitaci počtu parkovacích míst atd.

Výše popsané kontribuční platby a regulace záměrně vedou ke snížení až vynulování kapitálové výnosnosti vlastnictví pozemků. To může v krajním případě vést k jevu, kdy soukromí investoři své pozemky raději prodají městu (i za menší než tržní cenu), než aby realizovali svoje záměry a vzdali se svých očekávaných zisků.

Z tohoto pohledu se také jeví jako značně nevhodné rozhodnutí o budoucím přesunu nádraží. Pokud totiž ponecháme nádraží na jeho původním místě (příp. jej rozšíříme směrem na Nové Sady po vzoru varianty „Pod Petrovem“), uvolní se tím přes 40000 m2 veřejně vlastněných pozemků pro výstavbu dostupného bydlení.

V současném stavu jsou tyto pozemky rezervovány pro výstavbu nového nádraží. Totéž platí pro přibližně 8000 m2 pozemků ve vlastnictví města Brna a Brněnských komunikací, které jsou vyčleněné pro budoucí bulvár spojující staré hlavní nádraží s novým. To je rovněž nezanedbatelná plocha, na které se dají stavět domy.

Inspiraci můžeme hledat také v urbanistickém řešení. Současná studie zástavby v Jižním centru oprávněně kritizuje modernistický urbanismus po vzoru Athénské charty, který známe v podobě panelových sídlišť. Avšak poněkud zpátečnicky se obrací k návratu tradiční blokové struktury s tvrdým vymezením veřejného a soukromého: ulice vs. vnitrobloky lemované neprostupnými hradbami domů.

Mnohem vhodnější pro toto místo by z funkčního, estetického, a především sociálního hlediska bylo inspirovat se tím, čemu ve Vídni říkají Wohnhof (obytný dvůr) a co je už dlouhá desetiletí nejlépe osvědčenou urbanistickou formou pro zdejší světově proslulou výstavbu sociálního bydlení. Bloky jsou nejen většího, ale jsou především prostupné. Hranice mezi soukromým a veřejným je tak záměrně znejasněna.

Ozeleněné vnitřní prostory bloků vynahrazují omezený prostor pro zeleň na ulicích. Přestože jsou přístupné všem, slouží především místním obyvatelům a obyvatelkám, kteří je mají ve své samosprávě. Jen lidé zde bydlící rozhodují, zda pod okny svých domovů budou mít prostory pro relaxaci a hry dětí, pro kulturu anebo třeba komunitní zahrady. Na oplátku musí zachovat prostupnost skrze bloky a akceptovat, že otevřené vnitrobloky slouží také pro celkovou kultivaci městského prostředí: např. díky prvkům pozitivně ovlivňujícím místní mikroklima (fontány a otevřené vodní nádrže) a také prostřednictvím uměleckých děl.

Především to však také znamená vytvořit na veřejných pozemcích prostor pro výše zmíněnou systémovou proměnu iniciovanou zdola. Komunitním domem se v podstatě může stát kterýkoliv dům. Dobrým prvním krokem je umožnění komunitní správy venkovních prostranství. Dále je vhodné počítat s bydlením skupin lidí se specifickými potřebami jako jsou např. LGBT lidé, váleční uprchlíci, lidé s tělesným a duševním postižením a lidé opouštějící zařízení ústavní péče (např. dětské domovy), a v neposlední řadě ženy a děti ohrožené násilím od blízké osoby.

Pro tyto skupiny je bydlení na komunitní bázi jednoduše nejvhodnější. Dále je vhodné vnímat, že bydlení na komunitních principech je velice vhodnou alternativou malometrážních startovacích bytů např. pro mladé osamělé lidi a páry, taktéž pro seniory. Jeho největší přínos tkví v překonávání anonymity a osamělosti v individualistické městské společnosti.

Podpora samosprávných komunit uplatňujících „socialismus zdola“ je zdravě subverzivní strategií, která má potenciál postupně proměňovat individualistické a kapitalistické vztahy ve společnosti ke vztahům solidárním, neautoritativním a skutečně rovnostářským. Zároveň je důkazem, že mezi celospolečenským zájmem (potažmo státem) a zájmy jednotlivých lidských komunit není sporu. Obojí se vzájemně potřebuje v zájmu toho, aby společenská změna byla nenásilná, a stejně tak i realizovatelná.

advertisment