V lednu a únoru tohoto roku proběhla v Galerii architektury výstava vídeňské architektky Gabu Heindl. Výstava byla nazvána Manifest bydlení, což je zároveň nehotový produkt, k jehož dokončení má výstava přispět. Tedy — pro lepší orientaci by bylo dobré hned na začátku říct, že klasickou prezentaci tvorby architektonického ateliéru v podobě vizualizací, výkresů, modelů a virtuálních prohlídek byste tu hledali marně.

Výstava je svým tématem bytostně politická. Tím tématem je koncept řešení krize dostupnosti bydlení prostřednictvím radikálně demokratické, sociálně spravedlivé a klimaticky udržitelné veřejné bytové politiky.

Osoba architektky Gabu Heindl je u nás v odborných kruzích dobře známá. Zcela jistě ji stojí za to představit i široké, potažmo laické veřejnosti. Snad se nedopustím přílišného zjednodušení, pokud ji nazvu architektkou soudobé rudé Vídně.

Jak asi tušíte, ve své praxi se nejčastěji věnuje obytným domům v rámci světově proslulého vídeňského systému sociálního bydlení. Další její důležitá oblast zájmu jsou veřejné stavby jako např. školy, školky, zdravotnická zařízení a komunitní centra, která jsou nezbytnou součástí obytných lokalit určených všem lidem bez rozdílu.

Vídeňská bytová politika často spoléhá na tržní nástroje jako je spolupráce veřejného a soukromého sektoru a na vliv konkurence bytů s nízkými veřejně podporovanými nájmy na obecné snížení komerčních nájmů. Gabu Heindl jde však mnohem dál. Vždy tvrdila, že bydlení je a musí být veřejná služba, v níž soukromí investoři nemají co dělat.

Výstava slouží k potvrzení její teze, že bydlení musí být od tržních vztahů a procesů plně osvobozeno. Ostatně, návštěvníci a návštěvnice výstavy se to mohli dočíst docela explicitně: „Krizi bydlení může vyřešit pouze socialismus.“ Nejedná se o výrok samotné architektky, ale o větu kanadské právničky a zakladatelky celosvětové iniciativy SHIFT za dostupné bydlení Leilani Farha. A dlužno dodat, že tato citace nepochází z kteréhokoliv období minulého století, ale z roku 2019.

Péče jako hlavní smysl veřejné bytové politiky

Jak již bylo řečeno, architektka, o níž je zde řeč, je feministka. Zákonitě tedy nahlíží problém nedostupnosti bydlení a jeho řešení feministickou optikou, tj. pohledem ženy schopné sociální realitu vnímat i ovlivňovat. Nejedná se ovšem o dnes tak mediálně propíraný feminismus zacílený na rovné příležitosti především na privilegovaných manažerských postech nebo v šoubyznysu, případně feminismus abstrahovaný na hledání správného pojmosloví.

V našem případě se jedná o myšlenky nikoliv nepodobné nedávno publikovanému Manifestu feminismu pro 99 %, což však lze už několik desetiletí označit za feminismus socialistický. Jde tedy o boj především za kolektivní, až ve druhé řadě za individuální práva. Hlavním principem tohoto hnutí je, že péče je také práce. A jako každá práce musí být odpovídajícím způsobem ohodnocena.

Bydlení coby základní lidská potřeba je zde nedílnou součástí pečující, přesněji sociálně reproduktivní práce. Proto smyslem výstavy coby nástroje tvůrčího, diskuzního procesu podněcujícího společenskou transformaci je právě hledání, jak tvorbu a udržování prostorů k bydlení změnit z dobývání kapitálových zisků právě na péči o všechny lidi — ať už privilegované nebo z různých hledisek neprivilegované.

Hlavní myšlenka je shrnuta do anglického akronymu CARE, česky — jak jinak — péče.

• Cease Přestat s privatizací obcemi a městy vlastněných bytů
• Acquire Namísto toho naopak všemi dostupnými prostředky získávat další byty do veřejného vlastnictví
• Regulate Pronajímat veřejně vlastněné byty za regulované ceny, a zároveň podporovat družstevní a komunitní bydlení
• Expropriate Vyvlastnit vyvlastňovatele, tedy postavit mimo zákon takové tržní operace ovlivňující bytový trh, které jsou postaveny na nerovnosti vyjednávací síly smluvních stran a které, ač jsou legální, jsou reálně krádežemi.

Kdo ví, zda by autorka výstavy souhlasila, pokud by nějaká městská politická reprezentace přijala tyto myšlenky za vlastní tak, jak jsou právě napsané. Nejspíše ne, protože předmětem výstavy nejsou hotové myšlenky, nýbrž proces hledání. Nicméně tyto čtyři jednoduché věty dobře shrnují základní rysy, jak by mohla vypadat veřejná bytová politika s cílem poskytnout důstojné bydlení všem lidem.

Bydlení a péče jsou samozřejmě z podstaty věci neoddělitelně spjaty. A jsou to především ženy, které tuto péči vykonávají. A to na začátku řetězce rozvoje bydlení na silně feminizovaných pracovních pozicích ve veřejné správě, a na konci řetězce v podobě samotných obyvatelek bytů na své pověstné druhé směně v kuchyni a při úklidu.

Důležité je však vědět, že tato pečující práce nemůže být vykonávána svobodně dle rozhodnutí jejích vykonavatelek a vykonavatelů. Investiční příprava bydlení je podřízena imperativu tvorby kapitálových zisků, reálné potřeby lidí obývajících město jsou až na dalším místě.

Pečující práce v domácnosti je zase kapitalistickou ekonomikou vyžadována jako základní podmínka fungování. Stejně jako další základní podmínkou je, že tato práce je bezplatná, nebo aspoň co nejvíce nízkonákladová. Nároky na neplacenou pečující práci jsou tedy negativní externalitou kapitalistického socioekonomického uspořádání.

A navíc i přes pokračující feminizaci odborného vzdělávání jsou to stále v drtivé většině muži, kdo domy projektuje a staví. Což by samo o sobě možná nebylo až takovým problémem, důležité však je, že především u mužů se kumulují zisky z těchto činností. Práce v procesu vzniku bydlení, jimž vládnou ženy, jsou pak vnímané jako ty, které místo zisků generují pouze náklady.