Jedním z dlouhodobých projektů vedení Brna je vyčištění centra města od stánkařů a stánkařek zejména vietnamské národnosti. Už za časů primátora Onderky se zrodil plán na „ozdravení“ tržního prostředí a začaly mizet stánky na parkovišti mezi kolejištěm hlavního nádraží a bývalým obchodním domem Prior.

Následující, marketingově progresivnější koalice pod vedením „babišáka“ Vokřála s charismatickou osobností kulturního náměstka Matěje Hollana po boku v tempu „asanačních prací“ polevila. Ovšem za jejich vládnutí zmizely trhy v ulici Pohořelec, lépe řečeno z plácku za obchodním domem Centrum na Kobližné.

Místo nich na čas vzniklo takzvané místo k otevřené diskuzi o rozvoji Brna. Ve skutečnosti se zde konalo jen několik oslavných prezentací plánů zářné budoucnosti města. Nyní je místo naprosto prázdné — včetně přilehlého funkcionalistického domu naproti někdejší Baťově prodejně. A to se Pohořelec zdá jako stvořený pro čutání s míčem nebo jiné nárazové sportovně oddechové aktivity, které by jistě uvítaly třeba děti z nedalekého Bronxu.

Za předchozího osazenstva radnice byla také uzavřena legendární pasáž Myší díra, do které se předtím přesunula část stánkařů z původní venkovní plochy parkoviště. Jejich přítomnost spolu s množstvím zboží v té době již velmi úzký tunýlek ještě zúžila; pasáž tak se ctí dostála svému jménu. Museli jste se zde protahovat doslova jako myš skrývající se před kočkou. Myší díra však byla uzavřena a snad jako památka na ni proniklo do brněnského hantecu slovo Myšina, označující zbylý hlavní podchod.

Nynější pravicová koalice ve vedení města Brna v asanaci čile pokračuje. Přesněji řečeno, chlubí se zatlučením posledního hřebíčku do rakve vietnamských tržišť a substandardního zboží v centru Brna. Zahajuje totiž plánovanou a dlouho odkládanou rekonstrukci Myšiny, která je spojena s definitivním ukončením nájemních smluv zdejším prodejcům a prodejkyním.

Podchod spojující Hlavní nádraží a bývalý OD Prior se má prý stát hezčí, více odpovídající estetice současné doby. S tím se takzvané obchůdky poslední záchrany, kde i večer či o víkendu seženete cokoliv od pásku do kalhot po světlo na kolo, zřejmě neslučují. Přitom by se řeklo, že stávající „osmdesátkové“ ztvárnění nádražního podchodu je stále více než vyhovující.

Zvláště, když je inspirované interiérem pražského metra a je v něm použit kvalitní leštěný kámen na podlaze i na stěnách. Pro lepší pocit bezpečí by stačilo vyměnit stávající zářivky za jasnější a úspornější LED svítidla. Přítomnost prodejen a stánků v podchodu je přitom formou sociální kontroly, která zajišťuje bezpečí často lépe než sebedokonalejší kamerový systém.

Asanace města

Několikrát jsem použil slovo asanace. Z historie ji známe jako razantní zásah do původního spontánně vzniklého a po dlouhá léta vrstveného městského prostředí, mnohdy spojený s  demolicemi celých bloků budov. Slova asanace znamená ozdravení, v praxi se však často realizuje pouze v abstraktní rovině, nebo dokonce slouží jen jako záminka pro bohatnutí určité skupiny lidí na úkor veřejnosti.

Všeobecně známá je velká pražská asanace, jíž padla za oběť židovská čtvrť Josefov. Brněnskou asanací na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století vznikly dnešní třídy Masarykova a Rašínova včetně výstavních pozdně historizujících a secesních paláců, kterým ustoupil klášter i kasárna. Trocha starého, opravdu historického města, přežila na Římském náměstí, kde si z dětství v devadesátých letech také pamatuji množství převážně vietnamských prodejních stánků.

Během probíhající „protistánkové“ asanace se sice nebourají celé domy — pokud nepočítáme plánovaný přesun nádraží a demolici starého Tesca na Dornychu —, ale objevuje se něco za předchozích asanací nevídané — xenofobie. Je zřejmé, že důsledky „ozdravné“ akce dopadají především na lidi vietnamského původu, kteří, aniž bychom jim projevovali významnější vděčnost (nikoliv blahosklonnost, té bylo všude dost), byli velice dobří jako zdroj levného zboží a levné pracovní síly.

Bohatší z nás, včetně těch zastoupených ve vedení města Brna, mají vedle xenofobie ještě významnější příčinu k odporu proti stánkařům. Jsou příliš lacinou konkurencí pro jejich byznys a byznys jejich přátel.

Naopak, čím se současná asanace neliší od příkladů z minulosti, je fakt, že dopadá převážně na chudší, tedy gentrifikace. Obchod s levným zbožím a s převahou nízkopříjmové klientely je podle zásad volného trhu nedostatečně hodnotný pro vysoce lukrativní prostředí v centru města, ba dokonce ohrožuje vlastníky okolních nemovitostí, protože dostatečně nezvyšuje hodnotu jejich vlastnictví.

Zůstává pokrčené obočí nad tím, co je to za volný trh, když je ve skutečnosti kontrolovaný nejbohatšími hráči a jejich politickými „koni“. Mé představě volného trhu mnohem lépe odpovídají trhy v tradičních městech známé z televizních pohádek nebo z romantických představ anarchokapitalistů.

Tržnice plné života

Existuje i jejich zhmotnělá podoba, za kterou se můžeme vypravit třeba do širšího centra Londýna se silnou indickou i muslimskou komunitou. Takové trhy jsou nízkoprahové, může na nich tedy prodávat téměř každý, kdo má co nabídnout, také celosortimentní — najdete tam nové zboží i „blešák“, potraviny, oděvy, domácí, nebo dokonce spotřební elektroniku. Přitom jasně cílí na nízkopříjmovou klientelu. Myslím si, že Brno by si nějaké takové tržiště obzvláště zasloužilo. Třeba v podobě stálých trhů na Náměstí Svobody nebo na Moravském náměstí.

Některá města světa i naší republiky se mohou chlubit moderní budovou tržnice na okraji města, která se po vzoru pražské Sapy staly městem ve městě. Takové trhy by mohly doplnit, nikoliv však nahradit tradiční trhy na „Zelňáku“, svázané mnoha pravidly a samozřejmě i tradicemi. A vůbec by nevadilo, pokud by se staly populárnější alternativou předražených vánočních a jiných sezónních trhů a poněkud ‚hipsterské‘ městské tržnice, jejíž alespoň jedno patro vždy zeje prázdnotou.

Nemusí jít v žádném případě o etnicky nebo komunitně vymezené trhy. Jde o nastavení podmínek, které nebudou požadovat po prodejcích žádný vysoký vstupní kapitál nebo je třeba nutit každý den stánek kompletně uklidit a odvézt. Pravidlem by měl být platný živnostenský list a omezení počtu zaměstnanců či osoba prodejce shodná s podnikatelem, aby se zamezilo obsazení míst korporacemi nebo využívání švarcsystému.

Samozřejmostí je stejně jako pro všechny ostatní prodejce řídit se zákony týkajícími se ochrany spotřebitele, řízení kvality, vyřizování reklamací, vracení zboží a podobně, aby se nepoctivý prodej nemohl stát funkční obchodní strategií. Nemusíme se bát, že by poptávka enormně převýšila dostupný prostor, protože prodej ve venkovním prostředí, navíc jen s malými maržemi, opravdu není pro každého.

Pro začátek by však stačilo nerušit fungující prostředí, které spontánním vývojem přes všechny gentrifikační nebo jen „ozdravné“ tlaky vydrželo dodnes. Bylo by také vhodné konečně ocenit nezměrnou pracovitost a obětavost, kterou si většina z nás ani neumí představit. Spíše než se pohoršovat nad nízkou cenou, prestiží, přílišnou barevností nebo snad i hlučností či pronikavou voňavostí prodávaného zboží.