Nový územní plán je zpracováván v souladu s celosvětovým trendem, který znamená liberalizaci. Jedna z úvodních vět, která zazněla na odborné prezentaci na veřejném projednávání, je změna principu plánování od všeregulujícího (tzv. socialistického) k volnému a regulujícímu jen to nejnutnější (tzv. liberálně demokratickému). Zpracovatelský tým tento druhý přístup rád označuje bonmotem: „Nechápeme město jako stroj, ale jako živý organismus.“

Zákonitosti rozvoje města v neoliberálním kapitalismu

Vidět město jako živý organismus namísto stroje je z odborného hlediska legitimní. Život ve městě utváří především živí lidé obdaření svobodnou vůlí a rozhodováním. Proto musí územní plán být do značné míry flexibilní, aby se město mohlo přizpůsobovat měnícím se životním potřebám nás všech.

Důležité je ale vědět, komu liberalizace a zjednodušování slouží. Pokud všem bez rozdílu, je to v pořádku. V praxi současného společenského systému to ale nemůže být jinak než ve výhradním zájmu dostatečně silného kapitálu.

Současné liberalizační tendence v územním plánování totiž pomíjejí následující zcela zjevné zákonitosti:

• Zákon maximalizace objemu

Na daném pozemku bude téměř vždy postaven největší dům, jejž regulativy územního plánu a další předpisy dovolí.

• Zákon maximalizace výtěžnosti

Pokud je investor nucen zabrat prostor svého pozemku čímkoliv, co je pro uživatele plánované stavby nutné, ale samo o sobě negeneruje ekonomický zisk (např. parkování, zeleň, herní a relaxační prvky), zcela jistě se to bude snažit vykompenzovat co největším objemem funkce, která zisk generuje.

• Zákon monopolizace funkce

Pokud regulace dovoluje polyfunkční zástavbu, zcela jistě v ní drtivě převládne ta funkce, která dává investorům co největší výtěžnost (dnes nejčastěji investiční bydlení).

• Zákon donucení

K čemu není investor donucen, to nepostaví (např. školka, dětské hřiště, veřejná vybavenost, dopravní infrastruktura i pro pěší a cyklisty, výtvarné umění apod.) Ledaže by mu to přinášelo zisk nebo jiný druh prospěchu (prestiž apod.)

Nerovnost vlastnictví

Nejvíce času veřejného projednávání zabrala témata doslova okrajová: stížnosti majitelů chat a zahrádek městské periferie na zásahy do jejich vlastnictví či dlouholetého užívacího práva. Našli bychom spoustu případů, kdy se k pochopitelné nelibosti místních lidí z pozemků pro rodinnou rekreaci stávaly zahrádky, a naopak nebo se takto užívané pozemky dokonce měnily na nezastavitelnou krajinnou zeleň.