Návrh územního plánu pro Brno vyvolal ostrou kritiku z řad expertů i občanské společnosti. Podle nich totiž návrh nedostatečně chrání klima a životní prostředí, především brněnskou zeleň. Veřejnost vyčítá magistrátu mimo jiné obecné a fakticky nezávazné formulace založené na příslovcích typu „zpravidla“ či „obvykle“, které mohou v současnosti chráněnou zeleň snadno dovést do rukou developerů.

Územní plán se s veřejností projednává už přes rok — loni k němu vznesly námitky tisíce Brňanů a Brňanek. Spolek Nesehnutí pak ve spolupráci s odborníky předložil magistrátu návrh sedmnácti opatření, které by vedly k zelenějšímu a udržitelnějšímu veřejnému prostoru. O všech opatřeních zástupci spolku opakovaně jednali s prvním náměstkem primátorky Petrem Hladíkem (KDU-ČSL), nová verze návrhu však obsahuje jen jedno z nich — konkrétně vyšší podporu cyklodopravy.

„Ceníme si snahy naše připomínky alespoň částečně zpracovat, zároveň ale věříme, že vedení Brna může pro ochranu klimatu udělat mnohem víc. Současný návrh není v tomto směru funkční a jeho nejednoznačné formulace mohou negativně ovlivnit budoucnost konkrétních míst,“ uvedla členka spolku Nesehnutí a koordinátorka kampaně UdrŽITELNÉ Brno Barbora Kosinová.

Spolek Nesehnutí proto představil čtyři nové námitky, týkající se například rozvoje veřejného prostranství. Občané mohou tyto námitky podpořit či na návrh územního plánu jakkoli jinak reagovat do 29. června.

Zeleň do ulic i na střechy

Brněnská zeleň je podle ekologů i místních komunit ohrožena na několika frontách. Až padesát míst ke každodenní rekreaci a komunitním aktivitám má podle návrhu územního plánu ztratit statut zelené plochy, a stát se tak součástí větších „nezelených“ celků — například dopravní infrastruktury. Různým alejím a vnitroblokům by tak mohlo během pár let reálně hrozit zastavění.

Ekologové přitom upozorňují, že by pouze stačilo statut zelené plochy zkopírovat z dosavadního plánu. „Ve stávajícím územním plánu z roku 1994 je ochrana menší zeleně vyřešená. Návrh nového plánu ale s ochranou menších ploch nepočítá — kancelář architekta města se odkazuje na vyhlášku o územním plánování, podle které se musí zabývat pouze zelení v rozsahu nad dva tisíce metrů čtverečních. Jde o politické rozhodnutí, magistrát se snaží si plán co nejvíc ulehčit,“ argumentuje ekolog Vilém Jurek.

Kontroverzní je ale i obecný přístup návrhu k zastoupení zeleně ve městě. Nový plán sice stanovuje minimální množství, zároveň ale nespecifikuje její přesné umístění. A protože plán počítá se střešními zahradami, odborníci se obávají „přesunutí“ velké části zeleně z ulic na střechy a konstrukce domů.

„Střešní zahrady mají své výhody, dokáží zadržovat vodu a odrážet světlo. Musí ale být pouhým doplňkem k zeleni v ulicích. Řeší totiž prostor nad střechou, nemají dopad na prostředí kde se lidé pohybují a kde bydlí. Pro každodenní pohodu člověka ve městě nemají zelené střechy víceméně žádný užitek. Nejlepší by byla kombinace obojího — zeleně v ulici i na střechách,“ rozvádí Vilém Jurek.

I proto je jedním z návrhů spolku Nesehnutí upravení takzvaného koeficientu zeleně, tedy minimálního zastoupení zeleně v jednotlivých částech města. Územní plán navrhuje průměrně třicetiprocentní zastoupení, podle Nesehnutí by však město mělo být ambicióznější: požadují například padesát procent u zastavitelné plochy, šedesát procent u volné plochy nebo devadesát procent u plochy bez zástavby.

Územní plánovaní v kontextu

V celé České republice je podle expertů územní plánování zastaralé a dlouhodobě neumí čelit výzvám, jakou je změna klimatu. Stávající legislativa zelená řešení a opatření spíš limituje, než podporuje.

„Problémy českého územního plánování jsou systémové a spočívají v centrálním nastavení. Zelenou infrastrukturu pořád nemáme uzákoněnou na úroveň té ostatní. Do veřejného prostoru se tak vejde dopravní a technická infrastruktura ale už nezbývá místo pro stromy,“ uvedl pro Deník Referendum urbanista Petr Klápště.

Trend v západní Evropě je přitom opačný — města se snaží být čím dál udržitelnější, čemuž je legislativa přizpůsobená. „Další problém u nás je pojetí nedotknutelnosti soukromého vlastnictví — přitom obce v západní Evropě mohou standardně regulovat mnohem více. V Německu může město například limitovat spotřebu energie v území, nastavit přesnější sortiment obchodů a služeb tak, aby se obyvatelé vyhnuli nutnosti jezdit na nákupy autem, nebo si stanovit vlastní stavební předpisy,“ rozvádí Petr Klápště.