↗

Ochránci životního prostředí by kvůli pasivnímu přístupu Ministerstva životního prostředí v důsledku nového znění zákona ztratili téměř vše. O kácení stromů v ulicích měst, záboru i té nejkvalitnější zemědělské půdy, výstavbě v národních parcích či zásazích do lesů by rozhodoval výhradně stavební úřad. Ten úřad, jehož odborník na ochranu životního prostředí nebude mít svého nadřízeného na Ministerstvu životního prostředí, ale pouze na Nejvyšším stavebním úřadě. Foto FB NP Šumava

V minulém komentáři pro Deník Referendum o projednávání nového znění stavebního zákona jsem napsala, že návrh projde hlasy ANO, KSČM, SPD a ČSSD. Hlasování o návrhu jako celku mělo ovšem nakonec nečekanou podobu. Na poslední chvíli totiž podporu odvolali komunisté a proti byla i větší část klubu sociální demokracie.

Pro zákon tak hlasovali jen poslanci ANO a SPD a tři sociální demokraté. To je důležitá zpráva pro hlasování, které čeká poslance poté, co zákon vrátí Senát. Pro přehlasování je potřeba 101 hlasů, podporovatelé zákona jich však mají maximálně 100. Napínavé hlasování proběhne buď během letních prázdnin nebo až v září. Je tedy čas podívat se podrobněji na obsah návrhu.

Jedno razítko, jeden úplatek

Základním kamenem celé revoluce ve stavebním právu je podle vlády reorganizace stavebních úřadů a rozšíření jejich kompetencí. Nyní to funguje tak, že stavební úřad je formálně součástí místní radnice, věcně však vykonává vůli státu vepsanou do zákonů, nikoli vůli samosprávy. Vedoucí stavebního úřadu tedy starostovi podléhá i nepodléhá. Úřad sídlí v budově samosprávy a jeho zaměstnanci dostávají výplatu od samosprávy (ta na to dostává příspěvek od státu).

Starosta ani zastupitelé však úředníky stavebního úřadu nesmí úkolovat ani hodnotit kvalitu jejich práce. Tomuto modelu se říká přenesený výkon státní správy. Má své výhody i nevýhody, jejichž rozbor je nad rámec tohoto textu. Každopádně vláda si vytyčila cíl tento model zrušit a dostat stavební úřady mimo jakýkoli (tedy i neformální) vliv samosprávy.

Stavební úřad bude podle schvalovaného zákona centrálně řízený z jednoho místa, všichni zaměstnanci úřadu budou podléhat služebnímu zákonu, který jasně stanoví, že první i poslední slovo má vedoucí úřadu. Centralizace stavebních úřadů v praxi znamená velké výdaje na stěhování úředníků, vyplácení odstupného a hledání nových posil. Druhý nejdůležitější krok vládní reformy totiž spočívá v tzv. integraci dotčených orgánů.

V současnosti jsou stavební úřad i žadatel o povolení stavby vázáni stanovisky mnoha odborných pracovišť. Tato odborná pracoviště podléhají podle svého oboru jednotlivým ministerstvům a fyzicky jsou opět součástí toho, co lajk vnímá jako obecní nebo krajský úřad. Vyjádření dotčených orgánů si musí žadatel obstarat sám, u každého úřadu běží samostatná lhůta a úřad je ne vždy dodrží.

Když si tato tzv. závazná stanoviska obstaráte, můžete se dostat do situace, kdy si požadavky jednotlivých resortů odporují. Například při rekonstrukci historického náměstí vám odbor životního prostředí předepíše výsadbu stromů jako opatření proti přehřívání, ale památkáři vám stromy zakáží, protože v baroku na náměstí žádné stromy přece nebyly. V časově náročném procesu se jako stavebník můžete lehce dostat do slepé uličky. Dostat se z ní lze jednáním a úpravou projektu, ale stojí to obvykle nemálo času.

Tyto průtahy mají podle vlády skončit, protože ochranu všech veřejných zájmů bude zajišťovat stavební úřad sám, a to ve velmi krátkém čase 60 dnů. Na první pohled elegantní řešení má však řadu úskalí a ve výsledku se obrátí nejen proti stavebníkům.

Mají stavební úřady chránit stromy a ornou půdu?

Chránit veřejné zájmy je náročná disciplína. Musíte v jednu chvíli chránit zájmy, které jdou leckdy protichůdné (viz výše zmíněné stromy na historickém náměstí). Neexistují mustry, každý případ je třeba posoudit individuálně a s obtížně měřitelným citem pro věc (v řeči zákona jde o takzvané správní uvážení). U nás i v cizině je obvyklé, že jednotlivé veřejné zájmy chrání specializovaná pracoviště formou svých odborných stanovisek. Stavební úřad má pak různě velký manévrovací prostor pro jejich synchronizaci či odchýlení se od nich.

Ministerstvo pro místní rozvoj se rozhodlo náročný proces hledání rovnováhy při umisťování nových projektů vyřešit takzvanou českou cestou. Tedy způsobem, který v jiných zemích nenajdeme. Všechny veřejné zájmy bude posuzovat pouze stavební úřad. Ten bude odpovídat za posouzení dopadů projektu na životní prostředí, hygienu, dopravní problematiku, vodní hospodářství. Dílčí výjimku z takřečené integrace vybojovali hasiči a památkáři.

Ochránci životního prostředí kvůli pasivnímu přístupu Ministerstva životního prostředí ztratili téměř vše. O kácení stromů v ulicích měst, záboru i té nejkvalitnější zemědělské půdy, výstavbě v národních parcích či zásazích do lesů bude rozhodovat výhradně stavební úřad. Ten úřad, jehož odborník na ochranu životního prostředí nebude mít svého nadřízeného na Ministerstvu životního prostředí, ale pouze na Nejvyšším stavebním úřadě.

Lze namítnout, že úřadů a razítek máme moc a že když nějaké zmizí, všem se uleví. Problém schváleného návrhu však spočívá v tom, že žádný úřad nezmizí. Některé úřady pouze přijdou o část svých kompetencí. A odborníci na životní prostředí nebo hygienické limity, kteří přejdou pod stavení úřad, přijdou o veškerou svoji odbornou nezávislost. Pozměňovací návrh, aby byli chráněni před tlaky zevnitř úřadu a bylo na jejich vyjádření více vidět zvnějšku, totiž neprošel.

Ovlivnit výsledek řízení o problematickém návrhu bude o dost snazší než dnes. Vedoucí úřadu bude totiž moci o složitých projektech rozhodnout bez závazných stanovisek odborných pracovišť. Tzv. jedno razítko tedy v praxi může znamenat, že bude stačit jeden úplatek.

Územní plánování — ztracená příležitost

Paradoxem je, že mnohem více než jednotlivá stavební povolení ovlivňuje podobu našich sídel územní plánování. I proto mnozí očekávali, že zbrusu nový stavební zákon přiblíží Českou republiku vyzkoušené a dobré praxi vyspělých evropských zemí. Trend za hranicemi je tento: nejsilnější slovo v územním plánování mají samosprávy a občané dané obce. Tam, kde se chystá masivní výstavba nebo přestavba, musí být plány velmi detailní a jsou pro všechny účastníky závazné.

U nás jde legislativa směrem opačným — samosprávy jsou na každém kroku kontrolovány státem, práva občanů mluvit do přípravy územních plánů se omezují. Celá jedna polovina zákona zůstala až na malé výjimky beze změny. Hlavním důvodem je nepřipravenost Ministerstva pro místní rozvoj na změnu paradigmatu. Ministerstvo včas neiniciovalo debatu mezi všemi aktéry a spustilo reformu stavebního zákona bez toho, že by v oblasti územního plánování mělo cokoli rozmyšleno. Narychlo připravený rozsáhlý pozměňovací návrh, který měl územní plánování reformovat, neprošel. Nemohl, šlo totiž o polotovar, dobře míněný, ale nedomyšlený. Odpovědnost za neúspěch však zůstává na ministerstvu.

Počet odpůrců zákona roste

Na začátku tohoto volebního období byla řada aktérů nakloněna myšlence schválit nový zákon stůj co stůj. V médiích nebylo těžké najít výroky, že současná situace je natolik špatná, že horší už to být nemůže. Tyto odhodlané hlasy však slábnou. Výsledek schválený ve Sněmovně totiž většině aktérů víc bere, než dává. Nespokojené jsou malé obce i velká města. Pochybnosti o kvalitě předpisu má Česká komora architektů i profesní sdružení autorizovaných inženýrů. Odborné pracoviště pro ochranu památek UNESCO i vlastníci lesů bijí na poplach.

Je proto namístě vrátit se k jednacímu stolu a nad věcným záměrem rozsáhlé reformy stavebního práva najít elementární shodu.

Text vznikl v rámci projektu Měníme klima v legislativě, který podpořila Nadace OSF prostřednictvím programu Active Citizens Fund. Program je financován z Fondů EHP a Norska.