Vláda se vrhla do revoluční změny stavebního práva, aniž by měla k dispozici spolehlivé analýzy o situaci v terénu. Kvůli spěchu vynechala diskusi o principech nové úpravy s důležitými aktéry, mezi něž bezpochyby patří samosprávy či zástupci justice. Absence elementární shody v tom, proč je v České republice obtížné stavět, se nemilosrdně propsala i do návrhu nového stavebního zákona.

Přípravu zákona svěřila Hospodářské komoře, která sdružuje mimo jiné největší developery. S velkým množstvím zásadních připomínek se vypořádala v rozporu s vlastními pravidly, kritickou analýzu Ministerstva vnitra upozorňující na záporné důsledky návrhu poslala do skartovačky.

Návrh odeslaný do Sněmovny vypadá podle toho. Legislativní zmetek, se kterým není spokojen vůbec nikdo, má postavit na nohy komplexní pozměňovací návrh. Jeden připravují zástupci demokratických opozičních stran, druhý Ministerstvo pro místní rozvoj.

Občané a starostové v roli diváků

Než se ponoříme do útrob 332 paragrafů návrhu, připomeňme si Listinu základních práv a svobod. Podle ní má „Každý má právo na příznivé životní prostředí“ a „Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.“ Z pohledu výstavby a rozvoje území jsou tato práva realizována zejména skrze veřejnou kontrolu povolování staveb a odbornými stanovisky specializovaných úřadů.

Po velkorysém nastavení práv veřejnosti na začátku 90. let, zejména díky zákonu o ochraně přírody a krajiny z roku 1992, a po posílení práv veřejnosti vstupem země do Evropské unie v posledních letech síla veřejné kontroly eroduje. Občané údajně výstavbu zdržují a blokují, ač žádná data k tomu nikdo nikdy nepředložil. A proto se v minulých letech redukoval výčet staveb, které podléhají posouzení vlivů na životní prostředí, a spolky zcela vypadly z běžných územních řízení, i když mají vliv na životní prostředí.

Vláda sice při přípravě stavebního zákona slibovala, že práva občanů už dále neokleští, text návrhu ale svědčí o opaku. Veřejnost má v budoucnu přijít o možnost podávat námitky při projednávání územního plánu, účast spolků v řízeních o povolení konkrétní stavby je formulována tak nejasně, že připouští dva protichůdné výklady a přináší pouze jistotu soudních sporů.

I v těch vláda plánuje několik změn v neprospěch občanů. Například zkrácení lhůt a možnost udělení pokuty v případě podání, která podle soudu nese znaky zneužití práva.

Návrh oklešťuje ale i manévrovací prostor pro obce. Snaha centralizovat veškeré rozhodování do rukou státu na nás vykukuje z mnoha paragrafů.

Obce budou muset strpět na svém území stavby, které si neschválily v územním plánu, a to nejen infrastrukturní, kde to ještě může dávat občas smysl. Ztratí možnost vyhlašovat stavební uzávěry a výjimky z nich. Neshody s developery vyplývající z uzavřených plánovacích smluv má místo nezávislých soudů řešit Nejvyšší stavební úřad kontrolovaný vládou.

O ochranu životního prostředí se bude starat stavební úřad

V rámci zjednodušování a zrychlování se vláda také rozhodla odejmout slovo úřadům, které se specializují na životní prostředí. Tyto úřady sice zatím neruší, ale odebírá jim kompetenci mluvit do řízení o povolení konkrétních staveb. Nadále mají mít možnost vyjadřovat se už jen k návrhům územních plánů a nestavební agendě.

V budoucnu se tak za zájmy ekologie a boje s klimatickou změnou mají brát zaměstnanci stavebního úřadu. Takzvaná integrace v praxi znamená, že například o vyjmutí půdy ze zemědělského fondu bude ve většině případů rozhodovat stavení úřad, stejně tak o kácení stromů nebo o ochraně vod.

Nejvyšší správní soud v tomto bodě poslal vládě jasné varování, když v připomínkách uvedl: „jsou odstraňovány významné institucionální a procesní záruky řádného zohlednění jednotlivých dotčených veřejných zájmů (…) otevírá se prostor pro libovůli správních orgánů. To bude mít za následek i nepředvídatelnost rozhodování správních soudů přezkoumávajících rozhodnutí stavebního úřadu v povolovacím řízení.“

Ministr kultury na to reagoval tím, že vcucnutí úřadů památkové péče do úřadů stavebních zarazil a takzvanou integraci výrazně omezil. Ministr životního prostředí Richard Brabec byl v této věci pasivní, ačkoli decimace specializovaných pracovišť, která dosud spadají pod jeho resort, je ve srovnání s ochranou památek nepřehlédnutelná.

Při přípravě nového stavebního zákona nejhůř utrpěla demokracie a životní prostředí. Máme věřit tomu, že se to na neveřejných jednáních poslaneckých výborů změní k lepšímu?