„Od samého počátku je hlavní strategií zavádění nových technologií a racionalizace organizačního a výrobního procesu. Díky tomu se nám za dobu našeho působení podařilo upevnit pozici v oboru, kterým je mostní a silniční stavitelství, kde dosahujeme těch nejlepších výsledků a referenci.“ — Takto se představuje firma Bögl a Krýsl, k. s., na svých firemních stránkách.

Tedy stavební firma, které se v nedávné minulosti zřítily při stavbě už čtyři mosty, např. u Kuriman na Slovensku, ve Vilémově u Golčova Jeníkova (kde při pádu mostu zemřeli čtyři lidé), avšak nejhorší je tragédie pádu mostu ve Studénce v srpnu 2008 — 8 mrtvých, 95 raněných.

Ještě i po dvanácti letech soudnictví stále hledá viníka neštěstí ve Studénce a spravedlivé potrestání, protože „odvolací senát zrušil zprošťující rozsudek nad pěticí stavebních manažerů (z desíti) a nařídil, aby se jejich podílem na neštěstí znovu zabýval Okresní soud v Novém Jičíně“. (Naopak u pěti mužů na nižších pozicích soud zproštění viny potvrdil.)

K tomu případu Iva Havlíčková na iRozhlasu píše: „Okresní soud v Novém Jičíně totiž už dvakrát nad všemi obžalovanými vynesl osvobozující rozsudek. Státní zástupce se odvolal, a proto se objemný spis dostal na stůl krajského soudu. Podle soudce odvolacího soudu Milana Ihnáta jsou vedoucí zaměstnanci stavby za železniční neštěstí odpovědni.“

Proč odvolací senát zrušil zprošťující rozsudek? Cituji ze svého dřívějšího článku v DR „Most ve Studénce — koho odsoudit?“: „Okresní soud v Novém Jičíně zprostil viny všech deset obžalovaných. Soudce Jaromír Pšenica zdůvodnil své rozhodnutí tím, že se nepodařilo najít příčinu pádu mostu, přestože bylo provedeno mnoho znaleckých posudků. K tomu dodal: „Čím více znaleckých posudků je, tím větší rozpory v nich jsou.“

Z nemožnosti vyšetřit konkrétní příčinu pádu mostu vyplývá, že celé dění na stavbě, konání, jež ústilo zřícením přesouvané mostovky, bylo technickým a technologickým procesem. Proto i obžaloba desíti více či méně zodpovědných pracovníků má povahu soudního procesu: ti všichni se na tom nepovedeném, tragickém díle více či méně podíleli.

Zřícení nastalo souběhem různých okolností. A odsoudit je pouze jako ty, kteří něco někde nějak zbabrali, by mělo povahu kolektivní viny, u jedinců těžko prokázané, a proto je soudce Pšenica viny zprostil.

Asi není možné, aby za zřícení mostu při jeho rekonstrukci nemohl nikdo. Někdo za to nešťastné dílo odpovědnost nést musí. V soudním procesu tedy zůstává ještě pět obžalovaných. Jedním z nich je Oldřich Magnusek, zodpovědný za minipulaci s mostem, při níž se mostovka zřítila, který rozhodnutí soudu nese těžce, a Českému rozhlasu Ostrava k tomu řekl: „…těžce, jako každý, kdo je obviněn z něčeho, co vlastně ani neví proč.“ Bezpochyby je přesvědčen o tom, že v rámci své dílčí odpovědnosti konal a dělal to, co dělat měl, a zřítit most by ani nedokázal.

Richard Salamon, který jel ve vlaku, jenž 8. srpna 2008 narazil do zříceného mostu, k vleklému soudnímu procesu poznamenává: „Pokud nebude někdo odsouzen, nemáme jistotu, že se taková tragédie nebude opakovat. Myslím si, že jsou vinni všichni.“ Také on v první větě jinými slovy říká, že bez stanovení trestní odpovědnosti může v budoucnosti přibývat riskantních stavebních akcí, vedených nezodpovědnými lidmi.

V druhé části jeho výroku ale zaznívá zřejmá touha po odplatě. Lituje, že viníků není deset, ale alespoň těch pět by v rámci kolektivní odpovědnosti mělo za tragédii pykat!

Problém také je, že na rekonstrukci mostu se podílely firmy dvě, tedy část prací firma Bögl a Krýsl převedla jiné firmě jako poddodávku. Převedla tím také odpovídající odpovědnost?

Zásadní podíl na tragédii má už špatný výběr firmy v rámci obchodní soutěže. Nemluvě o podezření, že soutěž byla tzv. cinknutá, což se asi nevyšetřuje. Důležitou podmínkou v zadání soutěže mělo být, že „zhotovitel provede všechny práce svými silami v rámci svých kapacit“. Což je záruka nedílné odpovědnosti.

Také reference i statut firmy mohly — a měly — vzbuzovat pochybnosti. A přesto v soutěži zvítězila! A to v době, kdy o dodavatele nebyla nouze.

Značný podíl viny ovšem leží také na Správě železniční dopravní cesty, dnes Správě železnic, která měla vzhledem k náročnosti i rizikům při přesunu mostu na trati vyloučit dopravu. Proč to neudělala, když v daleko bezvýznamnějších případech výluku stanovuje? Neměl by tedy mezi obžalovanými být také odpovědný činitel ze SŽDC?

Z hlediska technického a organizačního řízení stavby za pád mostu hlavní stavbyvedoucí — viz výrok soudce Pšenicy — nemůže, ale podle mého nakonec asi odsouzen bude, možná tedy i s dalšími jeho kolegy, protože k tíži se mu připíše jakási vyšší odpovědnost, právní. Tedy nikoli to, že by přímo pochybil, ale že pádu mostu nezabránil.

Pokud jde o tento způsob stanovení viny, pak se předně k odpovědnosti měli sami přihlásit, případně si rovnou prohnat kuli hlavou majitelé firmy Bögl a Krýsl. Jim přeci se ten most zřítil, byla to akce jejich firmy. Oni se o ni ucházeli ve veřejné obchodní soutěži a někdo z nich jako „osoba oprávněná“ podepsal příslušné náležitosti v nabídce včetně smlouvy o dílo.

Smlouva obsahuje všechny kvalitativní a dodací podmínky rekonstrukce, souhrnně: že se zadané dílo zdaří. Nikoli že se zřítí. Smlouva je závazný právní dokument. Bögl a Krýsl ji porušili až šíleným způsobem.

Stefan Bögl je Němec s devadesátiprocentním podílem ve firmě, Josef Krýsl má deset procent. Vzhledem k tomu, že se k odpovědnosti nepřihlásili a dvanáct let v tom nechávají topit své zaměstnance, a vzhledem i k jejich firemní prezentaci — viz první odstavec — soudím, že jsou to docela šíbři.

Ostatně jejich firma je velice podivným slepencem v rámci tzv. komanditní společnosti, kdy Bögl je tzv. komplementář, s neomezenými pravomocemi a odpovědností, a Krýsl tzv. komanditista, který „má vkladovou povinnost, ručí za závazky společnosti v omezeném rozsahu a nepodílí se osobně na řízení společnosti“. Firma realizuje stavby řetězcem svých poddodavatelů. Kdo a proč jim svěřili tak náročnou rekonstrukci, na kterou nestačili?

Myslím, že to vyšetřovatelé i vědí nebo tuší, ale jak tu vinu — asi Böglovi — prokázat? Kdyby se zastřelil, útlocitnější člověk by to na jeho místě asi udělal, pak by místo „objemného vyšetřovacího spisu“ stačila jedna stránka. Dvanáctiletý proces hledání viníků naznačuje, že hlavní vina je tam, kde nějak není možno se jí dobrat.

Na jedné straně chápu, že most ve Studénce nespadl zásahem „vyšší moci“, a někdo za to může, či nese odpovědnost. Na druhé straně dvanáctileté hledání viníků a příslušné spravedlnosti je výrazem jisté soudní bezmoci, byť za ni nejspíš sama nemůže, protože plyne z povahy případu.

Těch dvanáct let života v úzkosti obžalovaných—neobžalovaných, obžalovaných—neobžalovaných pro deset lidí, kteří pracovali podle svých možností a schopností na nešťastné stavbě, je daleko větším trestem, než kdyby si jakýsi trest — i nespravedlivý - dávno odpykali, a mohli už normálně žít. Pět z nich je v tom i nadále — a to je těžké jho života. Krutější než i případně nespravedlivý trest.

A Bögl s Krýslem mají klidně dál na svých stránkách: „Díky tomu se nám za dobu našeho působení podařilo upevnit pozici v oboru, kterým je mostní a silniční stavitelství, kde dosahujeme těch nejlepší výsledků a referencí.“