Když bych měl parafrázovat slova Jiřího Suchého v písni Kamarádi, pak: Stalo se módou sezony pořád někoho trestně stíhat. — Lidové noviny sice vyhodnotily, že nejčastěji psaným a vyslovovaným slovem v minulém roce bylo slovo „sucho“, ale podle mého velice silně ve společnosti zakořenily výrazy „trestní odpovědnost“ a „trestní stíhání“. Sucho snad pomine, ale „trestní odpovědnost a trestní stíhání“ se budou šířit dál.

S mnohými představiteli veřejné správy jsme se shodli, že pociťujeme stav jakéhosi permanentního vyšetřování nebo jeho stálé hrozby. V našem městečku se například šíří zvěst, že na mě — zřejmě jako na syna disidenta — se vztahuje dosmrtná imunita, takže trestnou činnost mohu páchat zcela beztrestně, čehož prý hojně využívám. Kdosi kdesi neustále za cosi, o čem ani nic nevíme, osnuje udání, které má naši trestnou činnost odhalit.

Pocit latentně trestně stíhaných mnozí známe ještě z minulého režimu, kdy přestože jsme se snažili o věci dobré, hodnotili nás, ba i vyšetřovali jako škůdce. V mém případě se obrazně řečeno i nyní snažím co nejřádněji spravovat věci veřejné, jako jsem dříve opravoval domy, a znovu tím společnosti škodím? Vlastně vadí tak naše práce, nebo vůbec my? — znovu člověka napadá.

Když v prosinci minulého roku napadlo na Vysočině cosi sněhu, vzniklá kalamita na čtrnáct hodin zablokovala dopravu na dálnici D1. To muselo být pro osádky znehybnělých aut strašné. Místo hledání odpovědi na otázku „proč se to stalo“ zajímalo všechny: Kdo za to nese trestní odpovědnost? A dozvěděli jsme se, že vlastně všichni, kdo nějak souvisejí s dopravou a dálnicí D1.

Lid si přec jen nějakých usvědčených a potrestaných viníků žádá, čtrnáct hodin uvězněni v mrazu na dálnici!, alespoň ten ředitel Ředitelství silnic a dálnic by měl být odsouzen, když Ťoka za mříže nikdo nedostane, že. Bez náležitých trestů se na D1 nic nemůže zlepšit a kalamita může dopravu zablokovat znovu.

Kdo za to může?

Lidé si ještě pamatují zprošťující rozsudek nad viníky tragické železniční nehody ve Studénce, kdy do právě zříceného mostu v rekonstrukci na trati z Olomouce do Ostravy najel mezinárodní rychlík. Při havárii přišlo osm lidí o život, devadesát pět jich bylo zraněno, z toho devět velmi těžce. Dav, v němž byl také muž na protézách, byl rozlícen: Jak to, že nešel sedět, až by zčernal, alespoň stavbyvedoucí, jenž přece nese veškerou odpovědnost za dodržování technologických postupů, za organizaci práce, za bezpečnost na staveništi, ručí za vše, co se na stavbě děje? Alespoň ten měl dostat dvacet let natvrdo, co je to za spravedlnost?

Třináct obětí si vyžádal výbuch metanu na dole ČSM ve Stonavě na Karvinsku. Dvanáct Poláků a jeden Čech. Ustaven byl společný česko-polský vyšetřující tým. Veliké důlní neštěstí, tragédie, která se bude dlouho vyšetřovat. V tomto případě, možná že oběťmi jsou hlavně Poláci, sdělovací prostředky po vinících tolik neprahnou. S největší pravděpodobností opět někdo něco podcenil, nezkontroloval, nevyhodnotil, neopravil, nevěnoval pozornost, nedbal. Za bezpečnost čety odpovídá štajgr, za směnu závodní, důlní inženýr a podobně. Jako viníka takového neštěstí by veřejnost někoho konkrétního přivítala. Neodhalíme-li a nepotrestáme původce zla, zlo dále číhá — a kde hledat poučení?

Domnívám se, že ani Stonava konkrétního viníka mít nebude. Určit za viníka takového neštěstí třebas štajgra, jenž fárá s přesvědčením, že koná dobrou práci ve prospěch společnosti? To by pro něj bylo už tím největším trestem k nepřežití. Kdyby mohl mít v soudní síni pistoli, nejspíš by se tam hned odpráskl.

O „starých“ důlních neštěstích jsme se učili, že za ně mohli uhlobaroni, kteří tyli z mozolů horníků na úkor jejich mezd i bezpečnosti. A jestliže uhlobarony po válce rozdrtila dělnická pěst, tak dobře jest. Následující tragická důlní neštěstí komunistická moc připisovala na otevřený účet budování socialistické společnosti, hnané neúprosnými pětiletkami, údernickým hnutím a stále se zvyšujícími plány výroby.

Po převratu v roce 1989 jsme úlevně mohli konstatovat, že za to mohli komunisté. Kdo za to ale může dnes? ptají se lidé.

3. ledna 1934 došlo asi k největšímu důlnímu neštěstí v naší historii. Výbuch na dole Nelson III v Oseku u Duchcova způsobil v širém okolí zemětřesení a zabil celkem 144 horníků. Bylo to v době krize, kdy cena uhlí klesala, a nový závodní uhelné společnost chtěl dokázat, že přivede důl k větší výkonnosti. Zavedla se nová úsporná opatření. Báňská inspekce už od roku 1932 upozorňovala, že v dole je velké množství mouru, které ještě umocňuje nový dopravník uhlí, že se mour nedostatečně kropí atd. Horníkům se to mohlo jevit jako zbytečná buzerace, mouru méně nebo více, co na tom, kdo by se s ním zdržoval.

Přestože si veřejnost a poškození (desítky vdov) žádala přísného potrestání viníků, vyšetřování bylo uzavřeno s tím, že „výbuch byl způsoben vyšší mocí a nedalo se mu lidskými možnostmi zabránit“. Takový závěr vyšetřování pokládali nejen horníci za zmanipulovaný a těžko přijímali vysvětlení, že i onen závodní jednal „pod tlakem doby“ a konal to, co by patrně na jeho místě konal, vědom si svého úkolu, i každý jiný pokrokový závodní, jenž by nechtěl o práci připravit horníky ani sebe.

V důsledku toho komunistické hnutí posílilo nejen na Duchcovsku, ale v celém Podkrušnohoří. Nabíledni bylo, že budou-li doly národní a řídit si je budou sami horníci, nebudou se v nich zabíjet metanem, ohněm, závaly, kuřavkou nebo průvaly vody.

Obnovit pranýř?

Také v zastupitelstvu našeho městečka sílí hlas, aby hlasování zastupitelů bylo zaznamenáváno jmenovitě. Argumentuje se principem transparentnosti, aby občané obce mohli kontrolovat, jak zvolení představitelé hájí jejich zájmy, a rovněž to dává možnost „následně vyvodit případné trestně právní odpovědnosti za škody, které by přijetím usnesení vznikly“.

Namítl jsem, že pokud jde právě o hrozbu „následného vyvozování trestní odpovědnosti“, mohli by se v obavě z ní mnozí zastupitelé raději zdržovat hlasování o všech důležitých záležitostech — majetkových i hospodářských. Naznačil jsem, že zastupitelé, kteří o těchto závažných projektech rozhodují, jsou povětšině laici, učitelé, lékaři a podobně, není to sbor tu jednadvaceti právníků, jindy jednadvaceti stavebních inženýrů.

Jsou odkázáni na v té době dosažitelné informace, fakta, musí důvěřovat právním rozborům, řídí se svým úsudkem, životní zkušeností, moudrostí nebo i hloupostí… Svá rozhodnutí činí v určité době, společenské atmosféře, politickém prostředí. Jejich usnesení, pochopitelně, nesmí být v rozporu s platnými zákony. Za prozíravost vzhledem k budoucnosti ručit nemohou. Je to trochu jako s tou vyšší mocí.

Na druhou stranu chápu, že hlas lidu po potrestání viníků za „současno“ (a možná i „budoucno“) sílí. Spravedlnosti již mnoho let uniká doktor Rath, před spravedlností zdatně kličkuje i sám premiér, o dalších nemluvě. Ani symbolické očistné katarze se společnosti nedostává, a tak napětí sílí. Nepomáhá svést to na Havla nebo na Babiše. A jestliže za kalamitu na D1 neodstoupí ani Ing. Ťok? Co je vskutku vinou „vyšší moci“, se nejen špatně rozlišuje od vin prokazatelně lidských, ale my v žádnou „vyšší moc“ ani nevěříme, přestože do našich rizikových aktivit vyšší moc vždycky zasahovat bude. Omezení vlivu „vyšší moci“ tkví pouze v útlumu našich rizikových aktivit. Nová revoluce, žádný nový řád nepomůže.

Aniž bych chtěl nabádat ke špatnému, což takhle obnovit osvědčenou středověkou zkušenost s pranýři na náměstích a návsích? Lid, který by mohl svým představitelům beztrestně plivnout do tváře nebo nakopat jim do břicha, by se možná sám k sobě choval přívětivěji. Měl by lepší náladu. A s touto svou „nižší mocí“ by si možná i docela vystačil.