Naše sdělovací prostředky připomněly také desáté výročí tragické železniční nehody ve Studénce, kde do právě zříceného mostu v rekonstrukci na trati z Olomouce do Ostravy najel mezinárodní rychlík s asi čtyřmi sty cestujícími. Při této havárii přišlo osm lidí o život, devadesát pět jich bylo zraněno, z toho devět velmi těžce.

Vyšetřování nehody bylo složité a zdlouhavé, takže teprve nyní — vlastně při desátém výročí tragédie — Okresní soud v Novém Jičíně zprostil viny všech deset obžalovaných. Soudce Jaromír Pšenica zdůvodnil své rozhodnutí tím, že se nepodařilo najít příčinu pádu mostu, přestože bylo provedeno mnoho znaleckých posudků. Dále dodal: „Čím více znaleckých posudků je, tím větší rozpory v nich jsou.“ Obžalovaným hrozil trest odnětí svobody od tří do šesti let. Rozsudek není pravomocný, státní zástupce se odvolal.

↗

Po deseti letech soud asi správně zjistil, že na vině je nastavení pravidel systému. A to odsoudit k odnětí svobody opravdu nelze. Repro DR

Zprošťující soudní rozhodnutí značná část veřejnosti vnímá nelibě, rozhořčeni jsou zejména pozůstalí po obětech neštěstí a přeživší účastníci havárie. Takové neštěstí přeci musel někdo zavinit, možnost zřícení mostu v zadání rekonstrukce rozhodně nebyla, naopak projekt měl havárii vylučovat. Tak jak to, že most spadl?

Jedna z účastnic protestů proti zprošťujícímu rozsudku pronesla: „S obavou jsem očekávala výsledek, najednou to zaznělo, je to pro nás hrozné, někdo tam něco musel udělat špatně. Osm rodin je nešťastných. Všichni očekávali trest. Je to hrozné. Pochybení tam bylo tolik, ale nakonec nikdo vinu nenese.“

Při vyšetřování se ukázalo, že poněkud či i více špatně bylo téměř všechno, co s rekonstrukcí mostu souviselo. Riskantním bylo již samo řešení výměny mostovky za železničního provozu, což zřejmě stálo jako podmínka rekonstrukce již v samém zadání Správy železniční dopravní cesty.

Tím pádem ani České dráhy neměly důvod žádat o výluku, o zastavení provozu během výměny mostovky. Stručně řečeno, kdyby tam vlaky nejezdily, most by sice spadl, ale nejspíš by se nikomu nic nestalo. A patrně by nespadl ani ten most, protože zastavení železniční dopravy by umožnilo řešit rekonstrukci obvyklejším, tedy i méně riskantním způsobem.

Je už chybou projektanta, že takový úkol, takové zadání přijal? Je také možné, že zkušený projektant je vskutku nepřijal, a proto se do soutěže na projekt rekonstrukce ani nepřihlásil. Vždycky se ale někdo najde, kdo to zkusí, kšeft je kšeft, a vždycky se objeví někdo, kdo se „rád popasuje s novými výzvami“.

Také prováděcí stavební firma mohla vyhodnotit projekt jako příliš riskantní. Možná ho i tak vyhodnotila, a proto se do soutěže na realizaci rekonstrukce mostu ani nepřihlásila. Vždycky se ale… viz. výše. Tu latentní „možnost zřícení“ poněkud obsahuje i sám zákon o veřejných zakázkách, který ty, kdo pochybují o správnosti řešení, má za neúspěšné, takže odbornou oponenturu v podstatě vylučuje. A hlavním kritériem je vždycky cena: snaha, aby cena díla byla co nejnižší, ještě umocňuje všechna rizika, která se doslova podceňují.

Myslím, že „lid obecný“ i pozůstalí a poškození by cítili částečné zadostiučinění, kdyby alespoň hlavní stavbyvedoucí byl potrestán, a alespoň on by za to seděl, a to až by zčernal. Ono by to tak mohlo být, protože stavbyvedoucí nese veškerou odpovědnost za dodržování technologických postupů, za organizaci práce, za bezpečnost na staveništi, vlastně ručí za vše, co se na stavbě děje.

To jeho „ručení“ je však hypotetické: v případě, že poněkud „špatně je víceméně všechno“, a jisté podceňování díla přímo vychází ze zákona o veřejných zakázkách, nemůže za „souběh špatného“ nést odpovědnost pouze jeden činitel, přestože by měl v noci sedět nad projektem, hledat v něm chyby a ráno ho vrátit investorovi k přepracování, protože obsahuje příliš mnoho „co když“, na něž není uspokojivá odpověď.

Srazí-li se auta nebo vlak, viníkem je buď konkrétní člověk, nebo selhala technika. Selhaly brzdy vinou únavy materiálu. Povětšině už se neřeší, čí vinou se materiál tak brzy unavil (a brzdová pakna se rozlomila), jestli špatným soustružením, frézováním, vrtáním, nebo to bylo už v ingotu?

Zprošťující rozsudek se může jevit jako výraz neschopnosti vyšetřovatelů i soudce Jaromíra Pšenicy, pro někoho zpochybňuje autoritu soudnictví. Podle mého možná naopak — zdánlivě nemohoucně vystihuje obecnější problém: trend, kdy o úspěchu rozhoduje splnění složitých administrativních a formálních podmínek, a nikoli podstata díla, otázka jeho kvality, včetně bezpečnosti.

Tak poněkud špatně, protože příliš rychle a příliš levně, vzniká většina stavebních projektů, z nichž pouze některé se týkají tak náročných staveb, jako jsou mosty, a u těch jenom někdy může nastat onen tragickému souběh „všech jinak obvyklých špatně“ v jeden den a na tom nejméně vhodném místě, zrovna když jede mezinárodní expres; jako by se tak stalo spíše mávnutím motýlích křídel než něčí chybou.

Pokud nám zrovna nespadne most a nic tragického se nestane, všechna ta špatně, dosti podobná těm ve Studénce, nám přeci docela dobře procházejí. Koho odsoudit?