Dominik Duka ne jako statutární zástupce římskokatolické církve v České republice, nikoli v roli předsedy České biskupské konference ani jako kardinál, tedy reprezentant zahraničního kvazistátního útvaru, ani ve spojení s historickou, víceméně ozdobnou titulaturou metropolity nebo primase Čech, ale jako občan Duka, jak se sám vyslovil, jako fyzická osoba, podal k Městskému soudu v Brně žalobu na Centrum experimentálního divadla.

Stalo se to v souvislosti s inscenací Olivera Frljiče Naše násilí, vaše násilí představenou v prostorách brněnského divadla Husa na provázku letošního 26. května v rámci festivalu Divadelní svět Brno. Zdá se, že už odezněly diskuse o vhodnosti radikálních divadelních prostředků s (deklarovaným) záměrem ukázat konflikt náboženství a s nimi spojených kultur a že zúčastněné strany se navzájem nepřesvědčily. Do divadelního ztvárnění se zřejmě promítla i zkušenost režiséra a herců s balkánským konfliktem z devadesátých let, v němž se křesťané a muslimové dopouštěli masakrů posléze stíhaných jako zločiny proti lidskosti.

Duka má jistě právo vyslovit se, že se mu představení nelíbilo, obzvlášť, kdyby je viděl, aspoň ze záznamu. Dala by se mu v diskusi vysvětlit občanská angažovanost divadelníků a šlo by před jeho soudem obhajovat jejich motivy. Dalo by se polemizovat s hodnocením uměleckého počinu, které Duka a další postavy předložily. Klérus bohužel mívá, až na vzácné výjimky, potíže s pochopením uměleckých výrazových prostředků. Dukovi jako občanovi je možno dopřát, aby se představením cítil uražen, nebo i vnitřně zraněn. Nepochybně má jako občan, a koneckonců i jako církevní činitel, právo představení kritizovat.

↗

Jaká nezadatelná práva občana Duky porušila divadelní představení, která neviděl, nikdo neví. Foto FB D. Duky

Duka se však obrátil na soud. Text žaloby není k dispozici. V solidním zpravodajském zdroji je shrnuto jeho vyjádření: „Rozhodl jsem se podat žalobu jako fyzická osoba. ... Postup divadla silně zasáhl do mého vyznání, a proto se obracím na soud, aby rozhodl, co je ještě umění a co již je jen úmyslné poškozování jiné osoby a mých práv.“

Soud se sotva pustí do definování umění. Poškození práv náš právní řád nezná. Je však možné, že v žalobě, kterou mu mohli pomoct sestavit právníci, které má ve svých službách, jsou přesnější formulace. Podle dostupných informací zmiňuje „útok na nezadatelnost práv, na svobodu náboženského vyznání či na právo na důstojnost a čest“. Je možné, že žádá nějakou kompenzaci, například veřejnou omluvu, nebo i finanční částku (již by jistě, kdyby ji vysoudil, věnoval na dobročinné účely) za hanlivé zobrazení Krista, které prý dopadá i na něj.

Nerozumím, která nezadatelná práva občana Duky Centrum experimentálního divadla zmíněnou inscenací či konkrétním brněnským květnovým představením porušuje. Brání divadlo Dukovi bydlet, kde chce, stěhovat se kam chce, navštěvovat jiné země dle libosti, vyslovovat se o čemkoli včetně kritiky vlády a politického systému? Znemožňuje mu divadlo zakládat politické subjekty, vstupovat do nich, kandidovat za ně, podporovat je a volit je?

Je nějak ohroženo Dukovo právo, kdyby snad k takové situaci došlo, na presumpci neviny a na spravedlivý proces včetně obhajoby? Omezuje divadlo Duku v přijímání bezplatné zdravotní péče na základě pojištění? Brání snad autorský tým inscenace komukoli, na kom snad Dukovi záleží, získávat vzdělání?

Nutno uznat, že v jednom ohledu jsou Dukova práva omezena. Jako na pracovníka církve se na něj nevztahují všechna práva zaměstnance podle Listiny základních práv a svobod a podle zákoníku práce, protože ve služebním poměru, v němž je, pro něj platí vnitřní předpisy církve, které jsou mnohem méně sociální. Soudy, až po nejvyšší patra soudní soustavy, odmítají s poukazem na nezávislost náboženských společností tato sociální práva nějak vykládat nebo obhajovat. Toto právo však Dukovi nebere divadlo, nýbrž stát. Koneckonců v této kauze svých ohrožených práv žalobu nepodává.

Duka v roli občana zmiňuje svobodu vyznání. Nezdá se, že by mu brněnské divadlo bránilo hlásit se ke svému přesvědčení a toto přesvědčení obhajovat. Kritikou inscenace a soudní pří na toto téma to koneckonců sám demonstruje. Ať každý, i Duka, hlásá, vyznává, káže, zvěstuje nebo učí, co je mu libo, pokud se tím nedostává do rozporu s trestním zákoníkem, pokud například nehanobí skupinu obyvatel pro její vyznání, pokud někoho pohrůžkou násilí nenutí k účasti na náboženském úkonu nebo nezdržuje od takové účasti či jinak nebrání v užívání svobody vyznání.

Snažím se představit si, jak by divadlo, román, povídka, báseň či třeba hudební skladba mohly „dopadat na mou důstojnost a čest“. Umím si představit, jak mne může urazit nebo vnitřně zranit všelijaké kázání, o kterém dodatečně slyším. Uráží mne náboženské publikace, které pomlouvají inspirační zdroje mé spirituality.

Některé prohlašují například tradici západního esoterismu za dílo ďáblovo, pálí (ano, i dnes) knihy z tohoto okruhu. Zasahuje mne, když mne náboženské figury pro můj proevropský postoj, pro obhajobu občanských práv a pro humánní postoj k imigrantům prohlašují za „neomarxistu“ a absurdně mne spojují s minulým režimem (ve kterém jsem byl odsouzen v politickém procesu a léta vězněn).

Rád bych však autory takových prohlášení ujistil, že je nebudu žalovat a nepodám na ně trestní oznámení.