V srpnu tohoto roku zveřejnil papež František poselství k blížícímu se Světovému dni migrantů a uprchlíků. Papež v něm předestřel svoji vizi péče o migranty a roli církve v ní. Poselství je nesmlouvavě humanistické a nenechává nikoho na pochybách, že ochrana života, zdraví a důstojnosti migrantů je absolutní prioritou.

Ačkoli je papežův text poměrně věcný a snadno srozumitelný, kardinál Dominik Duka pocítil potřebu ho českým čtenářům „vysvětlit“. Způsob, jakým to učinil, vzbuzuje závažné pochybnosti. Kardinál totiž svým komentářem papežovo poselství změnil k nepoznání. Pokusil se překroutit jeho myšlenku a neváhal k tomu účelu přidávat do textu, co v něm není, zamlčovat, co se mu zřejmě nehodí, a nepravdivě dezinterpretovat některé pasáže.

František v poselství nabádá církev, aby ještě usilovněji pečovala o migranty, a stejně apeluje na vlády. Shrnuje svůj program do čtyř bodů, které podrobněji vysvětluje: přijetí, ochrana, podpora a integrace.

Kardinál Duka ve svém komentáři považuje za důležité hned zkraje zdůraznit, že papežovo poselství není vyhlášením závazného církevního dogmatu, ale pouze deklaratorní inspirací. Dvakrát zdůrazňuje, že poselství se údajně nijak specificky netýká současné evropské migrační vlny a je obecným vyjádřením k migrantům ve všech koutech světa.

To je podivně snaživá péče o zarámování kontextu (nemusíme se tím nutně řídit a vlastně se nás to ani moc netýká) vzhledem k tomu, že papež výslovně zmiňuje svoji návštěvu uprchlíků na italské Lampeduse a mluví o migraci jako o navýsost aktuálním problému:

„Situace je bezesporu symbolem doby, o jehož výklad se snažím, s pomocí Ducha Svatého, od svojí návštěvy na Lampeduse v červnu 2013“.

Dominik Duka z vlastní iniciativy vysvětluje čtenářům, že existují tři kategorie migrantů: uprchlík (ohrožený na životě), migrant (chce lepší podmínky) a nelegální migrant (nemá doklady, nebyl prověřený). Nelegálního migranta pak plynule spojí se zločincem a teroristou a postraší čtenáře rovnou okupací:

„Nelegální migrant je ten, kdo nemá doklady, nemůže prokázat svůj statut při pohraniční kontrole a vstupuje do země bez kontroly a povolení. Neexistuje možnost statutu uprchlíka či běžence pro zločince, teroristu, apod. Migrace, která je neregulovaná a bez kontroly, ohrožuje společnost destabilizací, revolučními převraty a případně možnou okupací.“

Tento imigrační rychlokurz slouží Dukovi k tomu, aby následně mohl zcela svévolně omezit množinu lidí, o kterých pojednává papež. Čtenářům sugeruje, opět raději dvakrát, že: „papežský dokument se dotýká problému uprchlíků a migrantů v celosvětovém měřítku“ a „všechna prohlášení papeže se především týkají legálních uprchlíků a migrantů“. Tím se mu povedlo z poselství vyloučit ony takzvané nelegální imigranty.

Dukův dadaismus

Papež však říká něco jiného. Nejenže v celém poselství nijak nevylučuje imigranty bez povolení, ale naopak je do něj výslovně a opakovaně zahrnuje a požaduje flexibilnější přijímací procedury, aby se migranti nemuseli uchylovat k nelegálním vstupům.

„Vzhledem k aktuální situaci, přijetí znamená především nabídku širších možností pro migranty a uprchlíky, jak vstoupit do cílové země bezpečně a legálně. To obnáší konkrétní závazek zintenzivnit a zjednodušit procesy udělování humanitárních víz a slučování rodin.“

„Aby byla zachována důstojnost každé lidské bytosti, musíme usilovat o alternativní řešení namísto detence těch, kteří vstoupili do země nelegálně.“

„Druhé heslo — ochrana — znamená posloupnost kroků směřujících k ochraně práv a důstojnosti migrantů a uprchlíků, bez ohledu na jejich právní status.“

Status nelegálního migranta totiž automaticky neznamená, že jde o zločince nebo člověka bez nároku na ochranu. Z podstaty věci (útěk není plánovaná dovolená) se někteří lidé nacházejí po jistou dobu ve stavu nelegálního migranta. Ministerstvo vnitra o nelegální migraci uvádí: „Z podstaty souvisí s kategorií uprchlictví. Řada osob, kterým je později přiznána mezinárodní ochrana, vstupuje na území hostitelského státu taktéž nelegálně. […] Zahrnuje v sobě potenciálně jak kategorii ekonomického migranta, tak uprchlíka.“

Autorsky kreativně dále kardinál Duka píše: „Počty a přijímání běženců závisí na suverénních vládách jednotlivých států, jak zdůraznil papež František polským biskupům při své návštěvě v Krakově 2016.“ Je jasné, že jednotlivé země nakonec rozhodují o tom, koho a v jakých počtech přijmou (případně činí toto rozhodnutí kolektivně). František však v poselství, ve zjevné reakci na nedostatečnou ochotu některých vlád, naopak systematicky apeluje na širší pomoc.

Papež v úvodu poselství cituje z knihy Levitikus: „Bude-li mezi vámi pobývat cizinec, chovejte se k němu jako ke krajanovi a milujte ho jako sebe samého.“ Kardinál Duka se zde, opět svévolně, pokouší obsah změnit vlastními přídavky. V rozporu s Františkovou koncepcí se znovu pokouší vyloučit neregistrované migranty:

„Co tím je řečeno? Cizinec, který přicházel, prošel městskou branou a to bylo místo kontroly. Je-li takto přijat, stal se v našem pojetí legálním běžencem, s nímž je jednáno podle ústřední myšlenky o člověku svobodném a nadaném lidskou důstojností. Neznamená to však, že by toto místo Bible mluvilo o problému současnosti, kdy se setkáváme s často organizovanou nelegální vlnou migrantů a běženců.“

Na konto vracení migrantů zpět do země původu zdůrazňuje František nutnost posuzovat jak dodržování základních práv, tak lidské důstojnosti:

„Doufám, že více zemí přijde s programy osobní a komunitní podpory a otevřou humanitní koridory pro zvláště zranitelné uprchlíky. Dále by lidem v sousedních zemích měla být poskytnuty specifická dočasná víza. Hromadné a svévolné deportace migrantů a uprchlíků jsou nepřiměřené, zejména jsou-li lidé vraceni do zemí, které negarantují respekt k lidské důstojnosti a základním právům.“

Tuto myšlenku se pak kardinál jal rozvést až dadaisticky:

„Odpovědným řešením nejsou kolektivní a svévolné deportace uprchlíků a migrantů, zvláště pokud mají být vráceni do zemí, které nemohou zaručovat respektování důstojnosti základních lidských práv. Tím je jasně řečeno, že řešení problému musí být ve shodě a spolupráci s mezinárodními institucemi, jako je především OSN. Na prvním místě, kam mají směřovat koridory, jsou sousední země, a tyto tábory mají utečencům zajistit lidsky důstojný život. Není možné to, co se dnes děje, že určité organizace skryté pod názvy neziskových či charitativních organizací ve skutečnosti obchodují s lidmi, pro což je dostatek důkazů. Je třeba mezinárodní kontrola a zajištění toho, aby mezinárodní podpora, která přichází, byla skutečně používána k účelu, které zamýšleli dárci.“

František nikde nepíše, že „na prvním místě, kam mají směřovat koridory, jsou sousední země“. Jde o další kardinálův spin, který graduje bizarní etudou o charitativních a neziskových organizacích, které pod pláštíkem pomoci ve skutečnosti obchodují s lidmi. Těžko říct, které konkrétní organizace a důkazy má na mysli, protože žádné nepředložil. Tato argumentace však nápadně připomíná rétoriku ultrapravicových extremistických organizací, které tímto operují pravidelně.

Papež zmiňuje nutnost ochrany jak v zemích původu, tak v zemích cílových:

„Ochrana začíná v zemi původu. […] A musí pokračovat, tak dalece, jak je to jen možné, i v cílové zemi, se zaručením konzulární asistence, práva ponechat si doklady za všech okolností, přístupu ke spravedlnosti, možnosti zřízení bankovního účtu a nezbytné minimální dávky k přežití. […] Proto jsem přesvědčen, že v cílových zemích může být migrantům poskytnuta volnost pohybu, pracovní příležitosti a přístup k telekomunikacím, to vše z respektu k jejich důstojnosti.“

Ve verzi kardinála Duky se papež s ochranou omezil pouze na zemi původu:

„Výraz „chránit“ znamená, že ochrana začíná už ve vlasti migrantů a uprchlíků, v ověřování informací a ochraně před praktikami zištných náborů.“

Posledním autorským přídavkem kardinála Duky je tvrzení, že migranti musí podle papeže přijmout zvyky cílových zemí:

„Takto přijatí migranti a uprchlíci musí nejen přijmout zákony a zvyklosti zemí, které je přijímají, ale mají být přijímáni jen tam, kde je reálná jejich integrace do společnosti, zdůraznil nejednou ve svých projevech papež František.“

František zde zatím říká něco diametrálně odlišného:

„Integrace znamená příležitosti pro mezikulturní obohacení, dané přítomností migrantů a uprchlíků. Integrace není asimilace, která by vedla migranty k potlačení nebo odložení jejich vlastní kulturní identity. Kontakt s jinými lidmi vede k objevování jejich tajemství, k otevřenosti vůči nim, abychom mohli přijmout jejich charakteristické aspekty a tak přispěli k lepšímu vzájemnému poznání. Je to zdlouhavý proces, který formuje společnosti a kultury, které se tak stávají více a více odrazem pestrých darů Boha lidem.“

Úmysl, nikoli nedopatření

Četnost a styl pokusů kardinála Duky dezinterpretovat papežovo poselství ke dni migrantů naznačuje, že nejde o neúmyslné nedopatření. Až příliš z toho čiší strach či nechuť k tomu, aby v českém prostoru byla slyšet skutečná Františkova vize. Všechny apely na vstřícnost vůči migrantům jsou umenšeny, zameteny pod koberec a překrouceny s promyšleností pečlivého cenzora.

Může se zdát pošetilé pokoušet se manipulovat obsah něčeho, co je veřejně přístupné na internetu. Mnoho lidí však neovládá žádný cizí jazyk a jsou tak odkázáni na to, co se k nim dostane z českých zdrojů. A v těch je kardinál Duka dobře slyšet.

Tematicky pak kardinálova cenzura papežského poselství koresponduje s jeho názory na současnou migrační situaci, kdy Duka systematicky mluví o muslimech především jako o civilizačním riziku pro naši kulturu. Připomíná prohlášení biskupů a Ekumenické rady církví, které vyzývá farnosti k přijetí křesťanských migrantů, přičemž situaci ostatních zcela opomíjí. Rád říká, že jsme ve válce. Jeho rétorika a argumenty často kopírují ty, které kolují po extremistických serverech a mezi xenofobními a nenávistnými skupinami: údajná politická korektnost, útoky na neziskové organizace, zakazování vánoc. Tento svůj rejstřík naposledy zopakoval při svém rozhořčeném boji za kříže na sáčcích od chipsů firmy Lidl.

Jaroslav Václav Duka kdysi býval statečným mužem, který vstoupil do tehdy zakázaného dominikánského řádu a podílel se na vzniku jeho vzdělávacího centra. Pozvedával ostatní a za svoje přesvědčení strpěl i komunistický kriminál. Dnes je z něj kardinál Dominik a člověk smutně konformní vůči moci a nízkým pudům davu. Místo aby lidi kolem sebe pozdvihoval a nabádal k tomu, aby v sobě hledali lepší já, utvrzuje je v jejich strachu, nenávistech a předsudcích. Ne nadarmo se díky tomu se stal oblíbencem řady extremistů, jako třeba brněnského spolku fašizoidních fotbalových chuligánů, říkajících si „Slušní lidé“. Nabízí jim to, co mají rádi a dává jim pocit přijatelnosti.

Na cestě k civilizované a lidské společnosti se však musíme snažit být lepší, než jak nám velí naše předsudky, kmenové pudy a afekty. Naší inspirací musí být poselství Františkovo, nikoli Dominikovo.