V srpnu tohoto roku zveřejnil papež František poselství k blížícímu se Světovému dni migrantů a uprchlíků. Papež v něm předestřel svoji vizi péče o migranty a roli církve v ní. Poselství je nesmlouvavě humanistické a nenechává nikoho na pochybách, že ochrana života, zdraví a důstojnosti migrantů je absolutní prioritou.

Ačkoli je papežův text poměrně věcný a snadno srozumitelný, kardinál Dominik Duka pocítil potřebu ho českým čtenářům „vysvětlit“. Způsob, jakým to učinil, vzbuzuje závažné pochybnosti. Kardinál totiž svým komentářem papežovo poselství změnil k nepoznání. Pokusil se překroutit jeho myšlenku a neváhal k tomu účelu přidávat do textu, co v něm není, zamlčovat, co se mu zřejmě nehodí, a nepravdivě dezinterpretovat některé pasáže.

František v poselství nabádá církev, aby ještě usilovněji pečovala o migranty, a stejně apeluje na vlády. Shrnuje svůj program do čtyř bodů, které podrobněji vysvětluje: přijetí, ochrana, podpora a integrace.

Kardinál Duka ve svém komentáři považuje za důležité hned zkraje zdůraznit, že papežovo poselství není vyhlášením závazného církevního dogmatu, ale pouze deklaratorní inspirací. Dvakrát zdůrazňuje, že poselství se údajně nijak specificky netýká současné evropské migrační vlny a je obecným vyjádřením k migrantům ve všech koutech světa.

↗

Jaroslav Václav Duka kdysi  pozvedával ostatní a za svoje přesvědčení strpěl i komunistický kriminál. Dnes je z něj kardinál Dominik a člověk smutně konformní vůči moci a nízkým pudům davu. Foto archiv DR

To je podivně snaživá péče o zarámování kontextu (nemusíme se tím nutně řídit a vlastně se nás to ani moc netýká) vzhledem k tomu, že papež výslovně zmiňuje svoji návštěvu uprchlíků na italské Lampeduse a mluví o migraci jako o navýsost aktuálním problému:

„Situace je bezesporu symbolem doby, o jehož výklad se snažím, s pomocí Ducha Svatého, od svojí návštěvy na Lampeduse v červnu 2013“.

Dominik Duka z vlastní iniciativy vysvětluje čtenářům, že existují tři kategorie migrantů: uprchlík (ohrožený na životě), migrant (chce lepší podmínky) a nelegální migrant (nemá doklady, nebyl prověřený). Nelegálního migranta pak plynule spojí se zločincem a teroristou a postraší čtenáře rovnou okupací:

„Nelegální migrant je ten, kdo nemá doklady, nemůže prokázat svůj statut při pohraniční kontrole a vstupuje do země bez kontroly a povolení. Neexistuje možnost statutu uprchlíka či běžence pro zločince, teroristu, apod. Migrace, která je neregulovaná a bez kontroly, ohrožuje společnost destabilizací, revolučními převraty a případně možnou okupací.“

Tento imigrační rychlokurz slouží Dukovi k tomu, aby následně mohl zcela svévolně omezit množinu lidí, o kterých pojednává papež. Čtenářům sugeruje, opět raději dvakrát, že: „papežský dokument se dotýká problému uprchlíků a migrantů v celosvětovém měřítku“ a „všechna prohlášení papeže se především týkají legálních uprchlíků a migrantů“. Tím se mu povedlo z poselství vyloučit ony takzvané nelegální imigranty.

Dukův dadaismus

Papež však říká něco jiného. Nejenže v celém poselství nijak nevylučuje imigranty bez povolení, ale naopak je do něj výslovně a opakovaně zahrnuje a požaduje flexibilnější přijímací procedury, aby se migranti nemuseli uchylovat k nelegálním vstupům.