Existuje určitá skupina, s níž se papež dostává pravidelně do křížku: křesťané. Tedy jejich určitá frakce.

Konzervativní americké katolíky zneklidňuje jeho nedostatečné vměšování do záležitostí, které jeho ovečky provádějí v ložnici. Ještě konzervativnější čtveřice kardinálů papeže vyzvala, aby vysvětlil svůj vstřícný vztah k rozvedeným. A tradičně (respektive poslední dva roky) křesťanskou Českou republiku popudil František v nedávných dnech.

Na italské univerzitě si totiž dovolil tvrdit, že Evropa vznikla z migrací a že takové posuny jsou příležitostí k růstu. Vyjádřil své pochopení nad obavami, nicméně dodal, abychom mysleli na to, že příchozí prchají před válkou a hladem.

Migraci nezastaví zdi a žiletkové dráty, ale nastolení míru a důstojných podmínek pro život v rozedraných oblastech. Navíc přece mezi islámem a terorismem neexistuje rovnítko, dovolil si drze upozornit na poučení z empirických faktů. A nakonec se zřejmě otevřely jámy pekelné a papež — ó, hrůzo! — doporučil inspirovat se Švédskem a jeho přístupem k integraci.

To samozřejmě vybudilo mocného ducha inkvizice. Internet počal chrlit: „papež je směsicí nejhorších lidských vlastností“, „klerofašistický magor“, a nakonec prohřezlo to, co evidentně sžírá nejednoho z růžolících křesťanů: „Není zrovna on ten antikrist, který měl přijít?“

Revoluce něhy

Nu dobrá. Co je tedy tím ústředním pekelným poselstvím tohoto argentinského démona? Na zmíněné akademické půdě propojil své varování, že se Středozemní moře stává masovým uprchlickým hrobem, s kritikou finančních trhů. Zatímco deriváty mají práce nad hlavu, skuteční lidé zůstávají bez zaměstnání. A kdo nevytváří zisk, je vypráskán za hranice slušnosti, případně Evropy.

Uprchlíci zůstávají na mořských vlnách, protože se nám „nevyplatí“, ale stejně tak i obyvatelé pevnosti Evropa se musí sakra snažit, aby prokázali svou konkurenceschopnost a výkon. Papežovi přitom nejde o laciné moralizování: jeho diagnóza doby má širší rámec.

Papež totiž nejspíš čerpá nejen z Bible, ale i z myšlenek ekonoma Karla Polanyie. Ten kritizoval moderní uctívání trhů. Společnost se podle něj nemá podřizovat ekonomice: samotné vytržení ekonomiky z přediva sociálních vztahů a její vyvýšení na piedestal je totiž utopie a celkově nesmysl. Uspokojování materiálních potřeb bylo přece vždy propojeno s komplexním celkem světa.

A zde se objevuje jeho vnímavost k zázračnosti stvoření: trhy se snaží komodifikovat i ty oblasti života, kterým podle Polanyie prostě nedokážeme zcela poručit. Půdu, práci, peníze.

Půda je totiž jen rozparcelovaná divočina. Práce je činností tajemných lidských bytostí. A peníze jsou v posledku spíše informací a symbolem určitého vztahu. Bohatost a nepředvídatelnost těchto sfér nelze zkrotit. Nikdy se nebudou chovat jako stabilní kilogram obilí.

Papež František pokračuje v této linii: svět lidí a přírody není možné beze zbytku převést na položky rozpočtu. Ty lze totiž sčítat, ale také škrtat — a masového škrtání bylo v dějinách Evropy už přespříliš.

Ve své „zelené encyklice“ oživil pokoru k darované přírodě. Pravidelně kritizuje fetiš práce a finančních trhů, v důsledku jehož uctívání vzniká situace, kdy zatímco ve zprávách meldují o poklesech na burze, na ulici bez povšimnutí umrzá další žebrák. Papežovým poselstvím je soucit, který se ekonomicky nemusí vyplácet.

Není divu, že právě on stále připomíná jedno z největších selhání evropského humanismu, jehož vznešená gesta utichají před branami uprchlických táborů.

Není divu, že mu nasazují ďábelské rohy právě ti, kteří jsou se skórem současné tragédie spokojeni: za celý rok si země Unie přerozdělily pouze dvanáct tisíc jedinců, ani ne desetinu ze slíbeného počtu. Česká republika přijala jen dvanáct osob z Řecka, dvanáct svědků našeho ekonomického chladu.

A pokud tedy jejich Bůh žehná plotům, zajíknutým hlasům v ledových vodách a smrti na hranicích, pak možná opravdu potřebujeme antikrista, který takové božstvo svrhne.