Papežové o hlavních křesťanských svátcích, Vánocích a Velikonocích, obvykle slavnostně žehnají městu, rozumí se Římu, a světu. Řím, konkrétně Vatikán, slouží v tu chvíli jako církevní hlavní město světa. Církev, která má v Římě svého nejvyššího představitele, je totiž opravdu zastoupena téměř ve všech zemích.

Sám obřad je po staletí stejný a sotva čím může překvapit. Součástí papežova vystoupení je však proslov, který má ustálený obsah a jeho malé každoroční změny bývají komentovány. O Vánocích se vždy spojuje náboženské téma narození Ježíše Krista s reflexí aktuálních problémů světa. Tím se požehnání Urbi et Orbi dostává do souvislosti se sekulárním, občanským rozměrem života.

Očekáváme od něj politické poselství největší náboženské organizace světa, která je kvazi-státem, oficiálně subjektem mezinárodního práva, k dnes již téměř osmi miliardám obyvatel světa.

Společenství lásky a života

Papež František hned na začátku své promluvy obě témata propojuje, když svou řeč zahájil sdělením, že Slovo, které se stalo tělem, dává smysl dějinám. Letos tato témata spájí myšlenka dialogu. Bůh vtělením tvůrčího Slova chce podle Františka s lidstvem vést dialog. Ba Bůh sám jako společenství Otce, Syna a Ducha svatého je coby společenství lásky a života dialogem.

Papež citoval Dantovu Božskou komedii s tím, že je to Láska, „z níž pohyb slunce má i všecky hvězdy.“ Říká, že v pandemické době si více uvědomujeme, čím by byl svět bez trpělivého dialogu.

Papež jako první jmenuje syrský národ, který už více než deset let prožívá válku, jež si vyžádala mnoho obětí a nezměrné množství uprchlíků. Františkovu starost o oběti války lze od křesťanského činitele očekávat. Jeho obecná výzva ke smíření však neřeší důvod konfliktu. Podobně i v Iráku, který se podle Františka obtížně pokouší povstat po dlouhém konfliktu, jde o konkrétní spor.

Ani tam papež nepokládá za vhodné zmínit, že po svržení Saddáma Husajna nastolily vítězné západní mocnosti většinový systém, ve kterém šíitský islám z vlivu na veřejný život prakticky vyřadil sunnitské muslimy a vyvolal faktickou vzpouru menšiny.

Poselství k Urbi et Orbi upozorňuje na Jemen, kde již léta probíhá nezměrná tragédie, na kterou všichni zapomněli a která si oběti na životech žádá každý den. Prakticky však jde o invazi Saúdské Arábie s podporou dalších států na Arabském poloostrově a Blízkém východě probíhající od roku 2015. V pozadí je, aniž by to bylo v poselství zmíněno, rovněž konflikt dvou hlavních větví islámu.

Napětí mezi Izraelci a Palestinci se bezvýchodně vleče a nese s sebou stále větší sociální a politické důsledky. Tady papež nemohl vynechat údajné Ježíšovo rodiště Betlém, město na území Palestinské autonomie sousedící na jihu s Jeruzalémem, od kterého je oddělen bezpečnostní bariérou. Město má navíc významnou, kdysi většinovou, avšak dlouhodobě početně klesající křesťanskou část populace.

Křesťanství a islám

Hlavní pozornost František věnoval oblasti doteku křesťanství a islámu. Zahrnul do ní i Libanon procházející krizí se znepokojivými hospodářskými a sociálními dopady. Stranou ale zůstalo palestinské právo na vlast podle rozhodnutí OSN a stejně tak i právo Izraele na bezpečnou existenci v uznaných hranicích. V proslovu k požehnání papež prosil Ježíše o mír a svornost v tomto regionu a na celém světě, aniž by však nabídl jakoukoli možnost řešení.

Z jiných částí světa zmínil aktuální situaci v Afghánistánu a mimo oblast s převahou islámu na prvním místě Myanmar — mluví o ohrožení malé křesťanské komunity, avšak vynechává konkrétní zmínku o agresivních nacionalistech z hnutí 969 pod vedením buddhistického mnicha Ašina Wirathu (zvaného buddhistický Usáma bin Ládin), kteří fyzicky napadají především muslimskou menšinu.

Papež argentinského původu Evropu spíše opomíjí. To naplnil i v letošním poselství, v němž se zmiňuje jen o Ukrajině a to velmi stručně. Mluvil metastázích rozjitřeného konfliktu na Ukrajině, nikoli však o ruské agresi na Krymu a na východě země. Dramatickou situaci uprchlíků zneužívaných v hybridní válce proti Západu na bělorusko-polské hranici opomenul.

Z dalších částí světa byla řeč o brutálním konfliktu v Etiopii, o kterém většina českých médiích vůbec nereferuje. Zločinů proti lidskosti a válečných zločinů se tam mají podle dostupných pramenů dopouštět dvě nacionální entity spojené společným křesťanským vyznáním, Amharové a Tigrajci a muslimští Eritrejci, kteří do sporu zasahují zvenčí. Kéž by byl Františkův návrh na upřímný dialog, mír a usmíření možný.

Z Afriky ještě byla řeč o Sahelu, tedy jižním pásu Sahary a o převážně muslimském Súdánu, od kterého se po dlouho trvající občanské válce roku 2011 odštěpil Jižní Súdán se silnou pozicí křesťanů. I zde šlo o etnicko-náboženský spor, jehož zbytky přetrvávají.

Gigantická organizace

Zcela abstraktně František zmiňuje národy amerického kontinentu a hodnoty solidarity, smíření a pokojného soužití, vzájemný respekt, uznání práv a kulturních hodnot všech lidských bytostí.

Mimo mezináboženské a mezinárodní konflikty se papež ve třech větách zmínil o násilí na ženách, které se v této pandemické době rozmáhá, o dětech a dospívajících, kteří jsou šikanováni a zneužíváni a o starých lidech, kteří potřebují útěchu a lásku ve své osamělosti.

Jazyk letošního vánočního poselství je, jak lze ostatně od hlavy církve očekávat, diplomatický. Prorocký styl mluvy, ochotu riskovat pro otevřené odhalování zločinů nelze zkrátka čekat ani od současného mimořádného papeže. Je to jistě osobně upřímný křesťan, je však absolutní a neomylnou hlavou gigantické nábožensko-politické organizace.