Zneužíváni dětí a mladistvých v katolické církvi dosahuje do jejích nejvyšších pater. V poslední době se vynořila svědectví, že papež Jan Pavel II., když ještě působil jako Karol Wojtyła ve funkci krakovského arcibiskupa (1964—1978), kryl v několika případech kněze, kteří se tohoto trestného činu dopouštěli.

Ačkoli by se zdálo, že k tomuto tématu už bylo vlastně řečeno vše, je bohužel třeba se k němu vracet, protože duševní následky u postižených bývají celoživotní. Zneužití ovlivňuje hodnotové schéma člověka ve vztahu k partnerskému soužití, objevují se těžké deprese, poruchy vnímání sebe sama, přetrvávají pocity viny a méněcennosti. Trauma bylo právem označeno jako „vražda duše“.

Podobné případy se vyskytují ve školách a v různých organizacích, kde dospělí pracují s mládeží. Přesto se nejčastěji uvádí katolická církev. Právě ona se totiž považuje za garanta morálky partnerského života a vyhlašuje — i ve srovnání s jinými křesťanskými církvemi — velmi přísné normy pro tuto oblast života. Označuje sebeukájení, pohlavní styk lidí stejného pohlaví, ba i partnerské soužití muže a ženy mimo manželství za „smrtelný hřích“. Ten, kdo se něčeho takového dopustí (Katechismus katolické církve, mj. čl. 2352, 2357, 2391) a zemře, aniž by ho církev od hříchu očistila, je tak podle současné oficiální nauky navěky zavržen (čl. 1022, 1033, 1874) a trpí pekelným ohněm (čl. 1035).

Vyskytla se svědectví, že Wojtyła kolem roku 1970 „řešil“ případy sexuálního zneužívání v případě tří kněží jejich přeložením do jiných farností. Publikovala to polská televizní stanice TVN24 vlastněná mediální společností Warner Bros. Zároveň vyšla v polském překladu kniha Maxima culpa. Jan Pavel II. věděl (Varšava: Agora, 2023), již napsal nizozemský novinář Ekke Overbeek a také se zabývá Wojtyłovým krytím zločinů.

Téma úmyslného zakrývání pedofilních skandálů se dostalo i do polského parlamentu, kde o něm proběhla vzrušená debata. Nacionálně konzervativní politická strana Právo a spravedlnost, která má 198 ze 460 poslanců a disponuje s dalšími subjekty potřebnou většinou, následně schválila usnesení na obranu někdejšího polského papeže.

Dokud obvinění dopadala vysoko do hierarchických pozic, státní instituce mlčely. V případě vratislavského arcibiskupa, kardinála Henryka R. Gulbinowicze přitom nešlo jen o krytí deliktů, ale o jeho vlastní případy zneužívání. Varšavská nunciatura 6. listopadu 2020 oznámila, že papež potrestal kardinála zákazem vedení bohoslužeb, užívání biskupských insignií a ztrátou možnosti být pohřben v katedrále. Potrestaný zemřel deset dní po zveřejnění trestu ve věku 97 let.

Když však kauza krytí pedofilních deliktů dopadá na Jana Pavla II., vzedmul se odpor. Polský premiér Mateusz Morawiecki ho charakterizoval jako národního hrdinu a nejvyšší morální autoritu Polska. Sněmovna odsoudila zveřejnění případu jako ostudnou mediální kampaň.

Jan Pavel II. sehrál zřejmě silnou roli při pádu komunistického režimu v Polsku a následně v ostatních zemích východního bloku. Papežem se stal 28. října 1978 a v již v prvním roce svého pontifikátu, v červnu 1979 navštívil své rodné Polsko. Zdá se, že jeho povzbuzení podnítilo vznik na režimu nezávislého odborového hnutí Solidarita, které někdy bývá uváděno jako začátek konce totalitního systému ve střední a východní Evropě.

Polská Služba bezpečnosti (obdoba zdejší StB) sbírala na Wojtyłu kompromitující materiály již v době jeho působení v Polsku a rovněž poté, co se stal papežem. Podařilo se jí prosadit svého agenta do papežovy blízkosti ve Vatikánu. Měl to podle polského Institutu národní paměti být polský dominikán Konrad Hejmo. Na tyto zdroje poukazuje polský parlament ve svém stanovisku. Film a knihu s informacemi pocházejícími z té doby se tím pokoušejí zbavit věrohodnosti.

Nejde jen o osobní Wojtyłovo selhání

Část polské opozice spíše levicové orientace, která nemá vazby na mocenské struktury minulého režimu, požaduje, aby jméno Jana Pavla II. bylo kvůli současnému podezření ohledně jeho chování bylo odstraněno z názvů ulic a škol. Ať už dopadne další zkoumání Wojtyłovy kauzy jakkoli, pro církev bude nesnadné se s tím vypořádat, protože Jan Pavel II. byl nynějším papežem 27. dubna 2014 prohlášen za svatého. A svatořečení pokládají někteří katoličtí činitelé za jeden z projevů, které jsou pokryty papežskou neomylností. Stát by ovšem měl být nábožensky neutrální.

Stanovisko polských konzervativců se nemusí prosadit. V mezinárodním měřítku funkce papeže nechrání ani před faktickými zjištěními, ani před jejich hodnocením. Podobně se konstatovalo o předchozím papeži Benediktu XVI., že ještě jako mnichovský arcibiskup (1977—1982) přijal do služeb diecéze kněze Petera Hullermanna, původně ze Severního Porýní-Vestfálska, o kterém se vědělo, že se dopouštěl zneužívání a byl později odsouzen za tyto delikty na dřívějším i novém působišti státním soudem.

Ratzinger měl takto jednat i v dalších třech případech. Na výzvu předsedy Německé biskupské konference Georga Bätzinga se prostřednictvím svého osobního sekretáře omluvil. Způsoby, kterými se sexuální obtěžování tehdy řešilo, nebyly podle něj správné. To, co se dovídá z dokumentu o případech zneužívání v Německu, ho naplňuje, jak se vyslovil, studem a bolestí. Vyjadřuje vůči obětem sexuálního zneužívání své hluboké zahanbení, velkou bolest a upřímnou prosbu o odpuštění, Pozoruhodné je i to, že Bätzing při té příležitosti vyzval k zásadní rekonstrukci katolické církve včetně zrušení povinného celibátu.

Bylo by nanejvýš žádoucí, aby se toto nešťastné téma již nevracelo do veřejného prostoru. Pokládá-li se však někdo za vysokou a náročnou morální autoritu a přitom má máslo na hlavě, je bohužel třeba volat po změně. Ani ne tak po prošetřování sexuálních preferencí seminaristů, k němuž v poslední době dochází, jako spíš po změně mocenské struktury římské církve a po skromnější a pokornější prezentaci témat partnerské etiky.