Za začátek změn v tehdejším Československu, které vedly k pádu komunistického režimu, někteří považují už události pár dní před 17. listopadem 1989. Režim byl slabý, neměl už oporu v Sovětském svazu a v jeho jednotkách, které okupovaly naše území. Proto se ukázal v jednání se Svatým stolcem jako slabší partner. A to i za toho předpokladu, že, jak se měl vyslovit Stalin na okraj poválečných jednání, Vatikán nemá žádné divize.

Režim vzal na vědomí svatořečení do té doby pouze blahoslavené Anežky Přemyslovny. Kanonizační proces probíhal téměř sedm set let. První podněty přišly již v následující generaci, například od Elišky Přemyslovny, a pak od Karla IV. Vatikán opravdu nemá naspěch. A krom toho prosté pozorování potvrzuje, že počet uznaných světců je nepřímo úměrný počtu kilometrů od Říma.

Pro Řím bylo svatořečení dcery prvního českého dědičného krále Přemysla Otakara I. významným symbolickým gestem, zdaleka nejen duchovním. Těsně přiléhalo k pohybům na konci předposledního desetiletí minulého století.

Připomeňme si, že tehdejší papež, který má v kauzách blahořečení a svatořečení poslední slovo, Jan Pavel II., pocházel z komunistického Polska a významně přispěl k vítězství protikomunistických sil ve své zemi. Karol Wojtyła, známý kritik latinskoamerických sociálně angažovaných katolíků a spojenec všemožných ultrapravicových diktátorů, náhle přistoupil na rétoriku dělnického hnutí a v encyklice Laborem exercens (1981) mluví radikálněji než sekulární socialisté. Tím významně přispěl k úspěchu útvaru poněkud paradoxního, jakým je klerikálně zakotvené odborové hnutí s revolučními ambicemi.