Za začátek změn v tehdejším Československu, které vedly k pádu komunistického režimu, někteří považují už události pár dní před 17. listopadem 1989. Režim byl slabý, neměl už oporu v Sovětském svazu a v jeho jednotkách, které okupovaly naše území. Proto se ukázal v jednání se Svatým stolcem jako slabší partner. A to i za toho předpokladu, že, jak se měl vyslovit Stalin na okraj poválečných jednání, Vatikán nemá žádné divize.

Režim vzal na vědomí svatořečení do té doby pouze blahoslavené Anežky Přemyslovny. Kanonizační proces probíhal téměř sedm set let. První podněty přišly již v následující generaci, například od Elišky Přemyslovny, a pak od Karla IV. Vatikán opravdu nemá naspěch. A krom toho prosté pozorování potvrzuje, že počet uznaných světců je nepřímo úměrný počtu kilometrů od Říma.

Pro Řím bylo svatořečení dcery prvního českého dědičného krále Přemysla Otakara I. významným symbolickým gestem, zdaleka nejen duchovním. Těsně přiléhalo k pohybům na konci předposledního desetiletí minulého století.

Připomeňme si, že tehdejší papež, který má v kauzách blahořečení a svatořečení poslední slovo, Jan Pavel II., pocházel z komunistického Polska a významně přispěl k vítězství protikomunistických sil ve své zemi. Karol Wojtyła, známý kritik latinskoamerických sociálně angažovaných katolíků a spojenec všemožných ultrapravicových diktátorů, náhle přistoupil na rétoriku dělnického hnutí a v encyklice Laborem exercens (1981) mluví radikálněji než sekulární socialisté. Tím významně přispěl k úspěchu útvaru poněkud paradoxního, jakým je klerikálně zakotvené odborové hnutí s revolučními ambicemi.  

Dělnické hnutí přispělo v Polsku k nastolení režimu nominálně demokratického, rozhodně však rozporného se zájmy dělnických nezávislých odborářů. To, co papež Jan Pavel II. kritizoval na komunistické ideologii a její praxi, jen v jiné podobě může být kritizováno v nových poměrech. Práce nezískala primát, který pro ni encyklika požadovala. Člověk práce má v novém systému jen teoreticky stejnou důstojnost jako držitelé prostředků a tím i moci, prakticky však zůstává v pozici poddaného.

Svatořečení Anežky jsme nicméně přijali s nadšením. Režim tehdy pustil do Říma i lidi, kteří do té doby neměli nárok na výjezdní doložku, jež byla nutná k překročení hranic do „kapitalistické ciziny“. V Římě se málem na každém kroku potkávali poutníci z Československa s exulanty a emigranty včetně jejich reprezentativních osobností.

Notovali jsme si, že Anežka se odvděčí a po návratu domů půjdou komunisté do politického důchodu. S mými přáteli jsme se vrátili 16. listopadu. Nevím, způsobila-li převrat nebeskou intervencí Anežka. Politicky však tato římská listopadová anabáze přispěla k větší odvaze v následujících kritických dnech režimu účinně vzdorovat.

Papež Jan Pavel II. přijel stvrdit politický obrat v Československu brzy po nastolení nové moci. Federální shromáždění obměnilo málo poslanců, kteří se změnám nepodvolili, politické změny však potom víceméně jednomyslně potvrzoval parlament zvolený roku 1986 fiktivní volbou z jedné, komunisty určené kandidátní listiny.

Z Československé socialistické republiky se po krátké pomlčkové válce den před papežovým příjezdem stala Česká a Slovenská Federativní Republika. Ještě se ani nerozběhla kuponová privatizace. Knihy reprezentující nové poměry se zatím prodávaly spíš exilové, než stačily vyjít při tehdejší pomalosti nakladatelské a tiskařské práce tituly nové, například řádné reedice dosavadních původních českých nebo překladových samizdatů.

Návštěva se odehrávala ve dnech 21. a 22. dubna 1990. Zahrnovala mši na Letenské pláni v Praze za účasti podle středních odhadů 700 tisíc lidí, návštěvu Velehradu spojovaného s cyrilometodějskou notou náboženských a kulturních dějin českých zemí. A papež se zastavil rovněž na Slovensku.

Nutno připomenout také to, že prezident Václav Havel pozval papeže do Československa 29. prosince 1989, tedy v první den svého působení ve funkci. Jako by to měla být zakládající a určující událost nového režimu. Jako by se nenastolila sekulární, nábožensky neutrální demokracie, nýbrž režim klerikální.

Realizace návštěvy do čtyř měsíců byla něčím bezprecedentním, protože papežské návštěvy se plánují a logisticky, např. bezpečnostně do detailů připravují podle dostupných informací dva roky dopředu. Mimořádná situace dobíhající sametové revoluce si ale vysloužila mimořádné reakce.

Nakonec se snad očekávaný náboženský ráz nových poměrů nerealizoval. Sám Václav Havel v daném směru nebyl tak jednoznačný, jak by se z dosud řečeného mohlo zdát. K duchovnímu předznamenání nových poměrů patřilo i pozvání XIV. dalajlamy Tändzina Gjamccho, který plní toto své poslání doposud.

Ten přijel do Prahy ještě před papežem, již 2. února. Snad to můžeme číst tak, že nová česká demokracie chce mít duchovní oporu, ale pluralitně pojatou. Nakolik se ví, a podrobně se tomu věnoval Martin C. Putna v knize Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století, byla Havlova spiritualita nezávislá. Vybíral si podněty z různých tradic a z filosofie.

Odvrat lidí od zavedených forem náboženství, včetně církve římskokatolické, je v polistopadových poměrech intenzivnější než v době, kdy minulý režim pracoval ve školách, v médiích a policejními prostředky proti náboženství. Dnes mají náboženské společnosti naprostou volnost a jsou, dalo by se říct, nadproporčně zastoupeny v médiích veřejné služby. Nepomohlo jim to.

Zájem o duchovní aspekty života neklesá, ale privatizuje se a využívá podnětů donedávna ještě atypických a okrajových. Směrodatná reprezentace občanské společnosti si návrat náboženství do privilegované pozice, již měla římskokatolická církev do vzniku Československé republiky, nepřeje.

Ani další dvě papežské návštěvy v České republice, ani nepatrně smířlivější postoj Vatikánu k Husově kauze nepomohly. Byly pro část veřejnosti zajímavé. Sunuly důrazy směrem ke konzervativismu, ale i ten je dnes spíše nenáboženský nebo nábožensky neutrální. Dominik Duka, dosluhující arcibiskup pražský, je i se svou koncepcí protikladnou programu papeže Františka spíše cosi jako u nás příslovečný kůl v plotě.