Poukazuje se na to, že reformní naladění papeže Františka je málo platné, protože církev ve své reálné podobě žije v regionech a tam koncepce závisí na hře náhod. V českých zemích se část katolíků stydí za Českou biskupskou konferenci a dávají to najevo čím dál otevřeněji. Biskupové zde dosedli na svých devět stolců — včetně řeckokatolického exarchy — spíše v době konzervativců Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Pokud jde o sídelní biskupy, jsou všichni, snad s výjimku plzeňského biskupa Tomáše Holuba, jehož jmenoval papež František, stoupenci autoritativního, nacionálního, konzervativního modelu církve.

Letos v dubnu to budou už dva roky, co Dominik Duka dosáhl kanonického věku pětasedmdesáti let a rezignoval podle církevního předpisu na funkci arcibiskupa. Papež jeho rezignaci přijal a vyzval ho, aby počkal do dalšího rozhodnutí. Od té doby se zem slehla. Zdá se, že pro papeže argentinského původu je Česká republika pod hranicí rozlišitelnosti. Nevíme, jak daleko dospěl s přípravným řízením Charles D. Balvo po roce a pár měsících od nástupu do funkce nuncia.

Zdá se, že Balvo nepřevzal podklady svého předchůdce a chtěl si sondáž u biskupů, kněží a „směrodatných laiků“ udělat sám. Pak jeho terno, tedy trojici jmen, posoudí úřady Římské kurie, Kongregace pro biskupy a v případě arcibiskupa metropolity (a primase) i Státní sekretariát. Naděje katolíků kritických k Dukovi a jeho kolegům, že papež František začne psát novou kapitolu dějin římské církve v českých zmích, má své limity.