Bosé karmelitky opustily Prahu

Ivan Štampach

Jedním z důvodů odchodu sesterského řádu z kláštera na Hradčanském náměstí měl být turistický ruch. Možná je ale tísnila i fyzická blízkost sídel dvou vrcholných postav světské a církevní sféry.

Pod neobvykle mohutným mediálním náporem kolem pandemie koronaviru se zapomněly, lépe řečeno, odsunuly do méně významných rubrik zprávy o událostech možná ne přelomových. Jedné bychom snad připsali jistou symbolickou hodnotou, i když bychom pokud možno neměli mluvit o „pouhém“ symbolu. Mám na mysli nedávný odchod komunity bosých karmelitek z kláštera na Hradčanském náměstí, šikmo naproti arcibiskupskému paláci a s dohledem na první nádvoří Hradu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Sestry opouštějí klášter, v němž žily od roku 1792 s přestávkou v době komunistického režimu. Je to kontemplativní řád, který má zajímavé dějiny a poslání. Kritická historie klade počátek bratří blahoslavené Panny Marie na Hoře Karmel do doby papežského schválení řehole kolem roku 1226 a na to postupně navazují řády a kongregace sester. 

Řádová mytologie se dovolává až starozákonního proroka Eliáše (kladeného do 9. století před našim letopočtem) a jeho prorocké školy. Naznačují, že tito proročtí žáci plynule přešli v komunity raně křesťanských poustevníků žijících zpočátku na úpatí biblické hory Karmel, na severu Izraele, poblíž města Haifa.

Historici rádi tato přesvědčení o mimořádně dlouhé kontinuitě tradice dekonstruují. Z jiných významných evropských duchovních tradic se to děje například hermetismu, resp. západnímu esoterismu. Zpochybňuje se např. vazba alchymistů na starověký, v 15. století do latiny přeložený spis Corpus hermeticum. Je však radno si připomenout, že tradice se ustavuje proti běhu času, jaksi pozpátku, prostě přihlášením k vybraným částem minulosti.

Toto deklarované volné zakotvení v bohatém celku biblické tradice dává řádu jistou duchovní nezávislost (i když jistě ne separaci) a smysl pro zvláštní, střízlivou mystiku, již reprezentují reformátoři řádu ze 16. století, sv. Terezie z Ávily její duchovní syn sv. Jan od Kříže, zakladatelé přísnější větve bosých karmelitánů a karmelitek.

Jan psal odvážné texty, v nichž na vrchol duchovní cesty radikálního oprošťování umisťuje nicotu či prázdnotu, která je však zároveň plností. Kdo podle něj spočinul v Nic, nic mu nechybí. A odtud už není cesta. To je, dalo by se říct, do křesťanského kontextu zasazená obecná mystická zkušenost osvícení a sjednocení, již předchází bolavé očišťování.

Jan psal tyto spisy v církevním vězení a pak na útěku z něj od roku 1579. Ať se to komu líbí, nebo nelíbí, nutno říct, že se nepodvolil. Pokora pro něj nebyla šíje sehnutá před pozemskými, třebaže církevními autoritami. 

Jako památku na sebe snad nechají pražské bosé karmelitky na místě ctihodnou Marii Elektu, zakladatelku komunity, která žila v létech 1605-1663, a která (po sedmi letech v hrobě hned po smrti) sedí dodnes na převorském stolci, jako by měla promluvit k sestrám. Historky různých náboženství o zázračně uchovaných tělech lidí s bohatou duchovní rozvinutou praxí počítají s tím, že duch (mysl) zabrání rozkladu těla zemřelého. Zajímavá je symbolická hodnota tohoto sdělení, že tělo se podílí na údělu duše, v tomto případě je předpokládán blažený úděl, i ve smrti, která by sama o sobě měla být destrukcí.  

V jiných náboženstvích, zejména ve tibetském buddhismu se setkáváme s variantou tohoto přesvědčení, s duhovým tělem. Meditující se před smrtí, již očekává, uzavře a posléze najdou po něm jen nepatrné zbytky a nad místem, kde projde velkou proměnou, se ukáže duha, která by tam podle meteorologických hledisek neměla být.

Tělo Marie Elekty při nezaujatém pohledu nevypadá moc zachovale, spíše jako mumifikované, alespoň v kontrastu s některými jinými netlejícími těly z minulých věků. Můžeme se však případně nechat informovat stanoviskem některé (nebývá bohužel uvedeno, které ze tří pražských a dvou mimopražských) lékařské fakulty Karlovy univerzity z r. 2003. Chybí odkaz na pramen. Když se dobereme zdroje, máme možnost si potvrdit kauzu vědecky, potřebujeme-li to. 

Nový domov Karmelitek. Foto bosekarmelitky.cz

Budou-li sestry sídlit v Drastech, mezi severním okrajem Prahy a Kralupami nad Vltavou, nebudou se možná moct věnovat, mohu-li to tak vyslovit, hraní s panenkou, ovšem pochopitelně panenkou sakrální, odlitou z vosku v podobě Ježíše jako dítěte. Je to turisticky či poutnicky vydatné Pražské Jezulátko v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně. 

Doposud bylo výsadou komunity sester sošku či loutku odívat výběrem ze spousty luxusních hávů pro různá liturgická období a různé slavnosti, svátky, památky a příležitosti, které věnovali nejvyšší potentáti světa. Modlil se u něj a korunu na hlavu mu přinesl papež Benedikt XVI. Ale je možné, že se to nějak mezi sestrami a bratřími bosými karmelitány, kteří žijí a působí u tohoto kostela, zařídí. Mám pocit, že by se sestry bez toho obešly. 

Za kontemplativní se považují zejména komunity dávné mnišské tradice, nejradikálněji kamaldulové či kartuziáni. Mnišky a mniši benediktinské linie by měli oživovat a podporovat dobré dílo církve jaksi ze skrytosti a zevnitř. Bosé karmelitky spolu se svými řádovými bratřími berou vážně legendu o původu komunity starším než křesťanství samo a tím i vlastní jedinečnou duchovní praxi a chtějí v tomto smyslu být, jak se vyslovila jedna ze sester, Terezie z Lisieux (1873-1897), srdcem církve.

Nedostatečný prostor pro zdravý pohyb na vzduchu v rámci uzavřeného areálu kláštera a turistický hluk z okolí měl být jedním z důvodů odchodu na nové místo. Možná však, že tuto komunitu tísnila i fyzická blízkost sídel dvou vrcholných postav profánní a církevní sféry. Možná proto, aby sváděly vnitřní duchovní zápas též o veřejný prostor, potřebují od nich aspoň částečný odstup. 

    Diskuse