Pod neobvykle mohutným mediálním náporem kolem pandemie koronaviru se zapomněly, lépe řečeno, odsunuly do méně významných rubrik zprávy o událostech možná ne přelomových. Jedné bychom snad připsali jistou symbolickou hodnotou, i když bychom pokud možno neměli mluvit o „pouhém“ symbolu. Mám na mysli nedávný odchod komunity bosých karmelitek z kláštera na Hradčanském náměstí, šikmo naproti arcibiskupskému paláci a s dohledem na první nádvoří Hradu.

Sestry opouštějí klášter, v němž žily od roku 1792 s přestávkou v době komunistického režimu. Je to kontemplativní řád, který má zajímavé dějiny a poslání. Kritická historie klade počátek bratří blahoslavené Panny Marie na Hoře Karmel do doby papežského schválení řehole kolem roku 1226 a na to postupně navazují řády a kongregace sester. 

Řádová mytologie se dovolává až starozákonního proroka Eliáše (kladeného do 9. století před našim letopočtem) a jeho prorocké školy. Naznačují, že tito proročtí žáci plynule přešli v komunity raně křesťanských poustevníků žijících zpočátku na úpatí biblické hory Karmel, na severu Izraele, poblíž města Haifa.

Historici rádi tato přesvědčení o mimořádně dlouhé kontinuitě tradice dekonstruují. Z jiných významných evropských duchovních tradic se to děje například hermetismu, resp. západnímu esoterismu. Zpochybňuje se např. vazba alchymistů na starověký, v 15. století do latiny přeložený spis Corpus hermeticum. Je však radno si připomenout, že tradice se ustavuje proti běhu času, jaksi pozpátku, prostě přihlášením k vybraným částem minulosti.