Tento měsíc zavedla další země západního světa opatření proti muslimskému zahalování. Tentokrát jde o Dánsko, zemi, která má spolu s ostatními skandinávskými zeměmi uznávanou úroveň demokratických a liberálních pravidel. V různých žebříčcích se umisťuje na nejvyšších příčkách. Například podle respektovaného žebříčku Economist Intelligence Unit je Dánsko na pátém, zatímco Česká republika na třicátém čtvrtém místě ze 167 sledovaných zemí.

Hodnotit takový předpis není jednoduché. Jedna možnost je namítnout, že není liberální určovat obyvatelstvu, jak se má či nemá oblékat. Že tedy každé ženě — a každému člověku vůbec — je třeba ponechat na rozhodnutí, jak se chce upravit, tedy také chce-li si zakrýt obličej. Nemělo by v tom hrát žádnou roli, má-li pro to důvody náboženské nebo jakékoli jiné; například zohavení obličeje nemocí nebo úrazem.

↗

Dánsko zakázalo zahalování tváře, z oděvů užívaných běžně muslimskými ženami se zákaz týká burky a nikábu, nikoli hidžábu. Zákaz ale umožňuje zahalování tváře při protestech. Repro DR

Jiný názor zahalení právě z liberálního hlediska odmítá. Je třeba si připomenout, že sociální tlak donedávna i v zemích západního světa přikazoval ženám nosit šátek či jinou pokrývku hlavy. I muž na ulici bez čepice nebo klobouku byl podivín.

K protokolu návštěvy u papeže ještě donedávna patřilo, že žena musela být v černém, musela mít něco na hlavě a obličej musel být zakryt lehkým poloprůsvitným závojem. Některé římskokatolické řeholnice, například bosé karmelitky do druhé poloviny minulého století nesměly podle církevních předpisů na veřejnosti ukazovat tvář.

Možnost chodit s hlavou pokrytou i nepokrytou, být na veřejnosti přítomen sám za sebe, neukryt, nezamaskován, to je jeden z projevů postupné liberalizace společnosti. Tak jako se uplatňovalo třeba volební právo žen, svobodná volba zaměstnání a rodinného stavu, tak se prosazuje i právo chodit kdekoli s nezakrytým obličejem a prostovlasá. Prosazovalo se to postupně samovolně, často aniž by to někdo řešil po právní stránce.

Ke svobodomyslnému postoji patří i svoboda vyznání. Těžko si můžeme představit, že by bylo v souhlasu s demokratickými pořádky, kdyby nějaká veřejná autorita chtěla někomu ukládat nebo zakazovat nějaké vyznání.

Přitom však ještě ve 20. století byly v Evropě země, kde jiné vyznání než římskokatolické nebylo povoleno (frankistické Španělsko a Portugalsko za diktátora Salazara). Dokonce i v současnosti jedna ze zemí Evropské unie, konkrétně Malta, ústavně určuje, že římskokatolické vyznání je náboženstvím Malty a připisuje jeho činitelům povinnost a právo hodnotit veřejné záležitosti. Proto by nás nemusela tak udivovat absence svobody vyznání v Saúdské Arábii a její omezení skoro ve všech zemích s převládajícím islámem.

Sociální tlak směřující k zahalování obličeje není součástí islámu. Zahalování není náboženskou povinností. Je to lokální zvyk a často souvisí s významně rozdílnou úrovní práv mužů a práv žen v jednotlivých státech.

Má se za to, že muslimky, když se ocitnou ve svobodném světě (když se tu usídlí nebo když jsou tu na návštěvě?), by měly být osvobozeny od domněle náboženských omezení, které na ně klade jejich autorita. Stát by měl dávat přednost jejich osobní svobodě před právem organizací nebo třeba rodin omezovat lidi různými předpisy, a také různými rituály narušovat fyzickou a psychickou integritu lidí.

Osobní svoboda projevu není absolutní. Tradičně uváděnou hranicí svobody jednoho je svoboda a jakýkoli oprávněný zájem druhého, jako ochrana osoby. Proto například stát v mnoha zemích, aniž by to poškodilo jeho demokratickou a liberální reputaci, zakázal kouřit v prostorách, kde to škodí nekuřákům. Ničit zdraví sobě samému nelze nikomu zakázat, ale svoboda kouřit je právem omezena — například v restauracích nebo ve vlacích — s ohledem na zdraví ostatních.

Smysl tváře v našem kulturním okruhu do hloubky promyslel francouzský židovský filosof Emmanuel Levinas. Setkání s tváří druhého člověka je poslední událost bytí, základní, neredukovatelná situace lidství, původnější než zkušenost světa. Tvář druhého je bezbranná a „nahá“, ale má sílu člověka zavázat k etice úcty k životu. A tím začíná každá filosofie.

Druhý, tak jak se s ním či s ní podle Levinase setkávám tváří v tvář, nemůže být podřízen žádnému systému. V tváři druhého prozařuje transcendence člověka. Závazek vůči člověku s jedinečnou, nezaměnitelnou tváří má hluboké kořeny, nelze vystopovat jeho historický počátek. Je to situace, do níž zrozením vstupuji a nebudu s ním nikdy hotov. Vede přes hranice všeho, co lze v nějaké budoucnosti získat nebo vykonat.

V našem světě je tvář výrazem lidství, je tím nejvíc vypovídajícím o tom, co to znamená být člověkem, je výzvou respektovat důstojnost člověka. Člověk se postupně již od antiky a od počátků křesťanství prosazuje jako měřítko všech hodnot, jako bytost, v niž z obyčejnosti a všedností září božský obraz zakreslený v lidské podstatě. Tvář naproti tomu přestává být důležitá v náboženských a politických systémech, které vznášejí na člověka absolutistický nárok, pod vládou ideologií, jimž člověk otročí, a tak se odcizuje sám sobě.

I proto bych rád dopřál islámským ženám, aby i svou nezakrytou tváří svědčily, že Bůh stvořil člověka, muže i ženu, jako svého zástupce na zemi. Vše na zemi i na nebi je podle Koránu stvořeno pro člověka a je mu to podřízeno.

Život na této planetě není člověku vězením; jeho příchod na svět není trestem za předchozí hříchy. Člověk nebyl vyhnán z jednoho světa a uvržen do našeho světa. Jeho existence není náhodná nebo neplánovaná. Takové myšlenky mohou být základem islámského humanismu.

Asi bychom mohli o zahalování a jeho hranicích myslet různě. Sotva můžeme upřít právo ženě se o tom svobodně, bez tlaku rodiny či náboženské obce rozhodnout. Jediným argumentem proti zahalování tváře pak bude bezpečnost.

Je v zájmu všech, aby byl každý na ulici rozpoznatelný. Můžeme se zlobit na kamery, které nás všude sledují, ale musíme také uznat, že zabrání lecjakému násilí nebo pomohou odhalit pachatele. Určitě musí platit povinnost identifikovat se kdekoli, kde musí být identita člověka stanovena bez jakékoli pochybnosti.

Pokud by se přece jen někdo i u nás chtěl pokusit zavést zákaz zahalování obličeje na veřejnosti, nemůže to v zákoně být motivováno nábožensky. Zákon musí platit pro všechny stejně. Pak budou muset být zakázány také maškarní plesy, folklorní nebo manifestační pochody masek a třeba i pochodující reklamní figuríny, které mají vevnitř schovaného člověka. Je-li špatně, když zbavuje člověka tváře náboženství, je stejně špatně, zbavuje-li ho tváře politický nebo ekonomický systém.