Zase téma zahalování
Ivan ŠtampachDánsko zavedlo zákaz zahalování tváře. Je to dobře, či nikoli? Máme jeho příkladu následovat? Podle Levinase je setkání s tváří druhého člověka poslední událost bytí, základní situace lidství, původnější než zkušenost světa.
Tento měsíc zavedla další země západního světa opatření proti muslimskému zahalování. Tentokrát jde o Dánsko, zemi, která má spolu s ostatními skandinávskými zeměmi uznávanou úroveň demokratických a liberálních pravidel. V různých žebříčcích se umisťuje na nejvyšších příčkách. Například podle respektovaného žebříčku Economist Intelligence Unit je Dánsko na pátém, zatímco Česká republika na třicátém čtvrtém místě ze 167 sledovaných zemí.
Hodnotit takový předpis není jednoduché. Jedna možnost je namítnout, že není liberální určovat obyvatelstvu, jak se má či nemá oblékat. Že tedy každé ženě — a každému člověku vůbec — je třeba ponechat na rozhodnutí, jak se chce upravit, tedy také chce-li si zakrýt obličej. Nemělo by v tom hrát žádnou roli, má-li pro to důvody náboženské nebo jakékoli jiné; například zohavení obličeje nemocí nebo úrazem.
Jiný názor zahalení právě z liberálního hlediska odmítá. Je třeba si připomenout, že sociální tlak donedávna i v zemích západního světa přikazoval ženám nosit šátek či jinou pokrývku hlavy. I muž na ulici bez čepice nebo klobouku byl podivín.
K protokolu návštěvy u papeže ještě donedávna patřilo, že žena musela být v černém, musela mít něco na hlavě a obličej musel být zakryt lehkým poloprůsvitným závojem. Některé římskokatolické řeholnice, například bosé karmelitky do druhé poloviny minulého století nesměly podle církevních předpisů na veřejnosti ukazovat tvář.
Možnost chodit s hlavou pokrytou i nepokrytou, být na veřejnosti přítomen sám za sebe, neukryt, nezamaskován, to je jeden z projevů postupné liberalizace společnosti. Tak jako se uplatňovalo třeba volební právo žen, svobodná volba zaměstnání a rodinného stavu, tak se prosazuje i právo chodit kdekoli s nezakrytým obličejem a prostovlasá. Prosazovalo se to postupně samovolně, často aniž by to někdo řešil po právní stránce.
Ke svobodomyslnému postoji patří i svoboda vyznání. Těžko si můžeme představit, že by bylo v souhlasu s demokratickými pořádky, kdyby nějaká veřejná autorita chtěla někomu ukládat nebo zakazovat nějaké vyznání.
Přitom však ještě ve 20. století byly v Evropě země, kde jiné vyznání než římskokatolické nebylo povoleno (frankistické Španělsko a Portugalsko za diktátora Salazara). Dokonce i v současnosti jedna ze zemí Evropské unie, konkrétně Malta, ústavně určuje, že římskokatolické vyznání je náboženstvím Malty a připisuje jeho činitelům povinnost a právo hodnotit veřejné záležitosti. Proto by nás nemusela tak udivovat absence svobody vyznání v Saúdské Arábii a její omezení skoro ve všech zemích s převládajícím islámem.
Sociální tlak směřující k zahalování obličeje není součástí islámu. Zahalování není náboženskou povinností. Je to lokální zvyk a často souvisí s významně rozdílnou úrovní práv mužů a práv žen v jednotlivých státech.
Má se za to, že muslimky, když se ocitnou ve svobodném světě (když se tu usídlí nebo když jsou tu na návštěvě?), by měly být osvobozeny od domněle náboženských omezení, které na ně klade jejich autorita. Stát by měl dávat přednost jejich osobní svobodě před právem organizací nebo třeba rodin omezovat lidi různými předpisy, a také různými rituály narušovat fyzickou a psychickou integritu lidí.
Osobní svoboda projevu není absolutní. Tradičně uváděnou hranicí svobody jednoho je svoboda a jakýkoli oprávněný zájem druhého, jako ochrana osoby. Proto například stát v mnoha zemích, aniž by to poškodilo jeho demokratickou a liberální reputaci, zakázal kouřit v prostorách, kde to škodí nekuřákům. Ničit zdraví sobě samému nelze nikomu zakázat, ale svoboda kouřit je právem omezena — například v restauracích nebo ve vlacích — s ohledem na zdraví ostatních.
Smysl tváře v našem kulturním okruhu do hloubky promyslel francouzský židovský filosof Emmanuel Levinas. Setkání s tváří druhého člověka je poslední událost bytí, základní, neredukovatelná situace lidství, původnější než zkušenost světa. Tvář druhého je bezbranná a „nahá“, ale má sílu člověka zavázat k etice úcty k životu. A tím začíná každá filosofie.
Druhý, tak jak se s ním či s ní podle Levinase setkávám tváří v tvář, nemůže být podřízen žádnému systému. V tváři druhého prozařuje transcendence člověka. Závazek vůči člověku s jedinečnou, nezaměnitelnou tváří má hluboké kořeny, nelze vystopovat jeho historický počátek. Je to situace, do níž zrozením vstupuji a nebudu s ním nikdy hotov. Vede přes hranice všeho, co lze v nějaké budoucnosti získat nebo vykonat.
V našem světě je tvář výrazem lidství, je tím nejvíc vypovídajícím o tom, co to znamená být člověkem, je výzvou respektovat důstojnost člověka. Člověk se postupně již od antiky a od počátků křesťanství prosazuje jako měřítko všech hodnot, jako bytost, v niž z obyčejnosti a všedností září božský obraz zakreslený v lidské podstatě. Tvář naproti tomu přestává být důležitá v náboženských a politických systémech, které vznášejí na člověka absolutistický nárok, pod vládou ideologií, jimž člověk otročí, a tak se odcizuje sám sobě.
I proto bych rád dopřál islámským ženám, aby i svou nezakrytou tváří svědčily, že Bůh stvořil člověka, muže i ženu, jako svého zástupce na zemi. Vše na zemi i na nebi je podle Koránu stvořeno pro člověka a je mu to podřízeno.
Život na této planetě není člověku vězením; jeho příchod na svět není trestem za předchozí hříchy. Člověk nebyl vyhnán z jednoho světa a uvržen do našeho světa. Jeho existence není náhodná nebo neplánovaná. Takové myšlenky mohou být základem islámského humanismu.
Asi bychom mohli o zahalování a jeho hranicích myslet různě. Sotva můžeme upřít právo ženě se o tom svobodně, bez tlaku rodiny či náboženské obce rozhodnout. Jediným argumentem proti zahalování tváře pak bude bezpečnost.
Je v zájmu všech, aby byl každý na ulici rozpoznatelný. Můžeme se zlobit na kamery, které nás všude sledují, ale musíme také uznat, že zabrání lecjakému násilí nebo pomohou odhalit pachatele. Určitě musí platit povinnost identifikovat se kdekoli, kde musí být identita člověka stanovena bez jakékoli pochybnosti.
Pokud by se přece jen někdo i u nás chtěl pokusit zavést zákaz zahalování obličeje na veřejnosti, nemůže to v zákoně být motivováno nábožensky. Zákon musí platit pro všechny stejně. Pak budou muset být zakázány také maškarní plesy, folklorní nebo manifestační pochody masek a třeba i pochodující reklamní figuríny, které mají vevnitř schovaného člověka. Je-li špatně, když zbavuje člověka tváře náboženství, je stejně špatně, zbavuje-li ho tváře politický nebo ekonomický systém.
Jinak mě vskutku těší, že islám je antropocentrický úplně stejně jako křesťanství. ("Vše na zemi bylo stvořeno pro člověka...")
Nejvíce lidi jsou muslimové.
Míň lidi jsou lidi knihy, tedy křesťané a židé.
Pak jsou další a další až po nevěřící psy...
Hierarchičnost také považuji za špatnou. Preferuji rovnost. Ale vím také, že k ní člověk musí dospět nebo dozrát. Jinak může být ta rovnost jen formální.
Takže si obě strany sotva mají co vyčítat.
Křesťanství nese na hrbu ranec hříchu velký jako galaxie, o tom není pochyb.
Ale v teologické rovině tyhle náboženství stejné - aby si neměly co vyčítatt - rozhodně nejsou.
Když si zahalíte tvář, vyřazujete se ze společenské komunikace. Pokud někdo podporuje právo (těžko říct, zda je to opravdu právo) žen na zahalování tváře, pak tedy podporuje jejich vyřazení ze společenské komunikace.
To důležité v Štampachově článku spadlo hned na začátku diskuse pod stůl a začaly vždycky stejné tirády o nedostatečnosti islámu a spasitelnosti křesťanství. Tedy znovu:
V ústavním státu může být přijat zákon, který omezí z rozumně formulovaných -- nikoli nutně rozumných -- důvodů svobodu člověka oblékat se podle svého (udajná bezpečnost, urážka vlajky apod.), takový zákon bude nejspíše pitomý a zbytečný, nebude ale porušovat ústavní principy. Zatímco zákonný zákaz motivovaný nábožensky či vymezený vůči určité náboženské skupině, tyto principy nutně poškozuje.
Spíše to znamená opravdově vzít na vědomí, že Bůh je také v člověku, nechovat se k lidem jako k nepřátelům, ale jako k bližním, nemstít se, být mírní a trpěliví v řešení společných problémů. A to i tehdy, když druhá strana přílišnou vstřícnost nejeví.
Ano, někdy se to může jevit až tak, že ne všichni křesťané Krista přijali. Zvlášť když se díváme zpětně na dějiny naší civilizace. Nezáleží totiž jen na tom, k čemu se kdo hlásí navenek.
Islám Ježíše už dávno přijal, sám Mohamed ho uznal za jednoho z proroků. To jediné co islám - přirozeně - neuznává, je ta křesťanská (ve svém nejhlubším jádru ryze pohanská) víra v to, že Ježíš by měl být "synem Boha".
Mohamedovo náboženství je spíš starozákonní, tedy bylo spíš krokem zpátky. Ale chápu, že tehdy asi mohl jen těžko kázat divokým kočovným kmenům o lásce k nepřátelům.
Proto se křesťanství šířilo spíš v místech, které spadaly pod římskou správu a byly dlouho pod civilizačním vlivem.
"Pokud by se přece jen někdo i u nás chtěl pokusit zavést zákaz zahalování obličeje na veřejnosti, nemůže to v zákoně být motivováno nábožensky... Pak budou muset být zakázány také maškarní plesy..."
-------------------
Nikdy by mě nenapadlo, že zákaz zahalování obličeje by mohl být motivován nábožensky a že k tomu, abychom dokázali, že nábožensky motivován není, ale že je to pouhý "lokální zvyk související s významně stejnou úrovní práv mužů a práv žen", budeme muset zakázat i maškarní plesy a používání přilby na motocyklech.
Srážka kultur může vyvolat "neobvyklé" myšlenky...
Informace vyčtené z tváře ten rozhovor korigují.
Na takovou intimitu, že nikdo nepozná, kdo před ním stojí, jak vypadá?
Levinas by zaplakal...
Zeptejte se všech těch zahalených muslimek. Jde hlavně o identitu, o to, že jsou echt muslimky, ne o žádnou "intimitu".
Jde o to vydělit se.
U slunečních brýlí, u šály chránící před zimou, ani u maškarního plesu o něčem takovém nemůže být řeč.
Nosil jsem dlouhé vlasy a našlo se dost blbců, kteří tvrdili, že tak činím z ideologických důvodů a abych se odlišil, tedy po Vašem, že je to výraz identity, nikoliv prosté volby. Mylíli se, tedy až do té doby, než se z toho pro mě stál výraz vzdoru proti nim. ale téměř se obávám, že bych se těch lidiček dotkl ještě více, kdyby uvěřili, že opravdu ty vlasy nenosím jako sympatie k imperialismu a dekadentní americké kultuře, že proto nemám zdůvodněný postoj.
Co to nechat na těch dámách, proč nosí to, co nosí? A nezlobte se, nedám na Vaší radu a nezeptám se jich. styděl bych se obdobně jak kdybych se měl zeptat cizí ženy, proč nosí krátké sukně nebo růžový kostým.
Nicméně, pokud se domníváte, že takto ty ženy vyjadřují jakousi identitu (ať už tím myslíte cokoli) a že ta indentita je nějak nebezpečná pro společnost, pak si dovolím podotknout, že není lepší způsob, jak takovou případnou identitu konzervovat a otužit, než zákaz a persekuce.
Jediný diskuse hodný důvod pro zákaz zahalování, který jsem slyšel, bylo podezření, že jsou k tomu ty ženy nuceny. Jenomže pak bychom od slušného státu měli chtít, aby zabránil tomu donucování, nikoli aby vytvářel nátlak na jeho oběti. Kdyby byla pravda, že má dívka na arabském předměstí na jihu Francie podstatně větší šanci nebýt znásilněna, pokud nosí šátek, oč se zlepší její postavení, když ji ho zakážeme?
U veřejně činných osob bude zakrytý obličej asi trochu problém, řekl bych... Jaká to bude, proboha, společnost, když budeme všichni chodit s pytli na hlavách?
Když někoho potkávám (zvláště pokud jsou to lidé známí), chci vědět, koho potkávám. Od toho, že poznávám, s kým se setkávám, se odvíjí všechno ostatní. Známí lidé se například mezi sebou obvykle zdraví. Etiketa určuje, kdo pozdraví koho jako první. Etiketa při zakrytém obličeji ale nefunguje. Často pozdravíme i někoho, koho osobně neznáme, ale vyčteme z jeho obličeje, že je to nanejvýš vhodné.
S žádnými "náboženskými důvody" tohle všechno nemá vůbec nic společného!
Je to pravda?
Vždyť to by přece znamenalo........................
------------------------------------
Když jsem o tom přemýšlel, šlapal jsem na rotopedu, usrkával kafe bez kofeinu a měl puštěnou televizi.
A pak mi to došlo ---- můj život je pouhá náhražka.
Sám nežiju, jen přežívám obklopený falší a ještě mám tu drzost někomu říkat, co smí a nesmí.
A pak mi také došlo, jak hlubokou máte pravdu.
Jediný důvod, proč něco zakázat, je opravdu jenom a pouze ten, že je do něčeho někdo nucen proti své vůli.
Ostatní důvody skutečně nejsou hodny diskuze, naprosto s Váma souhlasím, protože jsem prozřel.
Proč třeba zakazovat nějakému chudákovi, který nemá jak zabezpečit rodinu, rozprodat své orgány? Jsou to jeho orgány a nutit ho přece nebudeme. Copak to není mnohem lepší, než kdyby ze zoufalství skočil z mostu?
Skokem nic nevyřeší, prodejem zabezpečí rodinu do budoucna, děti budou moci jít na školy, a zároveň pomůže i lidem, kteří ty orgány od něj budou chtít svobodně a bez nátlaku koupit.
To dává smysl.
Stal se ze mě zkrátka bytostný liberál.
Díky pane Profante.
Život se má žít naplno se vším všudy, jsme svobodní a když se nenecháme do ničeho nutit, svět se stane lepším...
((( pravda, lepším hlavně tehdy, když budete v té skupině, která nakupuje, ne prodává, ale to je bezvýznamný detail )))
Zatímco křesťanství - to vytváří přesně takovýto obraz, jako by Ježíš byl "synem Boha", v ryze osobním, individuálním, exkluzivním smyslu.
Takovéto pojetí vztahu Bůh jako otec a smrtelník jako jeho syn - takovéto pojetí bylo nemyslitelné na půdě striktně monoteistického (alespoň v jeho zralé fázi) judaismu. Každý, kdo by se v oblasti působnosti judaistické tradice prohlásil "synem Boha", by byl jako heretik okamžitě ukamenován. Takovéto pojetí se mohlo vyvinout jenom na zcela jiném základě, ve zcela jiném prostředí.
Už jsme si vyprávěli o tom, jak dalece byli tvůrci evangelií formováni a ovlivňováni především helénským myšlenkovým a duchovním prostředím, ale také egyptským.
Přičemž u Řeků je ten obraz bůh jako otec a smrtelník jako jeho syn zcela běžný a "přirozený"; v řecké mytologii takových "synů boha" pobíhají celé tucty a veletucty.
A stejně tak v Egyptě (a připomeňme si, že zrovna v egyptské Alexandrii tehdy existovala velmi silná křesťanská komunita) - tak v Egyptě byl k a ž d ý (nově zrozený) faraón automaticky "synem Boha"!
Takže tady se jeví na první pohled zřejmým, že ten křesťanský obraz Ježíše jako Syna božího má své kořeny skutečně nikoli v tradici judaisticko-monoteistické, nýbrž v tradicích polyteistických, čili - podle křesťanských měřítek - "pohanských".
Samozřejmě, to křesťanské pojetí vztahu Otec-Syn není tak bezprostředně až přímo "biologické" jako u Řeků, ani tak mechanicky rodové jako u Egypťanů. To křesťanské pojetí dozajista představuje nemalý progres, tím že ten "příbuzenský" poměr mezi Bohem a Ježíšem je pojímán především duchovně. A je nutno uznat, že to byl právě tento velice specifický křesťanský model podstatné příbuznosti (či snad přesněji: příbuznosti v podstatě) mezi Bohem a člověkem, který umožnil vypracovat velice zajímavou a inovativní dialektiku vztahu lidského jedince a Absolutna.
Ale přes to všechno: dokud tento křesťanský model zůstane vázaný na tu konec konců antropomorfní představu rodového svazku Otec - Syn, do té doby zůstane zatížen elementy vývojově regresivními, jak řečeno nakonec vycházejícími z pojetí polyteisticko-pohanského.
Proto to moje: "Pokud..."
Celkově má ovšem děvče v takové čtvrti statisticky podstatně vyšší šanci na to, být znásilněna. A podstatně nižší na to, že viník bude potrestán. Jak už to bývá prakticky v každém ghettu, bez ohledu na převažující barvu a víru tamějších obyvatel.
Ta tiráda s liberalismem byla působivá, bohužel jsem ji nepochopil. Nicméně jako socialista si myslím, že lepší než zakazovat chudákovi, aby vyměnil své organy za jídlo a léky pro své děti, je zajistit, aby to pro něj nebyla jediná alternativa.
Podobně jako je lepší se starat o snížení nebezpečí znásilnění než zakazovat šátky.
Jezdím každý týden vlakem plným žáků středních škol a studentů VŠ. V uších slucháta, oči v mobilu -- neslyší a do tváře jim nevidíte. Odříznuti od ostatních nejméně stejně jako žena v burce, spíš více -- ta vás slyší a vidíte si do očí. Přesto nemám pocit, že by právě ta sluchátka a mobily ohrožovaly fungování naší společnosti víc než obhájci tradičních hodnot.
Zato se u pohanů nevyskytuje bůh chodící po zemi v těle člověka. Bůh dočista slabý, protože se vzdal své moci.
Nevyskytuje se ovšem ani u Židů. Je to zkrátka úplně nová kvalita.
Je vidět, že Bůh vždy překvapoval. A možná znovu překvapí.
pak toto právo můžeme mít zajisté všichni. Hájím-li tedy stejné "právo na intimitu" pro všechny, neřekl bych, že jsem v tomto případě "obhájce tradičních hodnot".
S tradičními hodnotami, respektive se snahou vtisknout slovu "tradiční" nový negativní význam, to nemá nic společného.
Představme si politika se zahaleným obličejem vystupujícího v televizi, policejní auto, které vás zastavilo a z něhož vystupují policisté v burkách, lékaře, který Vás léčí a jehož podobu neznáte, učitelku, která se nemůže usmát na nové prvňáčky...
Domnívám se, že společnost tímto způsobem fungovat nemůže, vy se naopak domníváte, že společnost takto fungovat může a že výše popsané situace jsou srovnatelné se situací středoškoláka ve vlaku, odříznutého od ostatních lidí tím, že má v uších sluchátka a sleduje mobilní telefon, přičemž stejné nebo větší obavy (pokud jde o ohrožení fungování společnosti) máte z tradičních hodnot. Řekl bych, že takový strach z tradičních hodnot je v tomto případě zcela neopodstatněný (pokud tedy pomineme jeho možnou účelovost).
Mt 26,63 n: Velekněz mu řekl: Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zda jsi Mesiáš, Syn Boží! Ježíš mu říká: Tys to řekl. Avšak pravím vám, od nynějška spatříte Syna člověka sedícího po pravici Moci a přicházejícího na nebeských oblacích. Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: Rouhal se. Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. Co si o tom myslíte? Oni odpověděli: Je hoden smrti.
Ty další přinesené "důvody" o neuznávání císaře byly jenom proto, aby Pilát Ježíše odsoudil.
Nemám důvod si představovat policistu se zahalenou tváří. K řeholi pocistovy práce patří, že se jako "věřejný činitel" (nikoli soukromá osoba) musí podřídit řadě pravidel, která se na civilovi nesmí vyžadovat. Výstrojní kázeň, identifikovatelnost (zaručená číslem, které nesmí skrývat) atd. Může se ovšem vyskytnout policista se zahalenou tváří a bude to v souladu se zákonem -- při zásahu URNY.
Obdobně nemám důvod si představovat učitelku v burce. V několika muslimských zemích by ji za to okamžitě vyhodili z práce (protože školství je opět veřejné) a u nás by to nesměla, protože by se zahalení neslučovalo s dobrou pedagogickou praxí. Oproti tomu by mi mnohem méně vadila dobrá učitelka v šátku než špatná bez něj.
Jistě si dokážete vymyslet řadu dalších děsivých obrazů a předpokládám, že mě omluvíte, pokud Vám nebudu případ od případu ukazovat jejich pitomost.
Takže v každém případě, jestli Matouš ve svém evangeliu cituje slovo od slova co řekl Ježíš a co řekl Kaifáš - tak tady je možno s naprostou jistotou vycházet z toho, že tyto přímé citáty jsou přinejmenším z velké míry dílem jeho (autora Matoušova evangelia) vlastní fantazie.
V každém případě - i kdybychom opravdu vycházeli z doslovného textu evangelia - Ježíš neříká nic více, nežli právě to "ty jsi řekl".
Přičemž toto "ty jsi řekl" může znamenat dvojí: buďto to může znamenat "ano, je tomu tak, jak ty jsi řekl, já jsem Mesiáš a Syn boží"; anebo to ale stejně tak může znamenat toto: "To že bych já měl být Mesiášem a Synem božím jsem nikdy netvrdil, to všechno jsou pouze a jenom t v á slova!"
A připomeňme si: v evangeliích Ježíš o sobě znovu a znovu mluví jako o "Synu člověka" - ale to je zcela jiná postava nežli Syn boží, tento "Syn člověka" je ta podivná osoba z Jezajáše, tento nešťastník stižený všemi možnými neduhy a nemocemi, přehlížený a pohrdaný svým okolím, který ale nakonec má být tím, kdo vykoná velký čin k osvobození Židů. Takže s tímto "Synem člověka" se podle všeho Ježíš opravdu do značné míry identifikoval; ale tento "Syn člověka" byl vším jiným, nežli nějakým "synem Boha".
Takže opakuji ještě jednou, toho "Syna Boha" z Ježíše udělaly až později vzniklé mýty raně křesťanských autorů, pod vlivem jak helénských, tak egyptských mýtů, kde tato pozice "syna Boha" byla zcela běžnou záležitostí.
Egon Bondy rozlišuje čtyři základní vývojové stupně spirituality:
- polyteismus
- monoteismus
- panteismus
- učení "teosofické", respektive teologicko-filozofické, vedoucí až k identitě (univerzálního) božství a (individuální) duše.
K tomu pak Bondy uvádí: "Tento zákonitý a spontánní proces vývoje náboženství (...) je ovšem násilně zvenčí brzděn všude tam, kde monoteistické náboženství vytvořilo pevnou církevní organizaci. Monoteistická církev prohlašuje všechny pokusy o překročení jejích dogmat za kacířství. (...) Proto jak nejprve panteistické tendence, tak později tendence mysticko-filozofické, které směřují ještě za panteismus, jsou ve společnostech ovládaných monoteisticko-církevní ideologií neustále potlačovány."
V souvislosti s indickou spiritualitou pak Bondy píše: "Staroindičtí myslitelé nebyli brzděni ve svém úsilí dvěma velkými překážkami: církví, kterou si monoteismus vytváří a vykupitelským mýtem, který je pro vyspělou monoteistickou koncepci vývojově charakteristický a který dává monoteismu nejsilnější nástroj k získání masového zázemí. (Takový vykupitelský mýtus se v Indii začne objevovat až v pozdějším vývoji ve spojení s božskou postavou Kršnovou.)"
Takže: v každém případě se tu ukazuje, že na tu postavu "Vykupitele" nemá křesťanství nějaký výhradní patent či monopol, ta se objevuje i v jiných náboženstvích. (Mimochodem, podle buddhistického mýtu prý Buddha už při svém narození! zvěstoval, že přišel "aby spasil svět".)
A ty jednotlivé náboženské směry a mýty je nutno opravdu vidět v jejich celku, a tedy v obecném vývoji spirituality lidského rodu jako takového. Egon Bondy přesvědčivě ukazuje, proč se křesťanství zastavilo na určitém stupni tohoto vývoje, a že principiálně není schopno pokročit dále za tento už jednou dosažený stupeň.
Navíc se domnívám, že ten křesťanský je správný. Vezměme si třeba skutečnost, že lidské spirituální i jiné schopnosti a vědomosti jsou rozloženy nerovnoměrně. Vy pořád kalkulujete s tím, co by už lidé měli umět, čeho by už měli být schopni, jenže oni toho schopni nejsou. Křesťanství s tím počítalo a počítá. V křesťanských komunitách kdysi byli lidé různého myšlení a různých schopností. Každý měl třeba jinou představu o tom, co Bůh požaduje. Někteří se domnívali, že nutně požaduje obřízku. Jiní zase, že se nesmí jíst to nebo ono, protože si to Bůh nepřeje. Jiní se domnívali, že jsou něco lepšího, když mají ty nebo ony dary (třeba proroctví, mluvení jazyky). No a Pavel chtěl, aby spolu všichni vycházeli, aby měli jeden pro druhého pochopení. Hlavně ti silnější a pokročilejší, aby měli pochopení pro ty slabší, či "zaostalejší".
Trpělivě vysvětloval. Ukazoval, že jakékoli spirituální či jiné schopnosti nejsou ničím, pokud člověk nemá lásku k druhým lidem. A tak to je.
Matouš samozřejmě při tom nebyl, byli tam však tajní Ježíšovi učedníci. Jan 7, 50: Jeden z nich (vůdců a farizeů), Nikodém, který předtím přišel k němu, jim řekl: Odsuzuje náš Zákon člověka, aniž ho nejprve vyslechne a zjistí, co učinil? a 12,42: Přece však i mnozí z vůdců v něho uvěřili, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagogy.
Pod jiným článkem tvrdíte, že Mojžíš dělal zázraky na stejných místech jako Ježíš. To je nemožné, protože Mojžíš zemřel před vstupem do Palestiny. Židy tam uvedl Jozue.
Nicméně ta myšlenka, že je zakázáno jen to, co je vnucováno proti něčí vůli, má něco do sebe.
Mnoho problémů by prostě zmizelo.
Například zakazovat lži na fakebooku by nemělo smysl -- stejně nikam nevede --- každý by se musel naučit se orientovat.
Nebo křesťanské adopční agentury -- už by nemusely být nuceny zprostředkovávat adopce homosexuálům, klidně by je mohly poslat k čertu, ať si to udělají po svém.
Zmizela by spousta zbytečných zákonů, veřejným pohoršením počínaje, "bojem" proti drogám, vývozem demokracie nebo povinnou vojenskou službou konče..............
A co si budem povídat --- orgány proudí z rozvojového světa do vyspělého tak jako tak, jen bychom nemuseli být pokrytečtí...
-----------------------------------------
Při psaní tohoto příspěvku jsem poslouchal fantastické album izraelského písničkáře a klavíristy Šloma Šabana:
spotify:album:4Fgc21Q450qdLjZ1nvzVOM
Podsouváte mi jakýsi zdivočelý libertarismus, který rozhodně nezastávám.
To, oč podle mého jde, je ústavní princip, že zásah do soukromí je možný jen na základě zákona a že jde k tíži zákonodárce, aby prokázal, že jde o zásah rozumně zdůvodněný a nezbytný (to jest, nelze požadovaného dosáhnout jinak, bez takového zásahu).
V tolerantní západní kultuře by všechny ženy měly mít stejné právo na intimitu ve veřejném prostoru, a to tím spíše, že "v několika muslimských zemích" mají ženy bohužel stále ještě povinnost mít ve veřejném prostoru zakrytý obličej.
Stejně tak jako dejme tomu nějaký vesnický šaman v brazilské Amazonii právě ten svůj přírodní a přirozený šamanismus považuje za - pro sebe - zcela dostatečný.
Jenže nedá se nic dělat: život se prostě nedá zastavit. Život jde dál, vyvíjí se, vystupuje na vyšší a vyšší stupně. A spolu s tímto obecným vývojem nachází i nové, pokročilejší, pravdivější formy svého spirituálního sebevyjádření.
Ale co se toho týče že by se Ježíš sám považoval za "Syna Boha" - to za koho se skutečně považoval patří v novozákonním výzkumu za jednu z nejproblematičtějších otázek, ale že by se považoval za "Syna Boha" platí obecně jako jedna z nejméně pravděpodobných variant.
Opakuji znovu: Ježíš sám o sobě opakovaně hovořil jako o "Synu člověka"; a oproti tomu stojí ten jeden jediný výrok o "Synu Boha", který je ve svém vyznění nejasný, a jehož autenticita není žádným způsobem ověřena.
A opakuji ještě jednou: ten "Syn člověka" je nějaká zcela jiná osoba, nežli "Syn Boha".
Ty starší, archaičtější formy duchovnosti či náboženství jsou charakterizovány tím, že jsou vázány ještě daleko více na předmětný, respektive animální svět. Vystupují tu různí duchové stromů, řek, dokonce kamenů... Na poněkud vyšším stupni vývoje jsou zde bohové jako bytosti - ale stále ještě bytosti víceméně tělesné, které mohou kdykoli fyzicky vstoupit do lidského světa.
S dalším vývojem místo těch fyzicky jsoucích bohů nastupuje Bůh jeden, který je vlastně už jenom čistě duchovní bytostí; ale - jmenovitě u židovského Jahveho - je i tady vidět vývoj, především ve svých "mladších letech" se Jahve stále ještě projevuje nějakým fyzicky jednoznačným způsobem, jako hlas, hořící keř atd.
Křesťanský Bůh - ten je ještě o další stupeň zjemnělejší, zduchovnělejší, ten už se nezjevuje ani takovým způsobem jako Jahve; ale na straně druhé se fyzicky zhmotňuje prostřednictvím svého "syna", Ježíše.
Takže další vývoj duchovnosti může postupovat opravdu jedině tím způsobem, že se lidská spiritualita přenese i přes toto stadium hmatatelné, fyzické přítomnosti boží, a pochopí sebe samu ve své vlastní podstatě, to je právě jako jenom ryzí spiritualita, ideální princip veškerého bytí.
Soutěž má podle něj sloužit hlavně jako vzor zdravého životního stylu. Mimo mikrofony pak naznačil úspěšnou soutěžní taktiku v nových podmínkách: Pokud dívka opravdu velmi touží po titulu královny krásy, měla by se soutěže v každém případě zúčastnit se zahaleným obličejem.
https://t.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/stop-producirovani-v-plavkach-at-nova-miss-odhali-osobnost_492713.html
Třeba ve slavném filmu Antonia Fuquy Brooklyn´s Finest nahlédneme do světa, který v Evropě opravdu neznáme a snad nikdy nepoznáme.
(film jen pro silné povahy)
Nebo ve filmu Texas Killing Fields se děj odehrává přímo ve "slavných" "fields" poblíž města Houston, v nekonečném bažinatém přímořském pásu chudoby, drog a kriminality. Ve filmu ovšem vydávaných za součást města Texas City.
Nicméně po kolapsu Egypta a Blízkého východu, který se nezadržitelně blíží, zřejmě do Evropy příjdou desítky milionů muslimů a pak fakt nevím, protože oni si blízký východ přinesou s sebou,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
-------------------------------------------
Při psaní tohoto příspěvku jsem poslouchal vynikající jazzový živák z klubu Jazzhus Montmartre v Kodani, ležící kousek od no-go zóny Christiania
spotify:album:0ymPU9yVQ69NYsbFP67OYX
https://a2larm.cz/2018/08/st-louis-aneb-upadek-v-srdci-ameriky/