Raná společenství křesťanů různého zaměření spojovala postava Ježíše Krista. Jeho jedinečná vnitřní svoboda, jeho lidskost a žhavá oddanost spravedlnosti vábila k následování. Nabízel šanci smysluplného života tváří v tvář smrti. Věřili, že je také živou pravdou. Tu cestu, jíž sám byl, křesťané pokládali za Boží. Ježíšův příběh je jedinečný a oslovuje všechny, vznáší univerzální nárok.

Jedinečnost křesťanské orientace může být vyložena dvojím způsobem. Podle jednoho výkladu není jiné cesty. Mimo církev není spása. Kdo není s námi, je proti nám. Proto se už na samém začátku církve mezi sebou vylučovaly. Uzavíraly se v sektářské exkluzivitě. Jakmile to okolnosti umožnily, začaly autority církve odlišnost hmatatelně trestat. 

Ježíš však může být univerzální ještě v jiném smyslu. Církve si mezi sebou opisovaly texty připsané autorům první křesťanské generace, a tak postupně vytvářely celek, který dnes známe jako Nový zákon. Ježíšův příběh v nich vyznívá rozdílně, místy protikladně. Najdeme tam velmi rozmanité výklady, kým Ježíš je. Všechno to však mohlo žít vedle sebe. Taková církev je inkluzivní.

Katolické křesťanství podle smyslu toho slova má tvořit celek v různých regionech, mluvící různými jazyky, s různým kulturním zázemím. Takové místní církve zahrnovaly lidi různé sociální příslušnosti, obojího pohlaví, každého věku, všemožného tehdy dostupného vzdělání.

V Novém zákoně najdeme výlučné pojetí ve smyslu: kdo není s námi, je proti nám. Je tam však také opačné hodnocení nekřesťanů: kdo není proti nám, je s námi. Když se křesťanství stalo masovým a posléze státem preferovaným a pak závazným náboženstvím, sotva si mohlo zachovat evangelní radikalitu. Jak se vyslovil jeden anglikánský biskup: kamkoli vstoupil Ježíš, tam nastala revoluce, kamkoli vstoupím já, podává se čaj.  

I v této rozšířené a snad rozmělněné podobě může křesťanství sehrát svou sociální a kulturní roli. Nezápasí sice o sociální spravedlnost, ale aspoň charitou mírní dopady otrockého, poddanského a pak námezdného postavení lidí práce. Neproměňuje přírodu a lidská obydlí v místa Boží přítomnosti, ale tvoří sakrální díla architektury, sochařství, malířství a hudby. V posvátném čase a prostoru se tak božská skutečnost zjevuje jako Krása. 

V prostoru církve se utváří humanistický respekt k lidské důstojnosti. Přírodu odkouzlenou následkem jejího biblického pojetí uchopuje věda a ta výrazně zlepšuje podmínky lidského života. 

Cena za estetický a sociální přínos církve je nemalá. Katolická šíře, která mezitím načerpala mnoho z „pohanské“ kultury, se znovu ohraničí a stane se jedinou výlučnou pravdou. Za drahou církve v uplynulých staletích od jejího počátku se táhne stopa popela a krve. 

V této rozporuplné podobě vstoupila katolická tradice do českých dějin a pokračuje do současnosti. Dvacáté století a první dvě uplývající desetiletí našeho věku jsou dobou její dramatické krize, u nás více než jinde v západní civilizaci. 

Stává se nejméně věrohodnou veřejnou institucí, stále méně lidí je ochotno v ní sloužit, lidé, kteří se k ní hlásili ze zvyku a z rodinné tradice, už nemají potřebu se označovat jako katolíci. Ti, kdo hledají mystickou hloubku a inspiraci pro občanskou aktivitu, stále více hledají jinde a prostory církve oficiálně nebo fakticky opouštějí. 

Ztráta pozice katolické církve znamená, že vše dobré, co v sobě nese a čím by mohla inspirovat osobní, duchovní i občanský život, se vytrácí. Lidé to už v ní neidentifikují. Nevědí vlastně, s čím se na ně obrací. V širších kruzích vládne náboženský analfabetismus. Nelze z něj však vinit jen ty, kdo nevědí, co kritizují. Církev nedává o sobě srozumitelně a věrohodně vědět. A pokud chce něco sdělit, ba pro něco získat, mluví svým zvláštním ptydepe. 

Církev je o sobě přesvědčena, že je poslem spásy. Že je prostorem, v němž se každému, kdo po tom touží, přivlastňuje vykoupení. Má se to dít tím, že se nám předkládá osvobozující pravda a že se naše duše uzdravují lékem svátostí. 

Že jsme křtem uzdraveni ze smrtelné nemoci hříchu, že biřmováním jsme vyslání na cestu aktivní křesťanské služby, že aktem smíření se vracíme k dobré cestě, poté, co jsme selhali. Že přijímání Ježíšova těla a krve pod způsobou chleba a vína sytí a živí naše nitro s propojuje nás ve společenství, že další tři svátosti nás posilují v nemoci, v manželství a ve službě církvi.

Možná je církev společenstvím, které napřed samo potřebuje spásu, nejen v duchovním smyslu jako vnitřní osvobození a uzdravení věřícího jednotlivce, ale i spásu ve smyslu záchrany. Uchová církev v jejím propastném úpadku návrat ke smyslu evangelia? A zároveň otevřenost každému i s jeho jedinečností, odlišností a s jeho či jejími nepříjemnými otázkami. Kdoví, není-li protagonistou takové reformy papež František. 

Pokud pro církev aktivní občané v českých zemích budou „lůzou“, pokud bude podporovat vztyčení atrapy symbolizující její triumfální moc potlačující ve své době svobodu vyznání a vyjadřovat podobnou touhu pro dnešek, pokud se bude pokoušet soudně omezovat svobodu umělecké tvorby, pokud bude zatloukat mocenské a sexuální zneužívání mladých a závislých, pokud se bude snažit eliminovat své kritiky, bude její propad pokračovat. 

Pokud bude katolická církev v jednotě s ostatními křesťany ve vší skromnosti vydávat počet ze své víry, pokud bude jedním z hlasů vedle ostatních, pokud bude o Ježíši evangelií svědčit především svým jednáním, pokud pravdou, již chce všem ukládat, bude živá pravda, ryzost, poctivost, a ne dogmaticky vnucovaný soubor tezí, tak je na cestě spásy, pak může být zachráněna před definitivní zkázou.