Může být katolická církev u nás spasena?
Ivan ŠtampachCo snad katolická církev u nás získala ekonomicky a hmotně, to ztratila ve své schopnosti skutečně inspirovat k duchovnímu životu.
Raná společenství křesťanů různého zaměření spojovala postava Ježíše Krista. Jeho jedinečná vnitřní svoboda, jeho lidskost a žhavá oddanost spravedlnosti vábila k následování. Nabízel šanci smysluplného života tváří v tvář smrti. Věřili, že je také živou pravdou. Tu cestu, jíž sám byl, křesťané pokládali za Boží. Ježíšův příběh je jedinečný a oslovuje všechny, vznáší univerzální nárok.
Jedinečnost křesťanské orientace může být vyložena dvojím způsobem. Podle jednoho výkladu není jiné cesty. Mimo církev není spása. Kdo není s námi, je proti nám. Proto se už na samém začátku církve mezi sebou vylučovaly. Uzavíraly se v sektářské exkluzivitě. Jakmile to okolnosti umožnily, začaly autority církve odlišnost hmatatelně trestat.
Ježíš však může být univerzální ještě v jiném smyslu. Církve si mezi sebou opisovaly texty připsané autorům první křesťanské generace, a tak postupně vytvářely celek, který dnes známe jako Nový zákon. Ježíšův příběh v nich vyznívá rozdílně, místy protikladně. Najdeme tam velmi rozmanité výklady, kým Ježíš je. Všechno to však mohlo žít vedle sebe. Taková církev je inkluzivní.
Katolické křesťanství podle smyslu toho slova má tvořit celek v různých regionech, mluvící různými jazyky, s různým kulturním zázemím. Takové místní církve zahrnovaly lidi různé sociální příslušnosti, obojího pohlaví, každého věku, všemožného tehdy dostupného vzdělání.
Zatím nevidím dosavadní diskuse, jejich ztráta by mne mrzela.
Může být církev spasena? To je zajímavá otázka.
Já jsem nedávno při četbě Anselm Grüna narazila na citát: "Církev by měla být místem, kde se lidé, zranění a ublížení v tomto světě, budou cítit přijati."
To mě vedlo k zamyšlení: Mají se křesťané starat o ty světem zraněné a ublížené, kteří jsou mimo církev? Nebo jsou právě ti zranění a ublížení uvnitř církve, popřípadě jsou křesťany (nemusí jít jen o církev římskokatolickou). Pak by se ovšem těžko starali o jiné. Leda by vstupem do církve (popřípadě přijetím křesťanství) nějakým zázrakem (Božím působením) přestali být zranění a ublížení.
Já nemám (katolické) církvi v zásadě za zlé, že podporovala a přijala rozsáhlé majetkové restituce plus náhrady. Ani to, že je pro obnovu mariánské statue na pražském Staroměstském náměstí. Podobně mě nepohoršuje, když třeba ČSSD vstoupila do Babišovy vlády. Je na konkrétních subjektech, aby vážily pro a proti a nelze se divit, když se rozhodnou pro zvětšení svého vlivu i moci. Lidé daným subjektům blízcí přece nežádali jejich živoření, neboť je morální.
Sebeomezení a sebekritika jsou cenné schopnosti, musí jim však být aspoň minimálně příznivé prostředí.
Co mi tu vadí, je ovšem postoj státu, resp. demokratické správy. Odtud mělo vzejít rozhodnutí o rozumném a spravedlivém odškodnění (finančním narovnání). Odtud mělo přijít definitivní zamítnutí znovupostavení mariánského sloupu, především pro památkové zřetele.
Lidstvo ví už 2500 let, že "budou-li vítězové chovat v úctě chrámy a bohy poražených, zachrání se".
(Aischylos, Agamemnón)
"budou-li vítězové chovat v úctě chrámy a bohy poražených, zachrání se"
Takovým "bohem" může pro někoho být i majetek. Nebo něco jiného.
Jistě víte, co tím ten antický dramatik chtěl říct...
Co tím ten antický dramatik chtěl říct...
Nejspíš to, co si myslí V. Bělohradský o politice:
Každé vítězství má být jen vítězstvím marginálním, nikoliv totálním.
Jen tak se dá zachovat společenský konsensus.
Ano, přesně. Dnešní vítězové nikdy nemohou vědět, kdy a kým mohou být příště poraženi. Možná těmi, kdo jsou poraženými dnes. Kdo zavede ve společnosti takové zvyklosti, že poraženého nestačí ve férovém boji porazit, ale ještě je nutno zbavit ho důstojnosti a zadupat ho do země, ten musí počítat s tím, že se takové zvyklosti příště obrátí proti němu.