↗

Je dobré, že jedni i druzí se pokládají za bratry, i když bratrství v roli metafory je sporné a možná by bylo třeba usilovat o vzájemnou úctu, a snad dokonce o přátelství. Foto Vatican News

Již v únoru loňského roku vydali papež František a vrchní imám univerzity Al Azhar Ahmed Al Tajíb v návaznosti na svá dřívější setkání Prohlášení o lidském bratrství. Tehdy to u nás vcelku uniklo pozornosti. V posledních dnech se k tomu média vrátila. I když můžeme být skeptičtí k roli textů v reálném životě, dokument teď, když vstoupil do obecnějšího povědomí, stojí za okomentování.

Přihlásí-li se k Bohem motivovanému lidskému bratrství zrovna zástupci islámu a křesťanství, není to jen okrajové téma. Křesťané spolu s muslimy, tyto pouze dva z desítek či stovek náboženských směrů, mají za sebou kolem poloviny lidstva. V dějinách zažily vážné válečné konflikty. Jejich vztah má co dělat s připomenutím Hanse Künga, že bez dialogu mezi náboženstvími nebude mír mezi lidmi a mezi zeměmi.

Význam prohlášení je poněkud omezen tím, že papež může mluvit za zhruba polovinu křesťanů, za římské katolíky, kteří ho sice ke svému zastupování nedelegovali, ale pyramidální systém této církve je takový, že jedincovi je svěřena téměř absolutní moc a pro některé případy je považován za neomylného. Pro starobylé východní církve, pravoslavné a všechny větve protestantů je František autoritou ne váhou svého úřadu, ale spíše tím, jaký je, jak přesvědčivě a věrohodně mluví. Možná, že má u křesťanů jiných vyznání více zcela dobrovolných podporovatelů než ve své vlastní církví, zvláště v jejím kléru.

Vliv velkého imáma Al-Azharu má sice staletou tradici, ale je třeba si uvědomit, že je to učenec, nikoli boss. Muslimové, a týká se to sunnitů, tedy osmdesáti až pětaosmdesáti procent islámského světa, jsou čím dál tím méně na mínění svých právních a doktrinálních autorit zvědaví. Vyvstávají lokální samozvané autority bez znalosti tradice, které vyčtou z pramenů, pokud je ovšem čtou, co uznají za vhodné.