↗

Je dobré, že jedni i druzí se pokládají za bratry, i když bratrství v roli metafory je sporné a možná by bylo třeba usilovat o vzájemnou úctu, a snad dokonce o přátelství. Foto Vatican News

Již v únoru loňského roku vydali papež František a vrchní imám univerzity Al Azhar Ahmed Al Tajíb v návaznosti na svá dřívější setkání Prohlášení o lidském bratrství. Tehdy to u nás vcelku uniklo pozornosti. V posledních dnech se k tomu média vrátila. I když můžeme být skeptičtí k roli textů v reálném životě, dokument teď, když vstoupil do obecnějšího povědomí, stojí za okomentování.

Přihlásí-li se k Bohem motivovanému lidskému bratrství zrovna zástupci islámu a křesťanství, není to jen okrajové téma. Křesťané spolu s muslimy, tyto pouze dva z desítek či stovek náboženských směrů, mají za sebou kolem poloviny lidstva. V dějinách zažily vážné válečné konflikty. Jejich vztah má co dělat s připomenutím Hanse Künga, že bez dialogu mezi náboženstvími nebude mír mezi lidmi a mezi zeměmi.

Význam prohlášení je poněkud omezen tím, že papež může mluvit za zhruba polovinu křesťanů, za římské katolíky, kteří ho sice ke svému zastupování nedelegovali, ale pyramidální systém této církve je takový, že jedincovi je svěřena téměř absolutní moc a pro některé případy je považován za neomylného. Pro starobylé východní církve, pravoslavné a všechny větve protestantů je František autoritou ne váhou svého úřadu, ale spíše tím, jaký je, jak přesvědčivě a věrohodně mluví. Možná, že má u křesťanů jiných vyznání více zcela dobrovolných podporovatelů než ve své vlastní církví, zvláště v jejím kléru.

Vliv velkého imáma Al-Azharu má sice staletou tradici, ale je třeba si uvědomit, že je to učenec, nikoli boss. Muslimové, a týká se to sunnitů, tedy osmdesáti až pětaosmdesáti procent islámského světa, jsou čím dál tím méně na mínění svých právních a doktrinálních autorit zvědaví. Vyvstávají lokální samozvané autority bez znalosti tradice, které vyčtou z pramenů, pokud je ovšem čtou, co uznají za vhodné.

I s takovými omezeními je dobré, že jedni i druzí se pokládají za bratry, i když bratrství v roli metafory je sporné a možná by bylo třeba usilovat o vzájemnou úctu, a snad dokonce o přátelství. Bratři mohou být přáteli, i když se to třeba tak obvykle neoznačuje, ale mohou mezi sebou svádět nelítostný boj. Přátele si člověk vybírá, sourozence ne.

Ve výzvách k všelidskému sbratření se také tak nějak ztrácejí sestry. Jistě někdo namítne, že bratři jsou jmenování jaksi zástupně za všechny. Když však člověk text čte se střízlivou myslí, neubrání se dojmu, že my muži, a tudíž vůdcové svých komunit se vyslovujeme se svými bratřími a pro ně, a vzpomeneme si leda v jednom odstavci prohlášení i na sestry.

Je chvályhodné, že se v dokumentu dvou organizací, v nichž je role žen ve srovnání se sekulární společností značně redukována, uznávají výslovně „právo ženy na vzdělání, práci a výkon jejích politických práv“. A co jiného bychom čekali, než, že „je nezbytné ji také chránit před sexuálním vykořisťováním a před jednáním, které s ní zachází jako se zbožím či prostředkem rozkoše či ekonomického zisku“.

Čteme-li odstaveček věnovaný ženám pozorně, neunikne nám, že je tam řeč o jejích politických právech, její víře, jejím osvobození ze sociálních tlaků, ale nenajdeme tam ani půl slova o tom, že všichni jako lidé máme společná práva bez ohledu na pohlaví — a jiné determinace. Nenajdeme tam nic o rovnosti mužů a žen, a to už je skutečně povážlivé. Dikce dokumentu ani nenaznačuje, že my sestry a bratři, křesťané a muslimové se prostřednictvím svých představitelů hlásíme k dobrým vztahům a vybízíme k tomu ostatní.

Společný dokument se nevyhýbá ani sociální tématice v užším smyslu slova. Kritizuje menšinu bohatých, kteří těží ze zdrojů na úkor většiny národů světa. Poukazuje na smrt milionů dětí následkem nespravedlivé distribuce hmotných statků, tedy na něco, před čím naše bohatá civilizace zavírá oči. A potřebuje náboženské činitele, aby ji to připomínali.  

Špetku naděje by mohlo vyvolat to, že oba náboženští reprezentanti odsuzují náboženský extremismus a intoleranci. Kéž by se tedy aspoň snášeli a kéž by nepřispívali k „rozkouskované třetí světové válce“, jejíž signály vidí na Západě i na Východě a před níž náležitě varují. Kéž by tedy už nevybuchovaly bomby na tržištích, v obchodních centrech, v kostelích a synagogách! Kéž už katolíci neválčí s protestanty, s pravoslavnými a s muslimy jako ne tak dávno v Severním Irsku a na Balkáně!

Když však oba pánové prohlašují, a dokonce pevně, „že náboženství nikdy nenavádějí k válce, nepodněcují nenávist, zášť a extrémismus a nevyzývají k násilí či krveprolití“, tak prostě lžou. Oba jsou vysoce vzdělaní ve svých oborech a jistě dobře znají své normativní texty. Nemůže jít o omyl.

Oba musí vědět, že v Bibli jsou četné výzvy k násilí, jeden příklad za četné podobné, Boží vzkaz králi Saulovi přes proroka Samuela: „Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla.“ (1 Sam 15:3).

Podobně v Koránu: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma, dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“ (9:29).

Můžeme oběma autorům Prohlášení věřit výzvu nerozněcovat nenávist, násilí, extrémismus a slepý fanatismus a neužívat už Boží jméno k ospravedlňování vražedných skutků, vyhnanství, terorismu a útlaku. Mohli by nám dokonce připomenout texty z Bible a Koránu, které podporují vzájemný mír a přátelství. Můžeme věřit, že se poučili z historie a chtějí začít novou kapitolu.

Je však bezpochyby nepoctivé zastírat násilnou tendenci výlučných monoteismů. Koneckonců nevypadá dobře v textu, který odmítá intoleranci, když sami jeho autoři ateismus a agnosticismus zmiňují jen ve jejich extremistické podobě, kdežto náboženství sice nemá být „integralistické“, avšak v celém textu je — a co jiného bychom čekali — hodnoceno jen jako faktor míru, přátelství a spravedlnosti.

Zřejmě si budeme ještě muset počkat na kritický odstup náboženských vůdců od lidských vad jejich náboženství přítomných nejen v jejich dějinách jako deformace, ale i v jejich pramenech. Budeme muset počkat na to, až křesťané uznají, že Bible, a muslimové, že Korán, jsou jen nedokonalá lidská svědectví o, budiž, připusťme, milosrdném a slitovném Bohu.