František nedbal na varování ohledně bezpečnostních rizik a uprostřed pandemie uskutečnil návštěvu zamýšlenou už jeho předchůdci. Jako vůbec první papež v dějinách navštívil Irák. V této souvislosti stojí za připomenutí pár známých i méně známých faktů o složité náboženské a etnické situaci této země.

Invaze Američanů s podporou spojenců roku 2003 svrhla diktátora Saddáma Husajna, který se původně hlásil k ideologii strany Baas, tedy k Socialistické straně arabské obrody. Jejím heslem byla „Jednota, svoboda, socialismus“. Jednotou se zde míní panarabská jednota, svobodou pak ani ne tak svoboda občanská, jako spíš nezávislost na dřívějších koloniálních mocnostech. Konečně do třetice je tu jakási podoba socialismu, spíše snad nacionálního než marxistického.

Saddám Husajn přešel pozvolna od sekulární ideologie k islamismu, tedy k islámské variantě západního klerikalismu. Sám byl příslušníkem sunnitského směru, v islámském světě jako celku většinového, ale v Iráku zastoupeného podle dnešních údajů jen dvaačtyřiceti procenty obyvatel. Šíitská mírná většina v zemi byla za jeho éry postavena na vedlejší kolej.

Američané spolu se spojenci po ovládnutí Iráku stranu Baas zakázali. Původně nezamýšleli dát irácké vnitřní politice alternativní náboženský rámec. Ve vládě, kterou nastolili, byl dokonce ministrem kultury komunista Mufíd Muhammad Džawád al-Džazaírí. Jenže prosté uplatnění volební většiny později role sunnitů a šíitů prohodilo a šíité se stali dominantní politickou silou v zemi. Naopak sunnité ze zakázané strany Baas, dočasně zrušené armády a z rozpuštěných husajnovských mocenských struktur se stali jádrem odporu vůči novému režimu.

Arabské jaro, které propuklo na konci roku 2010, dopadlo jinak, než se zpočátku v západním světě očekávalo. Vedle obnovy věkovitého sunnitsko-šíitského konfliktu vedlo i k takovým tragickým koncům, jakým byl vznik Islámského státu a vzestup dalších extremistických hnutí. Důsledkem byla vlna násilí k náboženským menšinám v ovládnutém regionu.

Papež František se setkal v Nadžafu s nejsilnější postavou šíitské většiny v Iráku, s ajatolláhem Sajjidem Alím al-Husajním al-Sistáním, a vyhověl jeho přání, že soukromé setkání se uskuteční v jeho domě a že u něj nebudou přítomni političtí představitelé Iráku. Jedním z odmítnutých byl premiér Mustafa Kázimí, který se profiloval jako víceméně sekulární technokrat a odpůrce sektářských sporů v islámu. Tím druhým, kdo na schůzce nesměl být, byl prezident Barham Sálih, který je etnicky Kurd a nábožensky sunnita. To vyvolává otázku, nakolik setkání přispěje ke smíření, které bylo deklarováno jako jeden z cílů papežovy návštěvy.

František předznamenal svou návštěvu vzkazem: „Přicházím k vám jako poutník míru, abych připomněl, že jste všichni bratři. Přicházím jako poutník míru hledající bratrství a vedený touhou společně se modlit a kráčet také s bratry a sestrami z jiných náboženství.“ Pokud to snad nepřispěje ke korektnímu soužití dvou směrů islámu, mohlo by to, i podle vyjádření iráckých činitelů, poněkud zlepšit pozici náboženských a etnických menšin v této těžce zkoušené zemi.

Mezi iráckými křesťany jsou pravděpodobně nejpočetněji zastoupeny dvě církve tradice, která se někdy označuje jako východosyrská. Je to Apoštolská církev Východu, která si udržuje kontinuitu zhruba od čtvrtého století, a druhá větev téže tradice, která však v novověku přijala svrchovanost papeže a dostala název Chaldejská katolická církev. Ta byla spolu se státem hlavním hostitelem papeže Františka.

Vedle jiných křesťanských komunit stojí za zmínku irácká část světového pravoslaví, řeckým a arabským jazykem mluvící část Řecko-ortodoxního patriarchátu Antiochie a celého Východu. Politicky zajímavé je, že tento patriarchát má sice řecký původ, ale v současném dramatickém rozkolu pravoslaví patří patriarcha Jan X. s celou svou církví na stranu vedenou Moskevským patriarchátem. Jde o rozštěpení pravoslaví na dvě znepřátelené a navzájem se neuznávající větve v souvislosti s tím, že Ekumenický patriarchát konstantinopolský uznal jako samostatnou a plnoprávnou Pravoslavnou církev Ukrajiny. Moskva na to reagovala kletbou.

Vedle směrodatných komunit muslimů a křesťanů dostala při papežské návštěvě prostor i tři společenství, která zůstávala doposud značně uzavřená a relativně málo se o nich ví. Nejsou to náboženství misijní a nemají potřebu o sobě příliš dávat vědět. Prolíná se v nich příslušnost náboženská s etnickou. Až v poslední době je o nich více slyšet a otevírají se zbytku světa.

Mandejci, v islámském světě známí spíš jako Sabejci, nejsou jen náboženstvím příbuzným judaismu, křesťanství a gnostické tradici, ale mají i svůj jazyk, mandejštinu, příbuznou syrštině, přesněji syrské aramejštině. Jejich pozice v islámském prostředí je příznivější než pozice další etno-religiózní komunity Jezídů, protože je islám pokládá vzhledem ke sbírce textů Ginza za náboženství knihy, podobně jako Židy a křesťany.

Nábožensky pestrá je zejména kurdská část Iráku, nebo chceme-li irácká část Kurdistánu. Kurdi mají v tomto státě nejlepší pozici, i když jejich přání z referenda v roce 2017, které vyznělo ve prospěch státní samostatnosti (97,2 %), bylo násilně potlačeno. Mají, jak již bylo řečeno, funkci iráckého prezidenta a rovněž rozsáhlou autonomii. Jejich politika je obvykle nábožensky neutrální. Musí respektovat to, že mezi asi šesti miliony iráckých Kurdů jsou zastoupeni sunnité, šíité, zoroastrijci, mandejci, jezídi a něco málo i křesťanů.

Původem švýcarský, v Německu žijící katolický teolog Hans Küng, který se za pár dní dožívá třiadevadesáti let, je proslaven výrokem, že bez míru mezi náboženstvími nebude míru mezi národy. Papeže Františka můžeme považovat za blízkého Küngovi. Mír v Iráku a vůbec na Blízkém východě leží Františkovi na srdci. Propletenec náboženských, etnických a politických identit, který je ve hře a projevil se i v programu návštěvy, skýtá spíše málo nadějí, že se něco takového uskuteční.