Ve svých proslovech v předvelikonočním období a při bohoslužbách tří hlavních velikonočních dnů, Velkého pátku, Bílé soboty a slavnosti Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, aplikoval papež náboženský obsah svátečního období rovněž na reálné postavení lidí, na jejich sociální pozici. Vítězství života nad smrtí by nemělo být jen obsahem víry. Mělo by se projevovat prožívanou přítomností Boha míněného jako zdroj života i v sociální dimenzi lidské existence.

Oslovil sociálně slabé, až vyloučené, jmenovitě ty, kdo pracují jako zaměstnanci nebo ve vlastní režii na nejnižších patrech ekonomické pyramidy. Daná společenská skupina bývá častěji postižena nemocemi, a v období současné pandemie ještě více a nebezpečněji. Jejich přístup k lékařské a sociální péči, a to i v zemích, které jsou pokládány a bohaté a rozvinuté, je ztížený.

Františkovi jako římskému biskupovi a primasovi církve v Itálii je tato země nejbližší. V postižených regionech tam podle dostupných zpráv umírali lidé před nemocnicemi, do kterých se nedostali, protože podfinancované zdravotnictví nemělo pro ně kapacitu. K mnohým nedosahují právní záruky, které poskytuje reálný, ne pouze deklarovaný, sociální stát.

Papež připomíná myšlenky sociální nauky římskokatolické církve, která tvoří v jinak celkově konzervativní instituci zajímavou výjimku. Byly od přelomu 19. a 20. století jedním z faktorů zavedení ochrany práce a sociálního zákonodárství. Zasloužily se o to společně křesťansko-sociální a socialistické, případně sociálně liberální politické síly.

František připomněl zásadu, již označil za humánní a křesťanskou, že žádný pracovník není bez práv. Navazuje například na papeže Jana Pavla II., který prosazoval nejen spravedlivou odměnu za práci a ochranu zdraví a bezpečí pracovníků, ale i to, aby se zaměstnanci podíleli na společném díle. Šlo mu o to, aby právem mohli říct, že pracují na svém — a aby práce měla prvenství i vzhledem ke kapitálu.

Papežova přímluva za nepodmíněný základní příjem

Pontifex zmínil mezi cestami k dosažení tohoto ideálu i programový bod, který se doposud v této konkrétní podobě v katolické sociální etice nevyskytoval. Výslovně říká, že možná nastal čas zvážit univerzální základní příjem. To by podle něj bylo oceněním důstojnosti a významu úkolů, jež ve společnosti zastávají ti, na něž se hlavně obrací. Způsob, jak byla jeho řeč přeložena do angličtiny, však umožňuje vysvětlit to jako zajištěnou minimální mzdu.