↗

František připomněl zásadu, již označil za humánní a křesťanskou, že žádný pracovník není bez práv. Foto Vatican News

Ve svých proslovech v předvelikonočním období a při bohoslužbách tří hlavních velikonočních dnů, Velkého pátku, Bílé soboty a slavnosti Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, aplikoval papež náboženský obsah svátečního období rovněž na reálné postavení lidí, na jejich sociální pozici. Vítězství života nad smrtí by nemělo být jen obsahem víry. Mělo by se projevovat prožívanou přítomností Boha míněného jako zdroj života i v sociální dimenzi lidské existence.

Oslovil sociálně slabé, až vyloučené, jmenovitě ty, kdo pracují jako zaměstnanci nebo ve vlastní režii na nejnižších patrech ekonomické pyramidy. Daná společenská skupina bývá častěji postižena nemocemi, a v období současné pandemie ještě více a nebezpečněji. Jejich přístup k lékařské a sociální péči, a to i v zemích, které jsou pokládány a bohaté a rozvinuté, je ztížený.

Františkovi jako římskému biskupovi a primasovi církve v Itálii je tato země nejbližší. V postižených regionech tam podle dostupných zpráv umírali lidé před nemocnicemi, do kterých se nedostali, protože podfinancované zdravotnictví nemělo pro ně kapacitu. K mnohým nedosahují právní záruky, které poskytuje reálný, ne pouze deklarovaný, sociální stát.

Papež připomíná myšlenky sociální nauky římskokatolické církve, která tvoří v jinak celkově konzervativní instituci zajímavou výjimku. Byly od přelomu 19. a 20. století jedním z faktorů zavedení ochrany práce a sociálního zákonodárství. Zasloužily se o to společně křesťansko-sociální a socialistické, případně sociálně liberální politické síly.

František připomněl zásadu, již označil za humánní a křesťanskou, že žádný pracovník není bez práv. Navazuje například na papeže Jana Pavla II., který prosazoval nejen spravedlivou odměnu za práci a ochranu zdraví a bezpečí pracovníků, ale i to, aby se zaměstnanci podíleli na společném díle. Šlo mu o to, aby právem mohli říct, že pracují na svém — a aby práce měla prvenství i vzhledem ke kapitálu.

Papežova přímluva za nepodmíněný základní příjem

Pontifex zmínil mezi cestami k dosažení tohoto ideálu i programový bod, který se doposud v této konkrétní podobě v katolické sociální etice nevyskytoval. Výslovně říká, že možná nastal čas zvážit univerzální základní příjem. To by podle něj bylo oceněním důstojnosti a významu úkolů, jež ve společnosti zastávají ti, na něž se hlavně obrací. Způsob, jak byla jeho řeč přeložena do angličtiny, však umožňuje vysvětlit to jako zajištěnou minimální mzdu.

Univerzální základní příjem překvapivě zastávají různé skupiny na levici i na pravici. V některých zemích nebo jen regionech (Aljaška, Kanada, Namibie, Keňa apod.) se o této možnosti diskutuje a začíná se s ním prakticky experimentovat.

Může se myslet nějaká minimální částka umožňující přežít. Zastánci plánu někdy předpokládají, že by stanovenou částku dostával každý, bez ohledu na jiný příjem, který má. Právo na ni by bylo součástí občanských nebo lidských práv.

Možná by však takto zaručená částka měla jen nahradit různé dosavadní příjmy, jež si občané postupně vyvzdorovali na ekonomicky mocných: existenční minimum, životní minimum, zaručenou minimální mzdu, při plném úvazku, invalidní a starobní důchod, případně podporu v nezaměstnanosti a dávky nemocenského pojištění.

To jsou částky velmi rozdílné a možná by se měly zarovnat. Obsahem plánu by tedy mohlo být sjednocení a zjednodušení složité sociální agendy.

Je nesnadné posoudit, nakolik by takové opatření bylo reálnou pomocí sociálně slabým a vyřazeným, v jejichž prospěch je program zamýšlen a na které nepochybně myslel papež František. Je třeba se vyrovnat s obavou, že by okamžitý nárůst množství peněz mezi obyvatelstvem vedl k rychlému zvýšení cen zboží a služeb a výsledek by tak mohl být nulový.

Co by se dalo pořídit za více peněz, které by nebyly pokryty větším ekonomickým výkonem? Ekonomové, a to nejen lokajové držitelů ekonomické moci, by museli vyřešit, jak se vyrovnat s inflačním tlakem, který by to asi znamenalo.

Papež nedeklaruje univerzální základní příjem jako morální povinnost a nečiní to s nárokem na neomylnost, již ostatně z počtu dvanácti papežů od vyhlášení tohoto dogmatu nárokoval jen jeden v jednom případě, totiž Pius XII., když roku 1950 vyhlásil dogma o nanebevzetí Panny Marie. František jen vyzývá, abychom zavedení nepodmíněného základního příjmu zvažovali. Mohli bychom doufat, že jeho autorita povede k prosazení plánu v podobě ekonomicky zvládnutelné, a především skutečně prospěšné potřebným.

Obtížná snaha posílit postavení žen

Nejvyšší představitel římskokatolické církve u příležitosti úvah na téma poněkud pozapomenutého obsahu Bílé soboty zmínil také roli žen v největší křesťanské náboženské organizaci. Ačkoli se v Ježíšově jednání a v některých textech Nového zákona jako hlavního křesťanského pramenného textu dají nalézt podněty pro uznání rovných práv mužů a žen, zůstávají v mohutné většině mezi dvěma miliardami křesťanů ženy na vedlejší koleji.

František připomněl situaci po ukřižování a pohřbení Ježíše Krista, jež mělo být vykonáno v pátek, i když časové údaje ve čtyřech evangeliích se zcela neshodují. V kázání řekl: „Tento rok však zažíváme více než kdy jindy velké ticho Svaté soboty. Můžeme si představit sami sebe v postavení žen v ten den. Stejně jako my měly před očima drama utrpení, nečekanou tragédii, která se stala až příliš náhle. Viděly smrt, a jejich srdce to zvažovalo. Bolest byla smíšena se strachem: utrpěly by stejný osud jako Mistr?“ 

Vůdce gigantické organizace zcela ovládané muži připomněl, že ženy z Ježíšova okolí zmiňované v evangeliích se nenechaly ochromit. Neuzavřely se, neopustily realitu. Spíš, než aby bědovaly nad ztrátou milované osoby, očekávaly.

Připravily masti, jimiž chtěly podle tehdejší praxe po uplynutí sobotního klidu pomazat Ježíšovo tělo, jež narychlo, před nástupem soboty, jeho učedníci pohřbili. Těmto ženám se měl Ježíš jako prvním, dříve než apoštolům, zjevit jako vzkříšený.

Místo Marie, Ježíšovy matky, Marie Kleofášovy, Marie z Magdaly a případně dalších vede k úvahám o místě žen v té službě církvi, která se fakticky stala jejím řízením. V různých křesťanských církvích je správa církevních záležitostí více či méně svěřena duchovenstvu (biskupům, kněžím, případně jáhnům), někde se na ní podílejí i laici. V církvi římské zatím platí absolutní hierarchická moc, která se posouvá ve výlučně mužské linii od papeže přes biskupy různých funkcí a důstojenství až k běžnému duchovenstvu.

František spojil úvahy o roli žen, již by asi upřímně rád zlepšil, se současnou situací a připomněl lékařky, zdravotní sestry, policistky, prodavačky, ale i matky a sestry, které se ocitly zavřeny ve svých domovech s celou rodinou, s dětmi, staršími, zdravotně postiženými. Všiml si i zpráv o růstu domácího násilí, které zaznamenáváme i u nás.

Oznámil, že jmenoval novou komisi, která se bude zabývat možností ordinace žen do jáhenské — či jinak řečeno diakonské — služby. Jáhen podle dosavadní praxe může poskytovat pastorační péči, vést bohoslužbu slova, kázat, křtít, oddávat, pohřbívat a spravovat chod farnosti, která nemá faráře. Jáhni sloužící v katolické církvi mohou být ženatí. Celibátní kněží mohou navíc zejména zpovídat a vést mši.

V Novém zákoně a v historických záznamech z doby rané církve je o jáhenkách řeč. Někteří teologové tvrdí, že nešlo o jeden ze tří stupňů hierarchické služby, tedy o skutečné svěcení, nýbrž jen o označení činnosti, např. charitativní, kterou ony ženy vykonávaly.

Papež však otevírá možnost, aby se ženy více zapojily do tradičně mužského katolického kléru. Činí to poté, co už jmenoval ženy do úředních pozic ve struktuře Římské kurie (tedy svého administrativního aparátu), a to do funkcí, které může vykonávat laik. Úvaha o jáhenství žen jde o krok dál.

Lze odhadnout, že odpor k jáhenské službě žen bude značný a že činnost komise bude nesnadná. A bohužel se dá odhadnout, že nejnižší duchovenský stupeň je maximum, jehož by se případně dalo dosáhnout. Biskupská, včetně papežské, a kněžská služba žen je v této církvi bohužel nepředstavitelná. Je smutné, že se v tom její autority shodují s pravoslavnými a starobylými východními církvemi a s konzervativní menšinou protestantů.

Křesťan, který roku 2013 překvapivě zasedl na trůn římských pontifiků, navzdory své hierarchické pozici a údajné neomylnosti není všemocný. V uplatnění dobrých podnětů je odkázán na koneckonců dobrovolnou podporu a spolupráci členů a činitelů církve a dalších lidí.