↗

Statisticky významný rozdíl ve prospěch základního příjmu se objevuje v tom, že jeho příjemci vykazují příznivější subjektivní vnímání vlastního zdraví, míry stresu, i důvěry vůči jinými lidem a institucím. Foto Petra B. Fritzová, flickr

1. ledna 2017 započalo Finsko nejdůkladnější experiment se základním příjmem, jaký byl kdy podniknut v rozvinuté zemi. Náhodně byly vybrány dva tisíce dlouhodobě nezaměstnaných ve věku mezi pětadvaceti a osmapadesáti lety, kteří byli v dané době příjemci podmíněného životního minima ve výši 560 euro. Po dva následující roky dostávali tuto dávku nepodmíněně — bez ohledu na to s kým žili, kolik vydělávali a zda si aktivně hledali zaměstnání.

Experiment skončil, jak bylo plánováno, 31. prosince 2018. Protože výzkumníci chtěli účastníky experimentu sledovat co možná nejméně vtíravým způsobem, oznámili, že závěrečnou hodnotící zprávu projektu hodlají zveřejnit teprve, až se podaří shromáždit a vyhodnotit všechna příslušná administrativní data. Zpráva byla publikována letos, 6. května.

Klíčová otázka

Jedna z klíčových otázek, které chtěl experiment zodpovědět, zněla, zda nepodmíněný charakter dávky povede k větší či menší participaci jejích příjemců na trhu práce. Povzbudí je skutečnost, že o podporu nepřijdou v momentě nástupu do nové práce, aby si hledali zaměstnání? Nebo je naopak to, že nebudou nuceni si práci shánět ani přijmout první dostupné místo, povede k tomu, že si práci hledat aktivně nebudou?

Jak jsme se mohli dovědět z loni publikované předběžné zprávy, během prvního roku byl počet dní, kdy si příjemci nepodmíněného příjmu vydělali alespoň třiadvacet euro (ať už prací či živností), o něco vyšší než u kontrolní skupiny. Nebyl ale statisticky významný. Vznikla rovněž obava, že výpovědní hodnota celého experimentu bude zmařena vlivem zásadní reformy sociální politiky, která vstoupila v platnost právě na začátku druhého roku experimentu.

1. ledna 2018 zavedla tehdejší pravicová finská vláda takzvaný „aktivační model“, všeobecnou reformu všech podmíněných sociálních dávek, která zpřísnila kritéria pro jejich vyplácení: pokud příjemci nedokázali určitý počet hodin za každé čtvrtletí pracovat nebo se účastnit rekvalifikačního programu, vyplácené peníze jim byly seškrtány o zhruba pět procent.

Tato reforma, mezitím zrušená současnou finskou vládou, byla v platnosti po celý druhý rok experimentu a týkala se zhruba dvou třetin lidí v kontrolní skupině. Dotkla se rovněž necelé poloviny členů pokusné skupiny, kteří měli nad rámec základního příjmu nárok rovněž na podmíněné přídavky na děti ve výši zhruba sto padesát až tři sta eur podle počtu nezaopatřených dětí a podmíněné přídavky na bydlení ve výši šest set eur či více podle místa bydliště.

Zaměstnanost se v druhém roce experimentu oproti prvnímu zvýšila v obou skupinách. Do jaké míry se tak stalo kvůli „aktivačnímu modelu“ není možno říci, protože to nebylo ověřeno žádným adekvátním experimentem. Ať už byl ovšem vliv reformy malý či velký, nezbytně měl větší účinek na členy kontrolní skupiny než na příjemce základního příjmu, mezi nimiž se zpřísnění podmínek pro získání příspěvků týkalo menší části lidí.

Nabízí se tedy otázka: zvrátila implementace „aktivačního modelu“ vzhledem ke svému silnějšímu účinku na kontrolní skupinu drobný náskok v participaci na trhu práce, jejž měli příjemci základního příjmu během prvního roku? Nestalo se tak.

Rozdíl se naopak výrazně prohloubil a stal se statisticky významným: za druhý rok experimentu měli příjemci základního příjmu v průměru o šest výdělečných dní víc než účastníci z kontrolní skupiny. Pokud by se reforma vůbec neuskutečnila, lze spolehlivě usuzovat, že uvedený rozdíl by byl ještě větší.

Strukturální účinky

Stačí dané závěry k tomu, abychom mohli říci, že základní příjem je dobrý nápad? Jistě nikoli. Stěží z nich lze vůbec dovozovat, že by takovýto nepodmíněný základní příjem, zavedený ve stanovené výši, byl v rámci dnešního finského sociálního systému ekonomicky udržitelný.

Žádný experiment nemůže otázku po smysluplnosti základního příjmu zodpovědět, aniž by kupříkladu do vzorku zahrnul lidi, kteří dnes pracují a jimž by nepodmíněný příjem mohl umožnit zkrátit si pracovní dobu nebo si dopřát od práce přestávku. Nelze na ni také odpovědět, aniž bychom vzali do úvahy, jaké důsledky by zavedení všeobecného základního příjmu muselo mít pro výběr daní, což v experimentu vůbec nebylo simulováno.

Co je nakonec nejdůležitější, dlouhodobá udržitelnost velkorysého nepodmíněného základního příjmu nezávisí na tom, jaké by měl bezprostřední dopady na nabídku pracovní síly, nýbrž na jeho očekávaných strukturálních účincích. Tedy na tom, že plynulejší celoživotní střídání práce, sebevzdělávání a dobrovolných aktivit by mělo vést ke zlepšení zdravotního stavu, dovedností i motivace lidí.

Experiment sice doložil významný pozitivní dopad nepodmíněného příjmu na zaměstnanost, tím ale ještě neprokázal, že by základní příjem ve výši 560 euro, podmíněně doplněný dalšími zmiňovanými dávkami, byl ekonomicky udržitelný. To ovšem nebylo ani jeho cílem. Přinesl podnětné výsledky, jež mohou povzbudit další úvahy o tom, jak by bylo základní příjem možno nejlépe zavést a jaká další opatření by přechod k němu mohla usnadnit.

Jeden ze skutečně pozoruhodných závěrů se například týká čtvrtiny účastníků, jejichž rodným jazykem není finština ani švédština. V uvedené kategorii, sestávající převážně z nedávných přistěhovalců, pracovali příjemci základního příjmu v průměru o třináct dní více, než jejich protějšky v kontrolní skupině. U ostatních přitom daný rozdíl činil jen 3,6 dne.

Význam má rovněž skutečnost, že pozitivní účinek základního příjmu byl mnohem zanedbatelnější v Helsinkách (o 1,8 dne v zaměstnání více) než v obcích na venkově (kde šlo o 7,8 dne), kde jsou podmíněné příspěvky na bydlení nižší a lidé se tak méně často dostávají do situace, kdy se jim nevyplatí pracovat.

Pozitivní účinek základního příjmu byl oproti tomu i navzdory dostupnosti podmíněných příspěvků na děti naopak vyšší v domácnostech s dětmi (o 13,7 dne více) a u rodičů samoživitelů (9,5 dne) než v domácnostech bezdětných (1,6 dne).

Subjektivní vnímání

Neméně zajímavé jsou výsledky průzkumu mínění účastníků z pokusné i kontrolní skupiny, jež byly provedeny s koncem druhého roku experimentu. Výsledky byly zveřejněny již v předběžné zprávě, následně byly ovšem ještě rozšířeny na základě hloubkových rozhovorů. Statisticky významný rozdíl ve prospěch základního příjmu se objevuje v tom, že jeho příjemci vykazují příznivější subjektivní vnímání vlastního zdraví, míry stresu, i důvěry vůči jinými lidem a institucím.

Usnadnit sociálně vyloučeným lidem přístup k formálnímu zaměstnání je bezpochyby důležitý účel základního příjmu. Není ale zdaleka jediný. Jeho širším smyslem je zvýšit odolnost naší ekonomiky a spravedlnost naší společnosti tím, že rozšíříme míru ekonomické jistoty a svobody volby lidí, kteří dnes mají obojího nejméně.

Před čtyřmi lety Švýcarsko odvážně zorganizovalo celonárodní referendum o velmi smělém návrhu na zavedení základního příjmu. Jen o několik měsíců později zahájilo Finsko svůj velmi dobře připravený, realistický experiment s vlastní, mnohem skromnější verzí. Ať už měl jakékoli meze, jednoznačně představuje materiál pro další práci a argumentaci pro všechny, kdo věří, že základní příjem je správná cesta.

A těch je nyní vlivem ekonomické krize a nejistoty rozpoutané pandemií víc než kdy dříve. Díky, Finsko!

Z anglického originálu Basic income: Finland’s final verdict, publikovaného v magazínu Social Europe, přeložil PETR BITTNER. Český překlad je publikován ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung.