Prosazování nepodmíněného příjmu dostává v pandemii novou sílu
Jiří SilnýDiskuse o nepodmíněném základním příjmu v pandemii koronaviru sílí. Nadále přitom odhaluje základní disproporce světa, v němž se snažíme žít.
Nepodmíněný základní příjem (NZP) je téma, které se vrací znovu a znovu a pokaždé s větší energií. Další fáze debaty právě začíná. Od 12. září proběhne už třináctý mezinárodní týden za NZP a 25. září začíná Iniciativa evropských občanů „Zaveďme nepodmíněný základní příjem“ (European Citizens' Initiatives:'Start Unconditional Basic Incomes (UBI) throughout the EU'). Jejím cílem je zavedení NZP v rámci EU, tak „aby pro každou osobu byla zajištěna materiální existence a možnost participovat na životě společnosti“. NZP má být univerzální, individuální, nepodmíněný a dostatečně vysoký, aby pomohl vyrovnávat regionální rozdíly.
Iniciativu musí v průběhu jednoho roku svým podpisem podpořit milion občanů z celé EU a musí zároveň v sedmi zemích získat daný minimální počet signatářů. Pro Českou republiku je stanoven na čtrnáct set pět. Pokud se to podaří, je Evropská komise povinna se tématem zabývat a své kladné, či záporné stanovisko následně odůvodnit.
Původně se inciativa měla rozběhnout už v květnu, ale v důsledku pandemie koronaviru bylo zahájení odloženo. Opatření spojená s pandemii ale zároveň vyvolala zvýšený zájem o NZP jako jeden z možných nástrojů použitelných při reakci na tuto a jiné podobné budoucí krize. Množí se také praktické experimenty zkoumající, jak by NZP mohl fungovat. Desítky příspěvků pojednávajících o NZP tak byly v posledních měsících publikovány i v našich médiích.
O naléhavosti myšlenky NZP svědčí už samotný rozsah debaty, zvláště pak v jejím mezinárodním měřítku. Zastánce i odpůrce NZP nacházíme zároveň v různých politických táborech. Zatímco levice nejčastěji zdůrazňuje emancipační moment, prvek rovnosti, posílení nezávislosti jednotlivců a považuje ho za cestu k zabezpečení důstojného života pro všechny, aniž by přitom chtěla odstranit ostatní prvky sociální politiky, z pravicového pohledu by NZP mohl být náhradou komplikovaného sociálního státu.
Společný zájem
Jednou z častých námitek proti zavedení NZP je nemožnost ho financovat. Její oprávněnost je však diskutabilní. I v boji za zrušení otroctví v USA mnozí předpovídali, že ztráta levné pracovní síly bude znamenat ekonomický kolaps. Ve skutečnosti zrušení otroctví USA umožnilo stát se ekonomickou velmocí. Podobné katastrofické předpovědi provázely rušení dětské práce, zkracování pracovní doby nebo volební právo žen. Ukazuje se přitom pravidelně, že zvýšení míry emancipace rozvoji společnosti prospívá.
Obvykle to souvisí také s rozvojem výrobních sil, které si nové uspořádání dříve či později vynutí. Nepochybně je dnes takovým stimulem automatizace a robotizace produkce. Dalším významným prvkem je environmentální krizí vyvolaná nutnost redukovat celkovou energetickou a materiální spotřebu. Oba tyto vývojové trendy činí z NZP jedno z opatření, která mohou být adekvátní odpovědí a které zároveň cílí i na snižování nerovnosti.
Jinou formou téhož argumentu je tvrzení, že kdyby každý dostával bez jakýchkoli podmínek dost peněz na základní živobytí, nikdo by nepracoval, a v důsledku toho by se celá společnost rychle zhroutila. Nositel tohoto názoru obyčejně zároveň popírá, že on sám by pracovat přestal. Líní jsou ti druzí. Obvykle se přitom myslí na určité lidi nebo skupiny, kterým se příjem bez zásluh spíš nepřeje. Představa, že lidé pracují jen když jsou k tomu někým donuceni, reprezentuje pohled mocenské elity.
Bohaté státy mají obvykle nějakou formu základního příjmu už dnes, i když takový příjem není nepodmíněný. Teoreticky by v rozvinutých zemích nikdo neměl umřít hlady, zmrznout bez přístřeší nebo nedosáhnout na lékařskou pomoc. V praxi takové případy ovšem existují. Proto, že systém není plně funkční.
Státy také zajišťují určité existenční minimum a různě nastavený systém dávek a podpor pro případy potřeby a nouze. U nás mají příjem z veřejných zdrojů bez vykonávání formálního zaměstnání děti, studující, důchodci, osoby pečující o děti nebo o nemocné, nemocní, zdravotně postižení, nezaměstnaní nebo žadatelé o azyl.
V době krize stát také podporuje ty, kdo nemají dostatečné příjmy kvůli vynucenému přerušení ekonomické aktivity (kurzarbeit, podpora OSVČ atd.). I ti, kdo do uvedených kategorií nespadají, mají nárok na životní nebo existenční minimum, která však u nás dnes činí nedůstojných 2490 korun měsíčně. Přitom většina z těchto osob nepochybně koná nějakou činnost, kterou lze za práci spravedlivě považovat.
Zodpovědnost
Existuje však i podstatně menší skupina lidí s velmi vysokými příjmy, které také nepocházejí z placené práce. Jsou to rentiéři, lidé mající výnos z dědictví, z vlastnictví majetkových podílů v podnicích (které nezřídka využívají cizí pracovní sílu a často nějaké formy dotací), ze spekulací, nebo i z kriminálních aktivit. S nadsázkou by se dalo říct, že zatímco problém „zneužívání dávek“ se řeší stabilně, málokdo se pozastavuje nad bezpracným a neproduktivním „zneužíváním dividend“ pro luxusní spotřebu rentiérů.
Někteří namítají, že je nemravné, aby základní příjem byl univerzální, to znamená, aby ho dostávali i bohatí, kteří to fakticky nemají zapotřebí. Ať už proto, že jsou dobře placení, nebo proto, že žijí z renty. NZP je ale výrazem rovnosti, a proto by měl být stejný pro všechny. Pro bohaté neznamená nic, pro chudé ale znamená krok ke svobodě. Pro společnost by pak měl být impulzem k odstraňování nerovností, kterých je stále dost.
Za stejnou práci dostávají ženy o dvaadvacet procent menší mzdu, za stejnou práci se platí víc v Praze než v Ostravě, ze stejného zisku některé firmy platí daně a jiné se tomu vyhnou v daňovém ráji. Nemravné jsou často rozdíly v příjmech mezi těmi, kdo vytvářejí skutečně hodnoty a jsou pro chod společnosti nezbytní, a přitom doslova živoří, a těmi, kdo těmto lidem takzvaně „dávají práci“, což je eufemismus pro vykořisťování.
Ekonom John Maynard Keynes v roce 1930 odhadoval, že za sto let bude k naplnění lidských potřeb stačit pracovat tři hodiny denně. Tím bychom se ostatně vrátili do časů lovců a sběračů, pro něž podobnou pracovní dobu předpokládal antropolog Marshall Sahlins.
Zbigniew Brzezinski si zase v roce 1995 představoval, že na stoupající produktivitu, při které dokáže 20 % práceschopné populace zajistit dostatečnou výrobu pro všechny, bude třeba nabídnout zbylým 80 % „tittytainment“ — „nakojit je“ a zahrnout je zábavou, aby neměli podvratné myšlenky. Ale ukazuje se, že v zájmu pacifikace je přece jen jistější jich co nejvíc nějak zaměstnat, a ještě pokud možno zadlužit.
Nedávno zesnulý kulturní antropolog David Graeber ve své poslední knize nazvané lakonicky Bullshit Jobs píše o povoláních, která jsou neproduktivní, zbytečná. Ti, kdo je vykonávají to zpravidla dobře vědí, a jsou tím frustrováni. Často i tehdy, jsou-li za takovou práci dobře placeni. Podle různých průzkumů je v bohatých zemích o zbytečnosti vlastní práce přesvědčeno až 40 % pracujících. A k tomu se dají ještě připočítat pochybná zaměstnání v oborech, které ničí životní prostředí nebo souvisí s válkami.
Vidíme zároveň, jak se v povoláních, která jsou nezbytná, pracuje za málo, a v zemích globálního Jihu skoro za nic. Pracují děti, pracují staří, dvanáct nebo šestnáct hodin denně, bez pracovních práv a ochrany.
Nevíme vlastně, kolik práce skutečně potřebujeme, abychom žili důstojně a udržitelně. Víme jen, že současný model důstojný ani udržitelný není. A nepodmíněný základní příjem může představovat jednu z cest k tomu, abychom našli správnou rovnováhu.
Ať už se NZP někde, v dohledné době a v nějaké podobě prosadí, nebo ne, diskuse o něm nás určitě vede dobrým směrem.
Nejbližší debata o NZP se bude konat ve čtvrtek 17. září od 16 hodin v Českém svazu vědeckotechnických společností na adrese Novotného lávka 5, Praha 1. Další informace lze nalézt zde.