Žijeme, abychom pracovali?
Eva Hájková„Ó zazni, písni vznešená, o práci, která vrozena přírodou lidstvu jest...“, znějí slova jisté známé písně. Je nám práce opravdu vrozena přírodou?
Naši dávní předkové, kteří se živili sběrem a lovem, se nijak zvlášť nelišili od jiných živočichů. I zvířata přece sbírají a loví potravu. Přesto, že přitom uplatňují jistou dávku důvtipu, u jedněch ani u druhých většinou nemluvíme o práci. Teprve zhruba před deseti tisíci lety se lovci a sběrači začali proměňovat v první zemědělce a pastevce. Člověk přetvářel přírodu, dobýval z ní chleba a podmaňoval si ji, protože už mu nestačilo to, co příroda dávala sama od sebe. Tehdy se zrodil fenomén práce, jak ho známe dnes.
Zpočátku asi byla za práci pokládána především práce fyzická. Od starověku po novověk ji lidé uznávali a obdivovali, ale většinou slovně. Vergilius v básnických sbírkách Georgica a Bucolica vynášel práci rolníků a pastevců. Svatopluk Čech klade na stejnou úroveň práci fyzickou a duševní (ať prachem, blátem lopotně se brodí, či perem vzletným ať ji koná duch).
Práci nedělíme jen na fyzickou a duševní. Můžeme na ni nahlížet z různých úhlů: Práce jako životní nutnost x práce jako realizace vnitřního potenciálu. V tom prvním pojetí je práce otravná a svazující (musíme pracovat), v tom druhém je radostí a nejvyšším projevem svobody (chceme pracovat). Od toho, nakolik se nám v životě podaří oba póly spojit, často odvisí naše osobní štěstí. Práce většinou přinášela uspokojení, a to i v době, kdy byla životní nutností. Člověk pracoval a viděl výsledky své práce. Viděl její smysl. Mohli bychom parafrázovat mýtus o stvoření světa — „viděl, že to, co vytvořil, je dobré“.
Práce versus otroctví
A nejen to. Práce přinášela člověku hrdost na to, co vytvořil, hrdost na své dílo. Samozřejmě, jen do té doby, než se práce svobodná proměnila v práci otrockou. Cokoliv je člověku vnuceno jiným člověkem, stává se mu břemenem. Otrok nemůže rozhodovat o tom, jaké práci se bude věnovat, ani o tom, co udělá s výsledkem své práce, protože výsledek mu nepatří. Otrok je oddělen od smyslu své práce — od smyslu díla, na němž spolupracuje.
Možná se nám zdá, že otroctví a otrocká práce patří dávné minulosti. Jenže i práci dělníka nebo zaměstnance můžeme do jisté míry chápat jako práci otrockou, přestože je s nimi zacházeno slušně a přestože v mimopracovní době si dělník i zaměstnanec mohou dělat, co chtějí, a mohou kdykoli svobodně změnit zaměstnavatele. To je ovšem jejich relativní svoboda — svoboda za okolností, že je po pracovní síle dostatečná poptávka a zároveň je dostatečná nabídka zaměstnání odpovídajících schopnostem a možnostem potenciálních zaměstnanců. Ale co v případě, když nabídka pracovních míst klesá a zároveň roste neochota společnosti nezaměstnanost promíjet? Je svoboda měnit zaměstnavatele stále ještě svobodou? A pokud zaměstnanec práci má, jak dalece si může vybírat svou pracovní náplň nebo aspoň způsob její realizace? Do jaké míry může realizovat svůj vnitřní potenciál?
Odtržení člověka od smyslu (záměru) práce působí destruktivně na lidskou psychiku. Snižuje schopnost tvořit, improvizovat, rozhodovat se. Netýká se to jen práce v továrně. Takovou se může stát i (víceméně) mechanická práce na počítači, tedy práce v relativně čistém a pohodlném prostředí. I zaměstnanec, vykonávající kancelářskou „duševní“ práci se snadno může stát „přívěskem stroje“. Práce beze smyslu je prací nepřirozenou. Nesmyslnou se nakonec může stát i dobře placená a nikterak jednotvárná práce, pokud se jejím jediným smyslem stanou vydělané peníze.
Jestliže někdejší práce vedla k „polidštění opice“, současná práce, zbavená smyslu, člověka spíš dehumanizuje. Vede ke ztrátě přirozeného pohybu, přirozeného chování. Člověk nedělá, co chce, ale co musí. A protože pracuje z musu, je zapotřebí kontrolovat jeho činnost pomocí rozsáhlého a mnohdy nesmyslného výkaznictví (které pak nikdo nečte) či kamerovými systémy, je zapotřebí elektronicky sledovat jeho docházku, a tak dále a dále. Nic z toho by v normálních podmínkách nemuselo (a nemělo) být.
Zvyšování podílu techniky na výrobě za současného diktátu trhu bohužel nevedlo k osvobození člověka, ke snížení nutné pracovní doby, nýbrž k prekarizaci a k odstavení části lidí od možnosti získat obživu. Zaměstnavatelům už se ani nevyplácí je vykořisťovat. Armáda nezaměstnaných se pak stává prostředkem k zastrašování těch, kteří práci zatím ještě mají. Mohou tak být donucováni k vyšším výkonům.
Civilizace je něco jako zvěcnělá lidská práce. Je výsledkem milionů životů naplněných prací — někdy užitečnou, někdy nesmyslnou. Ale až donedávna vždy žádanou. Někdy dobrovolnou, jindy nedobrovolnou. Ale vždy hodnou naší úcty.
Zbavit se práce rovná se osvobodit se?
Dnes pracovních míst ubývá a stává se z toho velký sociální problém. Zbavit se práce nebude pro člověka znamenat osvobození. Může to také znamenat zbavit se radosti. Miliony lidí byly zvyklé na to, že jim společnost dávala práci. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale existují lidé, kteří jsou rádi, když něco musí. Jsou spokojeni, když je okolnosti doženou k vyvíjení nějaké činnosti. Někteří na sebe z toho důvodu dobrovolně berou množství úkolů (pořizují si například zahradu), aby pak „museli“ pracovat a „nemohli" ležet na gauči. Protože kdyby „mohli“ ležet na gauči, pak by tam ležet „museli“. Tito lidé nemohou nepracovat.
A pochopitelně existují lidé, kteří naopak těžce snášejí, když se něco musí. Nejraději pracují jenom tehdy, když se jim chce, a dělají to, co se jim líbí. Těm zas tolik nevadí, že práce ubývá. Jsme zkrátka různí.
Opravdu společnost brzy přestane lidskou práci potřebovat? Jak kterou. Společnost, kde se vůbec nepracuje, je dost těžko představitelná. Levice se v otázce významu práce dělí na dva tábory. Jedni soudí, že lidé by si měli svůj chléb vezdejší zasloužit, čili neměli by dostávat nic jen tak zadarmo, zatímco druzí se domnívají, že člověk by měl mít nárok na to, aby společnost zabezpečila jeho základní životní potřeby bez ohledu na jeho výkon.
Ti první vycházejí z předpokladu, že lidské práce, kterou nikdy nenahradí stroje, bude i v technicky vyspělé společnosti stále zapotřebí (například péče o postižené nebo staré lidi) a že člověk by zlenivěl, kdyby nebyl nucen k nějakému výkonu. Druzí se domnívají, že práce je člověku vlastní a přirozená, že člověk bude pracovat sám od sebe, i když nebude muset. Tito lidé prosazují nepodmíněný základní příjem s nadějí, že pro člověka se tím vytvoří prostor k dobrovolné práci, která ho bude naplňovat, čímž se uvolní obrovský potenciál energie a svět se úplně změní.
Nevím, kdo z nich má pravdu. Ale mám pocit, že něco už se mění. Zdá se mi, že naše schopnost pracovat postaru pomalu mizí. Způsobuje to hektická doba (a internet a počítače). Někteří z nás se přizpůsobují strojům, někteří ztrácíme schopnost soustředit se. Pokud můžeme, dáváme stále častěji přednost malým pracím, které jsou rychle hotové, před dlouhodobou a náročnou prací, jejíž konec je v nedohlednu. Mozek se totiž mnohem víc raduje z dokončené práce. Rychleji to přináší dopamin — chemickou látku přinášející uspokojení. Toužíme po smyslu.
Také zaměstnavatelé si prý stěžují na úbytek schopných zaměstnanců, kteří by pracovali podle jejich představ — tedy pokud možno velmi intenzivně a za málo peněz. Těžko říct, kam bude vývoj směřovat. Doufejme, že ke změně systému, který vyřeší rozpor Zaměstnavatel x Zaměstnanec. Už je na čase. Pokud opravdu žijeme proto, abychom pracovali, musíme o své práci sami rozhodovat.
Vergilius nebyl zemědělec a nemluvil za ně. Mám dojem, že ve starověku i středověku se spíše lidmi, kteří pracují, pohrdalo a politická, vojenská či duchovní činnost, které se věnovaly nejvyšší vrstvy, se jako práce nebrala.
Ještě před sto lety patřilo v Anglii k tomu, být opravdový gentleman to, že má "nezávislý příjem", tedy příjem ze zděděného majetku, ne z vlastní práce. "Selfmade man" byl hanlivý výraz.
Je svobodný jen ten, kdo pracuje ačkoliv nemusí? Nebo jen ten, kdo pracuje jen na vlastním? Subsistenčního zemědělce, který žije převážně ze své výroby k něčemu nutí jen příroda, ale živnostník je závislý na trhu a na svých zákaznících. Například v Poličce, kde znám vývoj za posledních 35 let ještě v devadesátých letech po čtvrté hodině odpoledne chcípnul pes, všechny obchody zavřely. Bylo to tak za socialismu i po malé privatizaci, kdy se obchody většinou dostaly do rukou potomků bývalých majitelů. Dnes většina těch krámků zanikla, vytlačily je obchody Vietnamců, kteří mají otevřeno do pozdních hodin a prodávají to, na čem se dá vydělat.
Nedávno se tu v diskusi zmínil pan Poláček o Aristotelovi, jak za ideální považoval postavení svobodného občana, který nemusí pracovat. Nicméně, on si představoval, že ten svobodný občan bude „moudře řídit své hospodářství“, což z dnešního hlediska vlastně taky lze považovat za práci.
Domácí práce nebo výchova dětí je ovšem taky práce. Ale málokdo to tak bere. Většinou se mluví o mateřské dovolené. Myslím si, že i tato práce mnohé naplňuje, že v ní spatřují smysl ( i když to není jednoduché). Jelikož máme tržní společnost, tak se bohužel téměř veškerá práce zhodnocuje trhem. To je dost velký problém. My sice můžeme nově definovat, co je práce, jenže to je tak asi všechno, co můžeme.
Já se domnívám, že nový systém by mohl vzniknout, kdyby se lidé naučili pracovat aniž by byli za to placeni – jako to dělají dobrovolníci. Sama se o to záměrně snažím (pochopitelně v mimopracovní době, protože něčím se zatím člověk živit musí), abych dokázala, že to jde. Někdo musí jít příkladem. Ale je pravda, že takto většinou člověk dokáže dělat jenom práci, která ho jistým způsobem naplňuje. A o to právě jde. Dělat práci, která nás naplňuje smyslem.
Ve středověku, zdá se, slovního uznání práce poněkud přibývá. Sv. Benedikt zformuloval heslo Ora et labora, přece však bylo pořadí tehdejších stavů oratores, bellatores a (teprve pak) laboratores. Byli zkrátka páni a pak pracující kmáni.
O tom, že by třeba Angličané v koloniích nějak zvlášť fyzicky pracovali, spisovatelé vesměs nepíší. Ono tam však taky bylo tropické klima. Situace v USA svědčila o tom, že étos práce byl na vzestupu. Byť pro každého samozřejmě není stejná dřina, že?
Práce přinášela (i přináší) pracujícím nejen výdělek , nýbrž i uspokojení. Proč?
Podstatná je přitom otázka vlastnictví, tedy zda člověk pracuje na svém, a nezanedbatelnou roli hraje i míra obecné (obecní) prospěšnosti. Pracuje-li člověk na vlastním, resp. pro malou a blízkou komunitu, dává mu to (mnohatisíciletý) smysl.
Pracující, lépe řečeno pracant, mívá uspokojení ze své dovednosti (fortele), zvláště roste-li. Podobně jako trénující sportovec cítí působení endorfinů a dlouhodoběji více sebedůvěry. Při takové práci se mění vnímání času. Knihu o tom napsal Mihaly Csiksentmihalyi. Zmiňuje se v ní mj. i o tom, že lidé sice žádají více volného času, ale přitom jsou nejméně spokojeni u televize a nejvíce v zaměstnání (aspoň takto mačkali zapůjčený pager).
V dnešní době je podstatné další aspekt věci. Lidi zřejmě více uspokojuje "hodně reálná práce", zatímco ta poněkud virtuální přes všechnu jejich flexibilitu méně, ba málo. I dnes má leckdo podstatně větší radost, když ho šéf poprosí o přišroubování poličky než když jej požádá o kontrolu inventárních čísel. (Každý je ovšem jiný a mívá sklon vyvažovat jednostranné zatížení.)
Bez ohledu na Csikszentmihalyie si myslím, že námezdní práce by mělo, měřeno pracovními hodinami, ubývat. Něco o "dolce far niente" alias neuspokojivé a nadměrné práci sem snad napíšu zítra.
Odpověděla jsem mu, že je chybou oddělovat od sebe záměr a práci. Kde by všechny záměry skončily, kdyby je člověk nerealizoval? Ve svobodné práci je záměr neoddělitelný od práce, je součástí díla. Není důležitá jenom hlava, jsou stejně důležité i ruce a to ostatní. Pracuje se vlastně celým tělem.
V historii bohužel došlo k dělbě práce, k tomu, že záměr a práce (hlava a ruce) se oddělily a projevilo se to na rozdělení společnosti. Někdo měl záměr a nutil druhé, aby ho realizovali. Samozřejmě, někdy to mohl být tak velký záměr, že na jeho realizaci sám nestačil. Jenže on neuměl ten svůj záměr (smysl) předat druhým a tak je prostě přinutil k práci. A pak jimi za to ještě začal pohrdat. Nucená práce (oddělená od smyslu) lidi deformovala a dělala z nich otroky.
Samo o sobě naprosto legitimní počin; ale už v dosavadní diskusi se ukázalo, jak krajně spletitý a problematický je ten celý komplex vztahů na lidskou práci se vážící.
----------------------------------
Zkusme to napřed s tou radostí, uspokojením z práce. Už pan Kubička konstatoval, že opravdu dost dobře není možno tvrdit, že v dřívějších dobách lidé - když ještě nebyli nuceni vykonávat práci pro druhého, nýbrž mohli pracovat jenom pro sebe - že by tak činili jenom z radosti, respektive s radostí. Oni k tomu byli stejně tak jako ti otroci nuceni - totiž holým bojem o přežití. Když řádně neobděláš své pole, neobstaráš dobytek - budeš trpět hladem, či dokonce zemřeš hlady. Tady se o nějaké "radosti z práce" opravdu sotva dá hovořit.
Na straně druhé ovšem nelze popřít ani to, že pokud člověk pracuje "na svém", že je skutečně daleko vyšší pravděpodobnost, že se své práce bude pociťovat alespoň určité základní uspokojení, než když musí dřít na druhého.
Přičemž ovšem - aby to celé bylo ještě složitější - i ten prapůvodní tlak na člověka, ten boj o přežití: ani tady se nedá zcela jednoznačně říci, že by to člověku jenom bralo jeho radost z jeho činnosti. Na jednu stranu je to práce z holé životní nouze - ale na straně druhé je tu právě to uspokojení, že tím že jsem svou práci vykonal dobře, tak jsem tím vykonal dobré dílo, zabezpečil sebe i svou rodinu.
Takže, pokud bychom si z dosavadních úvah mohli vydestilovat nějaký univerzální návod pro to, za jakých okolností by práce člověka nejspíše mohla činit šťastným, pak asi za těchto:
- když člověk může pracovat na svém
- když ho k práci nenutí holá životní nouze
- když ale na straně druhé zde určitý existenční tlak je, který člověku může dát ten pozitivní pocit že dokáže materiálně zabezpečit sebe i svou rodinu
- pak zde padla zmínka o té "dobrém díle" - tedy práce by měla být taková, která vytváří potřebné, smysluplné hodnoty.
--------------------------------
A teď se můžeme podívat, do jaké míry jsou tyto podmínky pocitem štěstí naplněné práce splněny v současném kapitalismu:
- naprostá většina pracujících nepracuje na svém, nýbrž na cizím; v zájmu a v intencích někoho jiného, kdy jediným vlastním zájmem je vyplácená mzda
- k práci většinou nenutí "holá životní nouze" v tom smyslu, že by hrozila smrt hladem; hrozí však propad na příjmové, a tedy i společenské dno. Práce má tedy na straně jedné onen pozitivní motivační aspekt (vypracovat se k vyšší existenční úrovni); ale na straně druhé i ten negativní, strach z onoho propadu
- "dobré dílo": i tady není situace zcela jednoznačná, na rozdíl od socialismu kde jakýkoli smysl pracovní činnosti byl destruován tím, že se nevyráběly užitečné produkty pro spotřebitele, nýbrž jenom objemové jednotky pro produkční plán stanovený byrokraty ze Státní plánovací komise, se v kapitalismu vyrábí pro trh, tedy pro spotřebitele. Na straně druhé: vedle bezpochyby potřebných a užitečných věcí se vytváří také zcela nesmyslná a neužitečná nadprodukce, a to jenom proto aby dotyčný kapitalista mohl mít svůj zisk. Takže svým způsobem se také nakonec pracuje jenom "pro plán", v daném případě plán zisku.
Takže o práci za podmínek (moderního) kapitalismu není možno paušálně prohlásit, že by vůbec neměla potenciál pracujícímu člověku přinášet určitý pocit uspokojení; ale na straně druhé je nepopiratelný fakt, že konečný smysl tato práce za kapitalismu nemá ani v sobě, ani v životě toho, kdo pracuje, nýbrž právě jenom v onom anonymním a bezduchém diktátu zisku.
Ten argument proti marxismu, že před samotným (fyzickým) pracovním aktem stojí myšlenka, plán - tento argument neobstojí. To prohlásil už samotný Marx ve svém známém příměru, že "i ten nejhorší stavitel se od té nejlepší včely liší tím, že než začne svou práci, má už předem v hlavě její plán". (Podle moderních výzkumů to ovšem takto jednoznačně neplatí - i ta včela, jakož i jiní živočichové, naprosto takovýto "plán práce" mít mohou.)
Ale konec konců tu před sebou máme zase jeden další konkrétní střet mezi materialismem a idealismem. Kde se tedy jedná o to, zda prvotní je hmota, anebo myšlenka, idea.
Takový Hegel nakonec také operoval s prací (stačí jenom vzpomenout si na jeho pojednání "Pán a sluha") - jenže u něj veškerá pracovní činnost člověka nebyla primární, ještě než první člověk provedl zcela první pracovní úkon, už dávno předtím tu byla přítomna nehmotná, duchovní idea, konec konců ten starý známý řecký "Logos". Pro Hegela tedy člověka člověkem neučinila nakonec práce (to byl jenom nutný prostředek) - nýbrž cesta ducha, cesta vlastního sebeuvědomění si, že člověk je svou podstatou také duch, a že je součástí a emanací onoho apriorního "Absolutního ducha".
Zatímco u Marxe je tomu zcela naopak: primární je ta samotná práce. Člověk se člověkem stává jenom a výhradně prostřednictvím své práce; neexistuje tu žádné duchovní apriori.
Co zde existuje před člověkem, to je pouhá příroda, která existuje na bázi zcela objektivních přírodních zákonů. Člověk je nucen - aby přežil - tuto přírodu opracovávat, a spolu s tím jak si vytváří stále dokonalejší pracovní schopnosti, spolu s tím vytváří i sám sebe jako lidskou bytost.
Tento Marxův model ve své jednoduchosti vypadá naprosto přesvědčivě; a nakonec se opravdu není možno příliš divit, že tolik - a nikoli pouze dogmatických - vyznavačů jeho učení tomuto svodu jednoduchosti podlehlo.
Ve skutečnosti ale v tomto Marxově schématu zeje dosti nemalá díra. Jestliže tedy člověk je svým původem skutečně jenom přírodní tvor, a jestliže proces jeho polidštění probíhá jenom v důsledku opracovávání přírody - kde je pak zde dáno nějaké to zcela exkluzivní "něco", které člověka právě naopak v y č l e ň u j e z této přírody, a nechává ho stát se jedinečnou kulturní a duchovní bytostí?
Podle toho Marxova schématu by se totiž nakonec nejednalo o nic jiného nežli o čistě p ř í r o d n í proces, kdy příroda - prostřednictvím jednoho z tvorů které sama stvořila - opracovává samu sebe. Jinak řečeno: člověk tady má sice určité exkluzivní schopnosti (té plánovité práce) - ale nakonec zůstává ryze přírodním tvorem!
Tady cítíme, že tu prostě něco chybí. Že ta Marxova odpověď na danou otázku je sice věcně správná, ale že je nedostatečná. Že vůbec neodpovídá na otázku, co je vlastně člověk, respektive co skutečně dělá člověka člověkem.
Na straně druhé - ten Hegelův idealismus má také své slabiny. Protože i u něj nakonec člověk není sám sebou - nýbrž je také jenom produktem něčeho, co stojí mimo něj. Primární a rozhodující je onen Logos či Absolutní duch - a člověk sám vstupuje jenom do plánu sebeuskutečnění tohoto Logosu, a je činný jenom v jeho intencích, v jeho zastoupení. Dalo by se říci: člověk je zde jenom jakýmsi námezdním pracovníkem onoho Logosu či Ducha; ale člověk ani v tomto modelu není tím, kdo by vytvářel a kladl své vlastní, autenticky a autonomně lidské intence a cíle.
Takže, jak vidět, ta otázka po tom, co vlastně člověka dělá člověkem a jakou roli v tomto procesu hraje práce - tato otázka zůstává i nadále krajně komplikovaná.
Ano, určitě to tak bylo, určitě to vůbec nebylo jednoduché. Nicméně pravdou je i to, že obojí se navzájem nevylučuje. Já bych se vůbec nedivila, kdyby rolníci příležitostně projevovali velkou radost právě z toho, že přežili, dokonce s celou svou rodinou, a to díky vlastní práci a díky Bohu, pochopitelně. Já si dokonce myslím, že tento fakt (jsem schopný/jsme schopní se sám/sami uživit) mohl hrát důležitou roli v emancipaci. Je to jedna ze stránek emancipace. Ta druhá stránka je uznání ze strany společnosti. Ta asi závisela hlavně na výši majetku.
Asi většina z nás pamatuje někoho, o jehož lásce k práci by se dalo psát.
Jednou tu napsal pan Poláček, že bude patrně nějakou dobu zapotřebí: být jednou nohou v systému a druhou jakoby jinde (nebo tak nějak přibližně to bylo).
Křesťané toto řešili už před dvěma tisíciletími.