Krátká úvaha o práci
Alena ZemančíkováAčkoli se doba mění, při definování hodnoty sebe samého ve společnosti jsme stále zatíženi měřítky předminulého století. A tak nás mají ti, kteří disponují pracovními příležitostmi, stále v hrsti.
V části svého života mezi maturitou na gymnáziu a založením rodiny jsem upadla do podivné situace, v níž mi bylo bráněno studovat a musela jsem chodit do práce. Od rodičů jsem byla k práci dost přísně vedená, u nás nikdo nikomu neposluhoval a my děti jsme se už odmalička podílely na všem, co bylo doma třeba dělat.
Bavilo nás to, mě a bratra, a velmi brzy jsme celý rozsah domácích prací ovládali sami a byli schopni se o sebe kompletně postarat, pokud šlo o praní, úklid, vaření, nakupování, topení, práci na zahradě — zkrátka pokud šlo o instrumentální stránku života. O prázdninách jsme zcela samozřejmě chodili na brigády, jen co to bylo z hlediska zákona možné, a vůbec jsme to nepovažovali za příkoří. Pracovalo se společně, nikdo se neulejval, a když bylo hotovo — což bývalo celkem rychle a snadno — měli jsme volno, s nímž jsme mohli naložit, jak jsme chtěli.
Nic z toho mi nebylo zatěžko, ale nebylo to také nic, co bych v životě chtěla mít jako povolání (třeba představa, že bych byla takzvaně v domácnosti, mi byla naprosto cizí, ba odpudivá, a maminky spolužáků, které v domácnosti byly, jsem prostě nechápala). Se slovem povolání jsem si spojovala práci pro celek, pro společnost, a k té jsem mínila používat zejména hlavu, v myšlení jsem pociťovala svůj největší potenciál.
Na velkém prádle nebylo co rozvíjet, neměla jsem technické nadání, abych uměla vymýšlet praktické pomůcky a vylepšení, zato jsem byla dobrá vypravěčka. Lákaly mě teorie a vědy o člověku a měla jsem dobrý pozorovací talent. Také jsem byla výmluvná a silně jsem pociťovala smysl pro spravedlnost.
Své povolání jsem viděla v tomto prostoru humanitních schopností (na umělecké jsem si neodvažovala při té praktické výchově pomýšlet) a kolem maturity na gymnáziu jsem byla docela zvědavá, co všechno ode mě bude tohle založení vyžadovat, kam se dostanu, jaké to tam bude. Byla jsem připravená a ochotná se neustále učit, dělalo mi to radost. Moje okolí, učitelé i přátelé, mě takovou viděli a respektovali, nemýlila jsem se v sobě, byla jsem docela dobře čitelný dospívající jedinec.
Práce beze smyslu
A pak náhle přišla situace, kdy mi bylo dáno najevo, že právě tohle ode mě společnost nechce. Že mi to dokonce zakazuje, že mě s těmito vlastnostmi veřejně odmítá. To byl hrozný životní moment — v praxi vypadal tak, že mi z gymnázia nedali tehdy nutné doporučení ke studiu na vysoké škole, takže mě na vysokou taky nepřijali, i když jsem zatvrzele přesvědčená o svých schopnostech k přijímačkám šla.
Už ve třicátých letech Trockij ve své "Zrazené revoluci" konstatuje, že v "komunistickém" Sovětském svazu dělnická třída ve skutečnosti nevládne. Že skutečnou moc vykonává, a ve svých rukou drží někdo jiný.
Trockij ovšem ještě výslovně popírá, že by zde došlo k nějaké nové formě třídního panství. Podle jeho názoru i v deformovaném socialismu přetrvává fakt, že vlastnictví výrobních prostředků bylo zespolečenštěno - a protože panující třída je definovaná svým vlastnictvím výrobních prostředků, tak logicky žádná nová panující třída nemohla vzniknout. Podle jeho přesvědčení to byla tedy pouze - partajní - byrokracie, která se svémocně zmocnila vlády nad zemí; a že tedy postačí tuto byrokracii odstavit od moci, a pravý socialismus bude obnoven.
Polští studenti Kuroň a Modzelewski, a poté jugoslávský teoretik Milovan Džilas však šli dále. Podle jejich analýzy v socialismu výrobní prostředky nejsou zespolečenštěny, nýbrž z e s t á t n ě n y - a to je naprosto zásadní rozdíl. I když vládnoucí garnitura dělala všechno pro to, aby právě tento rozdíl setřela, zakryla.
Produkční prostředky zespolečenštit, to znamená, že r e á l n ě patří všem. Že je na nich produkováno nejen ve jménu všech, nýbrž také skutečně v zájmu, ve prospěch všech. A že tedy - samozřejmě - výsledky této produkce jsou rozdělovány spravedlivě mezi všechny.
Zatímco produkční prostředky z e s t á t n i t: to neznamená nic více, nežli že na místo jednotlivých soukromých vlastníků (kapitalistů) nastupuje stát, jako jediný a "totální" vlastník.
A z toho pak vyplývá už naprosto jasně: kdo ovládá stát, ten ovládá i veškerou produkci. A může si přivlastňovat její výsledky, ve svém vlastním zájmu. Aneb, marxistickou terminologií řečeno, tento vlastník výrobních prostředků si může přivlastňovat n a d h o d n o t u. Z těch hodnot, které v j e h o fabrikách a jiných produkčních místech vytvoří tam pracující, on jim jenom jednu část vrátí ve formě mzdy; ale jednu část si přivlastní sám pro sebe. Bez adekvátní náhrady pro ty pracující.
A tady se nám náš obraz už začíná docela vyjasňovat. Kdo fakticky ovládal ten stát za socialismu, je jednoznačné: právě ty stranické sekretariáty.
Přivlastňování si nadhodnoty: oficiálně v socialismu byli všichni "soudruzi" - a to i "ti nahoře", kteří za svou funkcionářskou činnost dostávali své platy. Tedy, napohled oni byli - stejně jako ti produkující dělníci - také jenom z a m ě s t n a n c i státu. Kteří si - na rozdíl od kapitalisty - nemohli jen tak bez dalšího zacházet s tou vyprodukovanou nadhodnotou jak se jim zlíbí.
Určitý rozdíl tu skutečně je: ten kapitalista skutečně může ten svůj zisk reinvestovat, ale stejně tak si za něj může pořídit luxusní jachtu, anebo ho prohrát v ruletě. A nikdo mu do toho nemá co mluvit. To se těmi partajními funkcionáři bylo přece jenom jinak - ti dostávali své fixně určené funkcionářské platy. A to dokonce - alespoň v počátcích socialismu - v každém případě ve srovnání se ziskem kapitalisty relativně nízké.
Jenže: jeden český reformě orientovaný novinář (nikdy si nedokážu zapamatovat jeho jméno; Sadílek?...) byl v rámci zmatků "Pražského jara" povolán do funkce v sekretariátu v Ústředním výboru KSČ. A když dostal svůj první plat - jako první věc ho běžel do mzdové účtárny reklamovat, že se někde musel stát omyl, neboť dostal ve srovnání se svým dosavadním platem novinářského redaktora n ě k o l i k a n á s o b n ě !! vyšší výplatu.
A když se ukázalo, že omyl žádný nebyl, že to byla skutečně jeho "řádná" odměna, pak pochopil. Pochopil, proč se ty staré kádry svých funkcí drží jako klíšťata - a že proti tomuto jejich odporu je jakýkoli reformní proces bez šancí.
Ano, oni dostávali "jenom" své funkcionářské prebendy - ale ty byly ve srovnání s obvyklým dělnickým platem natolik vysoké a natolik pohodlně získané, že f a k t i c k y je zde skutečně možno - a nutno - hovořit o nové třídě, která si přivlastnila moc nad produkčními prostředky společnosti, a této své moci využívala k vlastnímu, bezpracnému obohacování.
Takže, to je asi tak všechno k danému tématu. S tím, že jakékoli třídní panství je nakonec možno svrhnout jenom cestou revoluce. Dobrovolně se toho sami nikdy nevzdají.
------------------------------------------------------
Závěrem musím ještě připomenout, že jsem zde danou problematiku projednával jenom z hlediska autentické marxistické třídní analýzy. Která se v dané souvislosti jeví také tou nejpřípadnější.
Tu otázku "kdo nám tu vlastně vládl?" by ovšem bylo možno rozebírat ještě i v jiných rovinách, například v rovině ideově-ideologické anebo obecně mravní.
Jenomže ona ta naše společnost taková není.
Heller nazývá minulý režim protosocialismem. Tedy prvním pokusem o socialismus.
Dostal jsem v tomto smyslu mail od jednoho čtenáře, který poukazuje na to že to panství partajních sekretariátů nebylo motivované jenom čistě z důvodů finančních výhod, ale že zde šlo také o otázku čiré moci. Uvádím zde část mé odpovědi:
"Já sám jsem podotkl že jsem ten minulý režim analyzoval v daném případě jenom tou klasicky marxistickou metodou; a že je naprosto možné tu otázku po charakteru tohoto politického systému klást i v jiných rovinách.
Otázka moci: ano, to je moment kterému se Marx vlastně cíleně vyhýbal, ono by to totiž zcela zásadně nabouralo tu jeho víru v možnost beztřídní, komunistické společnosti.
On chtěl vidět jenom tu podmíněnost člověka dějinně konkrétní formou produkčních vztahů - a zarytě odmítal akceptovat, že existují i určité konstanty v lidském životě, v lidských motivacích. A to - kromě jiného, či přesněji asi na prvním místě - právě ta touha po dominanci. Jinými slovy: touha po moci. Kdyby Marx tuto "antropologickou konstantu" uznal, pak by samozřejmě nemohl už nadále věřit, že jenom tím že se zavede "společenské vlastnictví výrobních prostředků", že jenom tím se vytvoří homogenní společnost bez jakýchkoli hierarchií.
Já jsem v zásadě toto měl na mysli svou zmínkou o boji idejí/ideologií: protože to je sice nemateriální faktor, nicméně i tady neustále trvá boj o dominanci, o to kdo ten svůj vlastní názor a životní model bude moci prosadit jako obecně platný.
Toto - ta touha po dominanci - je opravdu jeden z největších problémů při uvažování o možnostech vytvoření nějaké společnosti bez - alespoň bez výrazné - společenské nerovnosti."
Ne "vědecky", ale vlastním životem, pochopitelně. Člověk si to dokonce může vytknout jako smysl a cíl svého života.