V části svého života mezi maturitou na gymnáziu a založením rodiny jsem upadla do podivné situace, v níž mi bylo bráněno studovat a musela jsem chodit do práce. Od rodičů jsem byla k práci dost přísně vedená, u nás nikdo nikomu neposluhoval a my děti jsme se už odmalička podílely na všem, co bylo doma třeba dělat.

Bavilo nás to, mě a bratra, a velmi brzy jsme celý rozsah domácích prací ovládali sami a byli schopni se o sebe kompletně postarat, pokud šlo o praní, úklid, vaření, nakupování, topení, práci na zahradě — zkrátka pokud šlo o instrumentální stránku života. O prázdninách jsme zcela samozřejmě chodili na brigády, jen co to bylo z hlediska zákona možné, a vůbec jsme to nepovažovali za příkoří. Pracovalo se společně, nikdo se neulejval, a když bylo hotovo — což bývalo celkem rychle a snadno — měli jsme volno, s nímž jsme mohli naložit, jak jsme chtěli.

Nic z toho mi nebylo zatěžko, ale nebylo to také nic, co bych v životě chtěla mít jako povolání (třeba představa, že bych byla takzvaně v domácnosti, mi byla naprosto cizí, ba odpudivá, a maminky spolužáků, které v domácnosti byly, jsem prostě nechápala). Se slovem povolání jsem si spojovala práci pro celek, pro společnost, a k té jsem mínila používat zejména hlavu, v myšlení jsem pociťovala svůj největší potenciál.

Na velkém prádle nebylo co rozvíjet, neměla jsem technické nadání, abych uměla vymýšlet praktické pomůcky a vylepšení, zato jsem byla dobrá vypravěčka. Lákaly mě teorie a vědy o člověku a měla jsem dobrý pozorovací talent. Také jsem byla výmluvná a silně jsem pociťovala smysl pro spravedlnost.

Své povolání jsem viděla v tomto prostoru humanitních schopností (na umělecké jsem si neodvažovala při té praktické výchově pomýšlet) a kolem maturity na gymnáziu jsem byla docela zvědavá, co všechno ode mě bude tohle založení vyžadovat, kam se dostanu, jaké to tam bude. Byla jsem připravená a ochotná se neustále učit, dělalo mi to radost. Moje okolí, učitelé i přátelé, mě takovou viděli a respektovali, nemýlila jsem se v sobě, byla jsem docela dobře čitelný dospívající jedinec.

Práce beze smyslu

A pak náhle přišla situace, kdy mi bylo dáno najevo, že právě tohle ode mě společnost nechce. Že mi to dokonce zakazuje, že mě s těmito vlastnostmi veřejně odmítá. To byl hrozný životní moment — v praxi vypadal tak, že mi z gymnázia nedali tehdy nutné doporučení ke studiu na vysoké škole, takže mě na vysokou taky nepřijali, i když jsem zatvrzele přesvědčená o svých schopnostech k přijímačkám šla.

Bylo nutno jít do práce a žádná taková, v níž bych viděla smysl, k dispozici nebyla. Ne, že bych pohrdala těmi profesemi, v nichž jsem dostala své razítko do občanky, jen jsem nevěděla, proč tu práci laborantky nebo pomocné kuchařky či uklízečky mám dělat zrovna já, když jsem nikdy nic takového za plat dělat nechtěla a ani teď nechci. Neplatilo na mě ono „udělat si svoje v podřadném zaměstnání a mít pokoj“, navíc všechny ty práce byly opravdu hodně špatně placené. Pracovala jsem na těch místech špatně a často jsem byla nemocná. Ne z lenosti, ale z neštěstí.

↗

V hodnocení sebe samých jsme závislí na schématech 19. století. A tak nás mají ti, kteří disponují jak pracovními příležitostmi, tak poptávkou po činnostech a produktech, v hrsti. Repro DR

Tohle se mi stalo z takzvaných kádrových důvodů, totiž kvůli aktivitám mých rodičů v roce 1968, pro které byli vyhozeni ze zaměstnání a potrestáni negativním kádrovým posudkem. Jenže rodiče měli díky svým aktivitám kolem sebe síť přátel a známých, měli svůj velmi solidní sociální kapitál, který jim pomohl se chytit mimo pole ostražitosti dozorujících kádrováků, a za krátký čas dělali to, co je bavilo a co uměli dobře, ve volném čase pod cizími jmény či na dobrovolné (třeba ochotnické) bázi, měli své kluby. Já jsem nic takového neměla — moji vrstevníci se mohli normálně podílet na společenském životě, například tím, že se v něm budou vzdělávat na oficiálních veřejných školách.

Někteří, radikálnější než já, se pomalu začali připravovat na to, že se z téhle země musí dostat pryč, a za tím účelem předstírali konformitu. Já jsem nechtěla ani neuměla emigrovat ani vnitřně, ani přes hranice. A protože jsem byla vychovaná v tom smyslu, že člověk má společnosti prospívat prací podle svých nejlepších schopností, neuměla jsem si představit řešení, že si nějakou, jakoukoli, práci udělám, aby „ na mě nikdo nemohl“, a zbytek života považuji za svoje nejvlastnější soukromí. Takový život mi k ničemu nebyl.

Mé špatné výkony v zaměstnáních rodiče znepokojovaly, a protože to byli někdejší budovatelé socialismu, kladli sobě i mně otázku, zda jsem vůbec dobrý člověk, když nedokážu dobře pracovat. Stala jsem se vyvrhelem nejen ve společnosti, ale i doma. Byla jsem z toho nešťastná, ale nedokázala jsem kvůli tomu začít lépe uklízet chodby, titrovat laboratorní vzorky či rovnat zboží do regálů. Nežila jsem v Praze, neměla možnost docházet do bytových seminářů či podílet se třeba na samizdatech, byla jsem úplně ztracená a zavržená.

Práce jako měřítko kvalit člověka

Když o tom dnes přemýšlím, vychází mi, že problém spočíval v tom, že jsem byla vychovaná k práci jako měřítku kvalit a schopností člověka i smyslu jeho společenské existence. Žít pouhou privátní existenci mi nestačilo. Nedokázala jsem si ani nic psát nebo amatérsky tvořit, protože to existenciální odmítnutí mě úplně paralyzovalo.

Na těch deset let života, než jsem si našla špatně placenou, ale pro mě konečně osvobozující práci v knihkupectví a konečně se začala cítit jako člověk, myslím v poslední době často. V souvislosti s výročím Charty, ale i v souvislosti s úvahami o osvobození všeobecné práce a o tom, že i činnosti které nejsou placené mzdou, na které člověk neuzavírá smlouvu s žádným zaměstnavatelem, lze uznat jako společensky přínosné a významné.

Znovu, po mnoha letech odpracovaných v důstojných institucích ve svém nevlastnějším oboru, kde se mi i dostalo ocenění a uspokojení z výsledků, si znovu říkám, jak práce člověka hrozně svírá, jak na něj její fenomén působí i v okamžicích, které s ní — myslím práci placenou — zdánlivě nemají nic společného (třeba jak to člověka určuje ke vztahu ke škole, do níž chodí jeho děti). Jak jsme v hodnocení sebe samých závislí na schématech 19. století a ti, kteří disponují jak pracovními příležitostmi, tak poptávkou po činnostech a produktech, nás mají v hrsti.

Čím víc se vzděláváme tak, abychom byli připraveni na požadavky pracovního trhu, tím horší pro nás je, když nás ten trh odmítne jako nepotřebné nebo nežádoucí. Dvě stě let žijeme v industriální společnosti, docílili jsme velkých sociálních vymožeností, ale vybočit z jejích hranic, v nichž je člověk utloukán prací i jejím nedostatkem, se nám nedaří.

Postoje, v nichž jsem byla vychovaná, mi životní zkušenost zpochybnila, ale popřít se je nepodařilo. Být nějak prospěšná celku je pro mě jednou z nutných podmínek životní spokojenosti (naštěstí jsem i okusila, jak lahodně tahle spokojenost chutná). A tak se stále větším odporem hledím na neustálé propouštění všude kolem ve jménu zvyšující se produktivity, nenávidím samoobslužné pokladny v supermarketech, nesnáším, když se ode mě chce, abych všechno vyřizovala mobilním telefonem.

Cosi ve mně trvá na různých místech každodenního života na živých lidech, schopných aktuálně řešit situace tvůrčím způsobem. Zdá se mi, že fakt, že na sebe při jednání vidíme, je mnohem důležitější, než si připouštíme.

Potřebujeme nové definice a názvy

Při těch úvahách myslím i na to, že režim, který lidi trestal podřadnou prací a zavržením kvůli tomu, že se vůči němu nějak vyjádřili, si říkal socialistický. Později, když se stále méně dařilo předstírat, že všichni pracujeme podle svých nejlepších schopností a dostáváme podle zásluh, přibylo slovo reálný. Reálný socialismus. Může ale být nazýván socialismem režim, který lidi trestá tím, že je odstaví od práce, pro kterou mají nejlepší schopnosti, a přinutí je dělat takovou, která s jejich schopnostmi nemá nic společného? Jak se takový režim vůbec na práci dívá, jako na donucovací prostředek? Jako na pamlsek, který je tím luxusnější, čím služebnější postoje člověk vůči režimu zaujímá? A který člověka, o jehož schopnosti nestojí, nicméně nepustí z ostnaté klece, aby se tedy realizoval jinde? Žádný socialismus to nebyl.

Není to ovšem tak jednoduché, protože při tom mém veškerém špatném pracovním výkonu jsme hlady neumírali a bydlet jsme měli kde i za co — mé bídné příjmy na tohle stačily, i když tak tak. Nebála jsem se ani bídy, ani větší perzekuce, než byla ta, v níž už jsem žila, nedá se tedy úplně poctivě říci, že to byla totalita. Existence moje a mé rodiny nebyly v totálním ohrožení. Komunismus se tomu neříkalo ani tenkrát, tenhle výraz vešel do obecného jazyka pro označení těch časů až po roce 1989, a samozřejmě to ani žádný komunismus nebyl.

Kdo nám to vládl? — proletariát rozhodně ne, spíš stranické sekretariáty a jejich prověrkové komise. Jak se tedy jmenuje režim, v němž vládnou stranické sekretariáty jedné nade všechny vyvýšené politické strany? Nemůžu na to slovo přijít a cítím, že nám pro ty časy chybí terminologie a že je nejvyšší čas, když už jsme se té doby tak podstatně dotkli v souvislosti s výročím Charty 77, se o té takzvané „normalizaci“ (což je slovo, které nevystihuje nic) začali bavit pod zorným úhlem dneška. Některé věci je třeba nově definovat a nazvat.