Ve výstavní síni „13“ Západočeské galerie v Plzni je k vidění výstava s názvem Zmizelá Plzeň, která se koná i jako připomenutí padesáti let od zahájení plošné demolice centra Plzně kvůli silničním stavbám.

Úvodem (i na výstavě) trochu historie. Nová Plzeň vznikla na základě příkazu českého krále Václava II. v roce 1295 na ploše přibližně dvaceti hektarů. Město bylo přemístěno, odbornou hantýrkou translokováno, z nedalekého sídla u řeky Úslavy, které se dnes jmenuje Starý Plzenec.

„Nové založení umožnilo vyměřit pravidelný šachovnicový půdorys, pouze na východě částečně přizpůsobený terénním podmínkám. V nárožích na severozápadě a jihovýchodě zpevňovaly hradby dva kláštery, dominikánský a františkánský…,“ dočteme se na výstavě.

I když v roce 1507 postihl Plzeň obrovský požár, při němž shořely dvě třetiny města, 16. století přineslo hospodářský, kulturní a stavební rozvoj.

Třicetiletá válka nicméně ukončila období prosperity. Počet obyvatel poklesl zhruba na polovinu, až třetina domů byla neobsazena a město upadlo do dluhů.

K oživení došlo až počátkem 18. století a Plzeň se stala poměrně výstavním městem. V rámci reforem Marie Terezie a Josefa II. došlo ke zrušení dominikánských klášterů a hřbitovů uvnitř města. Pak byly zbořeny hradby a na jejich místě založeny parky, které jsou dnes ozdobou města.

Průmyslová modernita přinesla výstavbu, která také nešetřila historické památky — na výstavě se připomíná Dům U červeného srdce, který měl renesanční fasádu s reliéfy světců a jeho počátek sahal až do roku 1635. Roku 1894 byl zbořen a přestavěn plzeňským stavitelem Rudolfem Štechem se sgrafity od Mikoláše Alše s výjevy rytířského turnaje, konaného (dle kronik) na plzeňském náměstí roku 1554. Nová podoba domu byla považována za bezohledné zničení hodnoty plzeňského náměstí (a nám to dnes už nepřijde).

Bourání včera a dnes

Rudolf Štech ostatně podobu měšťanské Plzně rozhodně poznamenal. Postavil mimo jiné také velkou plzeňskou synagogu a také budovu hlavního nádraží. Na technicky komplikovanou stavbu mu však nestačily síly, a tak se, než by přiznal podnikatelský krach a dluhy, oběsil ve věži synagogy v lednu 1908.

Noviny referovaly o neblahém konci stavitele a architekta Rudolfa Štecha: „V Plzni zemřel Rudolf Štech, oběsiv se v pissoiru synagogy na klice. Jako motiv činu toho uvádí se velké rozrušení, kterému předcházely značné finanční starosti. Prodělal velké obnosy peněz při erárních stavbách.

„Významný stavitel v Plzni realizoval stavbu druhé největší synagogy v Evropě. Důvodem k sebevraždě měly být finanční problémy při realizaci právě budované impozantní budovy hlavního nádraží v Plzni, kterou také zajišťoval Štechův stavební ateliér. Rakouská vláda včas neuvolnila slíbené prostředky a Štech údajně neunesl výtky věřitelů. V záchvatu úzkosti sáhl si na život v synagoze, kterouž se byl roku 1891 jako prvním svým dílem plzeňským vyznamenal.“

Nikdo z pozdějších architektů a urbanistů Plzně tak citlivé svědomí neměl. V 70. a 80. letech 20. století celé bloky a ulice ustoupily dopravním stavbám, z nichž ta západo- východní je ukázkou katastrofálního a neopravitelného řešení (je to vlastně průjezd středem města ve směru od státní hranice s Německem do Prahy).

Listopad 1989 stačil zachránit městské části Petrohrad a Roudnou (kterou však poškodila v roce 2002 povodeň). Kuriózním exponátem na výstavě Zmizelá Plzeň je plakát s karikaturou plzeňského primátora Gustava Rady a sloganem Gusto, ještě kostel!, který reagoval na svévolné zbourání historického, původně renesančního hotelu Central na náměstí Republiky v dubnu 1968.

Zbourání předcházel mohutný odpor památkářů i veřejnosti, který byl totalitním způsobem potlačen. Na místě starého hotelu Central dnes stojí stejnojmenný hotel poměrně už zašlé architektury 70. let. Totalitní demolice pokračovaly dál v rámci poučení z krizového vývoje, žádní revizionisté ani pravicoví oportunisté si už ani neškrtli: násilím byly zbořeny stavby historických dílen a drobných podniků i obytných domů a hotýlků ve čtvrti u nádraží, na jejich místě byla v 80. letech 20. století postavená mohutná, hrůzu vzbuzující policajtura.

Procházím výstavou (už podruhé) a vzpomínám si, jak mě v 80. letech pohoršovalo bourání malebných dělnických čtvrtí — ty bloky, kdyby zůstaly zachovány, představovaly by dnes po citlivé rekonstrukci originální bydlení v centru a dokládaly by životní způsob lidí, jimiž se reálný socialismus oháněl, ale paměť těchto obyvatel města likvidoval.

V době, o níž mluvím, se bouráním města zabývalo několik výtvarných umělců a řada fotografů. Zatímco režimní architekti žádné námitky neslyšeli a na charakter města nic nedbali (sami ovšem bydleli v prvorepublikových vilkách a luxusních činžácích), neoficiální fotografové a historikové Plzeň dokumentovali (výstava to dosvědčuje).

Po roce 1989 se přestalo v Plzni s doslova hysterickým bouráním, ledacos se zcivilizovalo. Nestalo se ale, co by město učinilo útulnějším proti minulým časům — vybourané části nebyly zastavěny ničím lidsky příjemným, vznikla jen nákupní centra a parkoviště (pro spravedlnost — také divadlo).

Všeobecně ve městě s činorodou ODS na radnici vzývaná privatizace však klade otázky, zda se muselo zrušit a v bůhvíco proměnit festivalové kino Elektra, jak je to s městskými lázněmi, (které na výstavě vidíme vybombardované po roce 1945, během několika let však byly opraveny a několik generací plzeňských dětí se tam během let naučily plavat. Po privatizaci v 90. letech budova pustne a nabízí úvahu, nejde-li o to, aby zpustla do té míry, aby bylo možno ji vyjmout z památkové ochrany a zbourat) a jestli opravdu bylo moudré a korupcí nedotčené nechat postavit tolik obřích nákupních center po obvodu města, když v centru následkem toho chcípl pes.

Kolonie zahrad na okraji Plzně se zahradními domky se pomalu proměňují v nové městské čtvrti. Místo tenkostěnných domků a chat si lidé budují vilky, kolem mají pěkný pozemek už vzrostlé zahrady. Trvale obývaných domů je už většina, jen výjimečně se mezi nimi krčí původní chatka.

K těm čtvrtím jezdí městský autobus. Není to z města daleko, dá se to dojít i pěšky, ale člověk musí jít po silnici, kudy se v kteroukoli denní hodinu řítí nepřetržitá šňůra aut. Chodník tam není a podle vývěsky u zastávky nebude ani do roku 2020, kdy se pomýšlí alespoň na provizorní osvětlení.

Asi se počítá s tím, že lidé, kteří si tady postavili vilku, už nikdy nikam nevytáhnou paty a když, tak jedině autem (které ve městě těžko zaparkují). Děti po škole, místo aby šly domů, budou v parku čekat na autobus a pravděpodobně vyvádět alotria. Takhle se Plzeň rozvíjející má k Plzni zmizelé.