V našich poměrech, kterým říkáme malé nebo zaostalé, máme sklony obdivovat kvalifikované lidi, kteří znají svět, studovali na prestižních univerzitách, ovládají jazyky, umí cestovat a jsou ochotni nám tu s ledasčím poradit, pomoci, něco tu udělat.

Ti mají rovnou náš respekt, zvláště když se vymykají zavedeným spotřebním vzorcům a upachtěnému životnímu stylu. Takovým je také Martin Barry, krajinný architekt z New Yorku a šéf neziskové organizace reSITE, která v Praze už popáté pořádala stejnojmennou mezinárodní konferenci.

Konference se zabývá urbanismem a architekturou, reSITE vypisuje také architektonické soutěže a spolupracuje se světovými architekty a urbanisty.

Martin Barry nemá auto, po Praze jezdí na kole a rok přednášel urbanismus na Fakultě architektury ČVUT. Umí rozjet úspěšné projekty jak v Praze, tak také v New Yorku. Říká: „Cestování je dnes snadné, takže když bude naše práce v reSITE úspěšná, neměl by být problém zapustit kořeny v několika městech najednou.“

Hodnota městského venkova

Rozhovor s ním pro magazín Lidových novin (17. 6. 2016) vedla Lucie Zídková a i ona se podivila jeho názoru, že „hlavním problémem pražských sídlišť je nízká hustota zastavěnosti“.

„Copak není skvělé mít mezi domy trávu a stromy?“ opáčila. „Ty čtvrti jsou často daleko od metra, takže každý tam má auto. A ta auta musí někde stát, hyzdí plochu mezi domy.“ To je sice správný postřeh, ale Barryho technokratické řešení člověka překvapí: Zahustit sídliště tak, aby se magistrátu vyplatilo do něj dotáhnout metro.

Zaručuje to ale, že lidé přestanou mít auta (která vskutku všude překážejí)? Vždyť obyvatelé vnitřní Prahy, majíce metro, práci i náležitou tak zvanou občanskou vybavenost v blízkosti, je povětšině mají, takže auty jsou zataraseny všechny ulice a mnohá auta smutně ulicemi stále krouží, hledajíce vzácnou možnost někde zaparkovat.

Metro už dorazilo do Stodůlek, Zličína, Nových Butovic i Motola, ale že by tam nějak výrazně ubylo aut? Možná nám na omezení aut chybí náležitá autorita, primátorku Krnáčovou Barry neuznává: „Pražská primátorka bohužel vůbec nechápe, co to je urbanismus, stavba měst. Myslí si, že je to totéž co architektura. To je ale velký omyl. Územní plánování je v zásadě otisk jeho budoucí ekonomiky.“ Lze urbanismus ale zužovat pouze na hledisko ekonomiky dané aglomerace?

↗

Pokud jde o naše sídliště, ušla mu jejich podoba — a hodnota — jakéhosi městského venkova. Foto resite.cz

Podobně Barry pohlíží i na tak řečené nevyužité plochy v centru města: Nákladové nádraží Žižkov, Masarykovo nádraží, Bubny. S plánem architektonického studia Zahy Hadid na zástavbu oblasti kolem Masarykova nádraží souhlasí: „Moderní stavby zvyšují atraktivitu města — stejně jako stavby historické.“

Na otázku, jestli opravdu potřebujeme v centru víc kanceláří, Barry odpovídá: „Město by mělo požadovat, aby tam bylo daleko víc bytů, obchodů, restaurací. Aby tam byl řezník, pekař a čistírna. Jinak to bude každý večer od pátku do neděle zase mrtvé.“

Barry jako by zapomněl, že ony pozemky nevlastní město, a nebude ani investorem, nýbrž developerská skupina Penta (ta je také sponzorem aktivit reSITE), která si o komerčním využití budoucí zástavby rozhodne sama. Případný požadavek magistrátu vyhodnotí v lepším případě jako úsměvně naivní, pošetilý — a nepatřičný.

Pochopitelně, že tam vzhledem k výši nájemného žádná čistírna nebude, ani pekař, ale zejména kanceláře. Barry k tomu říká: „Lidé, kteří nemají zahraniční zkušenost, si možná ani nedokážou představit, jak strašně divné je mít brownfield (tedy nevyužité území) na tak prestižním místě.“

Řekl bych naopak: Lidé, kteří mají podobnou zahraniční zkušenost, jako má Barry, si možná ani nedokážou představit, jak rázovitou a historicky cennou částí Prahy tento domnělý brownfield pro nás je. Její hodnota (a nakonec možná i atraktivita) je větší než Barryho moderní stavby.

Barry říká: „Není pochyb o tom, že Náměstí Republiky a Florenc potřebují propojit. Momentálně je to mrtvá zóna, což se vymyká zdravému rozumu.“ Mrtvou zónou myslí Florenc. Neví ale, že ono živé centrum Prahy pro obyvatele ve skutečnosti není k životu. Vžívá se tam symbióza denních kanceláří versus v noci (jako zvláštní pražská atrakce) řev podnapilých turistů a zvracení na chodníky.

Jak krásný je brownfield, kde v přítmí plesnivých zdí bluesovou láskou vyjí kočky a občas i lidé. Barry je v Praze (nebo minimálně pro nás!) bohužel přes všechny prestižní studia a světové úspěchy urbanistickým diletantem, což je asi tím, že tu „nezapustil kořeny“. Sice se zabývá architekturou krajiny, ale na otázku „máte rád venkov“, odpověděl: „Ne, venkov, to není nic pro mě. Já žiju pro město.“

Ano. Pokud jde o naše sídliště, ušla mu jejich podoba — a hodnota — jakéhosi městského venkova. Například Sídliště Modřany má jednu zvláštnost: Skrze ně, mezi jeho paneláky, vede na stožárech vysoké elektrické napětí do měnírny a rozvodny, která, než se sídliště rozrostlo, stála na okraji města.

V blízkém okolí a pod vedením se nesmí nic stavět, čímž spolu s elektrickým proudem vniká do města i dlouhý jazyk přírody, dýchající úplně venkovskými křovinami a býlím. Mohly by se tam pást kozy a ovce. Stalo se tak sice díky elektrickým drátům, ale já si to představuju jako úžasné dílo pokrokového urbanisty, nějakého krajinného architekta, jezdícího po Praze na kole, jenž by se mohl jmenovat Martin Barry. No škoda…