Česká republika už šestadvacet let nijak koncepčně neřeší bydlení sociálně vyloučených, ale ani nízkopříjmových skupin, ba dokonce ani příslušníků středních vrstev, kteří se ocitnou z nějakého důvodu ve zvláště obtížné situaci. Zákon, jenž by definoval cílovou skupinu lidí, kteří mohou mít potíže s bydlením, a určil kompetence, kdo a jak jí může pomáhat, by mnoha lidem mohl zásadně zlepšit kvalitu života.

Rodiče — samoživitelé, pracující s nízkou mzdou, nezaměstnaní, důchodci, kteří zůstanou sami, dlouhodobě nemocní, rodiče, kteří se starají o nemocné děti, nebo děti, které se starají o rodiče: to všechno jsou typy lidí, kteří mohou potřebovat pomoc v bytové situaci. Podrobně jsme důvody, proč potřebujeme zákon o sociálním bydlení, shrnuli před týdnem.

Zákon, který politici nepotřebovali

Zákon o sociálním bydlení má dlouhou historii. Sociální demokracie se o něm zmiňovala v předvolební kampani v roce 2006 a zároveň slibovala, že v rámci deregulace nájemného nepřekročí výdaje domácností na „přiměřené“ bydlení pětadvacet procent příjmů. Volby tehdy ale nevyhrála.

Na problémy s bydlením upozornil v roce 2007 také Veřejný ochránce práv Otakar Motejl, který doporučil přijetí zákona o bydlení osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o sociálním bydlení byl i jednou z programových priorit Topolánkovy druhé vlády, předložit vládě ho mělo v roce 2008 Ministerstvo pro místní rozvoj.

V následujících letech se o potřebě zákona zmiňovalo jak sdružení nájemníků, tak sdružení majitelů domů, byť s různou motivací. Znova jej připomínal ombudsman, psalo se o něm v novinách. Zákon ale nevznikl.

V březnu 2010 představil svůj návrh zákona Tomislav Šimeček z Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí v ČR. Jeho návrh je postavený na rozlišování zaviněné a nezaviněné nouze. S Šimečkem spolupracovala část poslanců ODS. Ministerstvo pro místní rozvoj označilo tehdy jeho návrh zákona za nesystémový a jeho prezentaci za populistickou.

Před volbami v roce 2010 se zákon o sociálním bydlení objevil pouze v programu KSČM. Sociální demokracie ho v předvolením programu zcela pominula. Ve volbách ovšem propadla.

ODS po nich utvořila koalici s TOP 09 a Věcmi veřejnými a zákon o sociálním bydlení nebyl v následujících letech tématem. Jaromír Drábek sice jednal s Šimečkem o jeho návrhu, ke konečnému výsledku ale nedospěli.

O potřebě zákonné úpravy se psalo pouze v případech různých sociálních nepokojů, se svým návrhem přišel v době otřesů na Šluknovsku i Ústecký kraj. Ministerstvo pro místní rozvoj ovšem soustavně trvalo na tom, že zákon o sociálním bydlení by byl zbytečný. Během Nečasovy vlády tak pouze skončila v roce 2011 regulace nájmu u čtyř set tisíc bytů.

Problémy ale narůstaly, a tak koaliční smlouva ČSSD, ANO a KDU-ČSL po volbách v roce 2013 obsahovala záměr prosadit zákon o sociálním bydlení, který by definoval standard sociálního bytu a vymezil osoby, jež na něj mají při plnění stanovených podmínek nárok. „Zamezíme obchodu s chudobou, který spočívá v pronajímání předražených ubytoven hrazených ze sociálních dávek na bydlení,“ slíbily tehdy koaliční strany.

Zákon, na kterém se těžko hledá shoda

Prozatím však stále zůstáváme jednou z posledních zemí v Evropě, která žádné koncepční řešení nemá. Paragrafované znění, které následně ještě musí projít připomínkami, mělo být hotové už loni.

V tuto chvíli je podle informací Deníku Referendum hotové, ale objevují se kompetenční spory mezi ministerstvem práce a sociálních věcí a ministerstvem pro místní rozvoj. Zejména pak v oblasti financování realizace zákona. Do vlády má navíc zákon jít až po krajských volbách.

Minulou středu se měli sejít ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová, ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová a ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Na schůzce si účastníci měli vyjasnit zejména finanční otázky, v nichž nadále panují spory.

Nakonec se podle informací Deníku Referendum obě ministryně minuly, Marksová přišla později, Šlechtová zase odešla záhy po zahájení schůzky. Ministerstvo pro místní rozvoj tak místo ní reprezentovala náměstkyně pro řízení sekce regionálního rozvoje Klára Dostálová. Spolu s Marksovou se dohodly, že financování na investice a provoz by zajišťovalo ministerstvo pro místní rozvoj a peníze na sociální práci a dávky by šly přes ministerstvo práce a sociálních věcí.

O dohodě mezi oběma ministerstvy informovala den poté Michaela Marksová-Tominová spolu se zástupcem ministerstva pro místní rozvoj Jiřím Klímou účastníky setkání s bezdomoveckou platformou. Oba se shodovali, že je to pozitivní krok, který umožní, aby zákon dopracovali.

Rozdělení odpovědností, na němž se účastníci jednání dohodli, však zvyšuje prostor pro obstrukce ze strany Ministerstva pro místní rozvoj, o kterých jsme v Deníku Referendum zevrubně informovali. A právě spory mezi oběma ministerstvy se mohou stát zákonu osudnými. Zájem, s nímž k věci přistupuje ministerstvo pro místní rozvoj, je totiž podstatně odlišný od motivace ministerstva práce a sociálních věcí.

V následujícím období lze tedy očekávat nové obstrukce se zdůvodněním, že Ministerstvo pro místní rozvoj nemělo dostatek času na připravení způsobu financování. Podle informací Deníku Referendum se už nyní objevuje ze strany Ministerstva pro místní rozvoj řada připomínek k podobě sociálních dávek, které by měly podle nich hradit prakticky jakýkoli nájem na „trhu s bydlením“.

Tím, že Ministerstvo pro místní rozvoj získalo  kontrolu nad financováním sociálního bydlení, dostalo se i k nástroji, jak kontrolovat výší nájemného, motivaci obcí a v určitém slova smyslu i objem sociálních dávek, které jsou vynakládané na bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj přitom ale doposud ignorovalo doporučení občanské společnosti i dalších ministerstev týkající se vymezení cílové skupiny či způsobu financování. Je tedy otázkou, zda rozdělení, na kterém se obě strany dohodly, nedalo spíš Ministerstvu pro místní rozvoj větší prostor pro bojkot zákona.

Zákon, který by měl pomáhat. Ale komu?

Ani v okamžiku, kdy obě ministerstva dokáží najít shodu a zákon půjde do vlády, diskuse zdaleka nekončí. Lze očekávat, že vzbudí rozruch a různé zájmové skupiny se jej budou snažit buď ovlivnit, anebo přímo zabránit jeho přijetí.

Objevují se například obavy, že se proti zákonu mohou stavět starostové obcí, protože jim bude „diktovat“ povinnost zajistit sociální bydlení.

Podle zkušeností Romana Matouška, odborníka na sociální bydlení z Agentury pro sociální začleňování, jsou ovšem takové obavy minimálně zčásti liché.

Část starostů podle něj sice zákon nevítá, ale další část naopak ano. A pak jsou zde tací, kteří se sice nahlas proti zákonu vymezují, ale ve skutečnosti jsou rádi, že budou mít „shora nařízenou“ povinnost zajistit sociální byty. Na lokální úrovni se totiž takový krok jen špatně obhajuje.

Svaz měst a obcí se nicméně podílel na přípravě materiálu „Problémy bytové politiky a očekávaná řešení“, který má jiná ideová východiska, než připravovaný zákon. Materiál zpracovalo deset různých organizací, kromě Svazu měst a obcí například Sdružení nájemníků, Asociace realitních kanceláří, Asociace českých stavebních spořitelen, Svaz českých a moravských bytových družstev, nebo Občanské sdružení majitelů domů, jehož předsedou je Tomislav Šimeček.

Materiál obsahuje řadu výhrad k připravovanému zákonu. Vznikl však v době, kdy ještě nebylo paragrafované znění návrhu k dispozici. Jeho autoři mají různé zájmy, ale shodují se v tom, že by zákon mělo připravovat Ministerstvo pro místní rozvoj. Autoři také žádají vytvoření cenových map nájemného.

Záběr materiálu je hodně široký, nesoustředí se pouze na sociální bydlení jako takové. Upozorňuje na celou škálu témat, která souvisejí s bydlením, například i na problémy, se kterými se setkávají družstva, jejichž členové se dostávají do insolvence.

Objevují se zde i výtky, že Ministerstvo práce a sociálních věcí nerozlišuje zaviněnou a nezaviněnou nouzi, že „právo chrání víc nepřizpůsobivé“, zatímco oprávněný zájem ostatních bydlících, vlastníků či nájemníků, nikdo neřeší. Materiál také vyzdvihuje potřebu pomáhat lidem, kteří by se do sociální nouze dostat mohli, ale na sociální bydlení ještě nárok nemají.

V nesourodém materiálu tak přeci jen lze nakonec vystopovat jednotící linku. Spočívá v ochraně zájmu těch, kteří ještě něco mají, stavěné do protikladu k zájmům sociálně vyloučených, kterými jsou zřejmě myšleni Romové, byť to nejsou zdaleka jen oni a byť se je autoři materiálu většinou zdráhali jmenovat přímo.

Zákon, který by mělo podpořit i ANO

V tuto chvíli není také zřejmé, jak se k zákonu postaví poslanci ANO. Už jen sama skutečnost, že Ministerstvo pro místní rozvoj se na přípravě zákona podílí zejména obstrukcemi, ukazuje na rozpor v přístupu ČSSD a ANO. Přitom právě ANO slibovalo zákon o sociálním bydlení už před volbami a také ho prosadilo do koaliční smlouvy.

Kam až rozpory mohou zajít, dává tušit materiál, který rozeslal poslanec Zdeněk Soukup (ANO) svým stranickým kolegům, když na podzim 2015 přijala vláda „Koncepci sociálního bydlení“, která vychází z podobných principů, na kterých by měl stát i nový zákon.

Jako první bod ve svých výhradách uvádí, že je třeba klienty rozdělit důsledně do dvou kategorií. První kategorii podle něj tvoří lidé, „kteří se dostali do stavu bytové nouze nezaviněně, například senioři, dočasně nezaměstnaní, absolventi, mladé rodiny.“ Nu a kategorie druhá je podle Soukupa tvořená lidmi, „kteří se dostali se do stavu bytové nouze vlastní vinou a neprojevují snahu se z ní dostat.“

Soukupův materiál se dále vymezuje proti tomu, že koncepce a stejně tak i plánovaný zákon, počítá primárně s masovou výstavbou nových sociálních bytů. „My si ale myslíme, že je to zbytečné. Na volném trhu s nájemným bydlením převyšuje aktuálně nabídka poptávku. Volných bytů je dost,“ tvrdí se v materiálu.

Nové byty by tak podle těchto tezí „nabídli seniorům, mladým rodinám anebo tělesně postiženým..., tedy lidem v nezaviněné nouzi.“ Situaci klientům z druhé kategorie, eufemisticky označené jako „sociálně vyloučení“ by poskytli státní sociální příspěvek na bydlení pokud možno do bytů na volném trhu s nájemným bydlením.

„V případě, že neuspějí na trhu, bude nutné stavět i pro sociálně vyloučené nové byty s nižším standardem /možná i holobyty/ anebo adaptovat staré. Tady doporučujeme využít částečnou svépomoc klientů s tím, že finanční náklady uhradí stát. Dobrou zkušenost s tím mají v Maďarsku a v Řecku. Klienti si takových bytů víc váží. Je to dobrá forma resocializace,“ píše se v materiálu.

Závěr dokumentu nepřekvapivě deklaruje, že tam, kde „bude nutné umístit klienty v ubytovnách, je třeba nastavit přesná pravidla (místně obvyklé nájemné, pravomoci obcí, důsledně dodržovaný domovní řád.)“. Prostě všechno to, co na Čapím hnízdě není potřeba.

Myšlenkový základ těchto tezí je velice podobný již existujícímu návrhu zákona Tomislava Šimečka, který v něm rozebírá, že člověk, který si způsobí zdravotní problémy vlastní vinou, například rvačkou, nemá nárok na žádnou pomoc státu. Ideově souzní s některými body materiálu „Problémy bytové politiky a očekávaná řešení“, který zpracovalo deset organizací. Teoreticky může navíc Šimečkův návrh ve sněmovně předložit kterýkoli poslanec.

Zpoždění, které nabrala příprava zákona, je naprosto zásadní. „Zákon o sociálním bydlení patří mezi moje priority, a proto chceme proces vzniku a schválení zákona urychlit. Pokud se nám podaří najít politickou shodu, mohl by vejít v platnost dřív, než je uvedeno v legislativním plánu vlády,“ uvedla Michaela Marksová-Tominová v květnu 2014.

Podle legislativního plánu mělo ministersrtvo předložit zákon vládě v dubnu 2015. Píše se rok 2016 a zákon ve vládě stále není. Podle tiskového oddělení Ministerstva práce a sociálních věcí půjde v létě paragrafová verze zákona do vnitřního připomínkového řízení, na podzim do vnějšího a až v listopadu letošního roku by ji měla projednat vláda.

Plyne z toho jediné. Přijetí zákona je ohroženo nejen intrikami poslanců ANO a nejen snahou Ministerstva pro místní rozvoj zákon sabotovat pod tlakem různých zájmových skupin, ale také liknavostí ministryně Marksové-Tominové.

Do konce volebního období totiž příliš mnoho času nezbývá. Nad podobou zákona vznikne přirozeně diskuze, která má své opodstatnění. I my se budeme v Deníku Referendum konkrétní podobou zákona systematicky zabývat.