Česká republika už šestadvacet let nijak koncepčně neřeší bydlení sociálně vyloučených, ale ani nízkopříjmových skupin, ba dokonce ani příslušníků středních vrstev, kteří se ocitnou z nějakého důvodu ve zvláště obtížné situaci. Zákon, jenž by definoval cílovou skupinu lidí, kteří mohou mít potíže s bydlením, a určil kompetence, kdo a jak jí může pomáhat, by mnoha lidem mohl zásadně zlepšit kvalitu života.

Rodiče — samoživitelé, pracující s nízkou mzdou, nezaměstnaní, důchodci, kteří zůstanou sami, dlouhodobě nemocní, rodiče, kteří se starají o nemocné děti, nebo děti, které se starají o rodiče: to všechno jsou typy lidí, kteří mohou potřebovat pomoc v bytové situaci. Podrobně jsme důvody, proč potřebujeme zákon o sociálním bydlení, shrnuli před týdnem.

Zákon, který politici nepotřebovali

Zákon o sociálním bydlení má dlouhou historii. Sociální demokracie se o něm zmiňovala v předvolební kampani v roce 2006 a zároveň slibovala, že v rámci deregulace nájemného nepřekročí výdaje domácností na „přiměřené“ bydlení pětadvacet procent příjmů. Volby tehdy ale nevyhrála.

Na problémy s bydlením upozornil v roce 2007 také Veřejný ochránce práv Otakar Motejl, který doporučil přijetí zákona o bydlení osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o sociálním bydlení byl i jednou z programových priorit Topolánkovy druhé vlády, předložit vládě ho mělo v roce 2008 Ministerstvo pro místní rozvoj.

V následujících letech se o potřebě zákona zmiňovalo jak sdružení nájemníků, tak sdružení majitelů domů, byť s různou motivací. Znova jej připomínal ombudsman, psalo se o něm v novinách. Zákon ale nevznikl.

V březnu 2010 představil svůj návrh zákona Tomislav Šimeček z Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí v ČR. Jeho návrh je postavený na rozlišování zaviněné a nezaviněné nouze. S Šimečkem spolupracovala část poslanců ODS. Ministerstvo pro místní rozvoj označilo tehdy jeho návrh zákona za nesystémový a jeho prezentaci za populistickou.

Před volbami v roce 2010 se zákon o sociálním bydlení objevil pouze v programu KSČM. Sociální demokracie ho v předvolením programu zcela pominula. Ve volbách ovšem propadla.

ODS po nich utvořila koalici s TOP 09 a Věcmi veřejnými a zákon o sociálním bydlení nebyl v následujících letech tématem. Jaromír Drábek sice jednal s Šimečkem o jeho návrhu, ke konečnému výsledku ale nedospěli.

O potřebě zákonné úpravy se psalo pouze v případech různých sociálních nepokojů, se svým návrhem přišel v době otřesů na Šluknovsku i Ústecký kraj. Ministerstvo pro místní rozvoj ovšem soustavně trvalo na tom, že zákon o sociálním bydlení by byl zbytečný. Během Nečasovy vlády tak pouze skončila v roce 2011 regulace nájmu u čtyř set tisíc bytů.

Problémy ale narůstaly, a tak koaliční smlouva ČSSD, ANO a KDU-ČSL po volbách v roce 2013 obsahovala záměr prosadit zákon o sociálním bydlení, který by definoval standard sociálního bytu a vymezil osoby, jež na něj mají při plnění stanovených podmínek nárok. „Zamezíme obchodu s chudobou, který spočívá v pronajímání předražených ubytoven hrazených ze sociálních dávek na bydlení,“ slíbily tehdy koaliční strany.

Zákon, na kterém se těžko hledá shoda

Prozatím však stále zůstáváme jednou z posledních zemí v Evropě, která žádné koncepční řešení nemá. Paragrafované znění, které následně ještě musí projít připomínkami, mělo být hotové už loni.

V tuto chvíli je podle informací Deníku Referendum hotové, ale objevují se kompetenční spory mezi ministerstvem práce a sociálních věcí a ministerstvem pro místní rozvoj. Zejména pak v oblasti financování realizace zákona. Do vlády má navíc zákon jít až po krajských volbách.