Kolik lidí ve Španělsku přichází o střechu nad hlavou? A jaké jsou hlavní příčiny?

Španělsko se potýká se širšími strukturálními problémy, jako je pětadvacetiprocentní nezaměstnanost nebo škrty v sociální politice. V posledních sedmi letech zaznamenalo více než půl milionu případů vystěhování. To znamená, že kolem dvou milionů lidí má přímou zkušenost s vyhnáním z vlastního domova. A to nepočítám další tisíce případů, kdy lidé odešli „dobrovolně“, protože jim nic jiného nezbylo. Silně na nás dolehla finanční krize a zákony v oblasti bytové politiky prosazené pravicovou vládou. Hlavním důvodem je nedostatečná ochrana nájemníků a hypoteční krize.

Španělsko dlouho razilo politiku založenou na vlastnickém bydlení. Koupě vlastního domu se považovala za stabilní investici. V momentě finanční krize lidé přestali být schopni hypoteční úvěry splácet a domy začaly přecházet do vlastnictví bank. Ty je ale podle tehdejší legislativy mohli prodat za pouhých šedesát procent jejich hodnoty, zbývajících čtyřicet tedy zůstalo jako dluh majitelům. Lidé jsou vystěhováváni a ještě jim zůstane nesplatitelná dlužná částka.

Pravicová vláda zákon před rokem a půl změnila, situace však zůstává prakticky stejná. V případě, že si člověk nemůže dovolit dluh splácet, je mu odpuštěn — ovšem ve chvíli, kdy se jeho ekonomická situace zlepší, je zase obnoven.

Lidé se tak ocitají v bezvýchodné situaci: přestože si najdou zaměstnání, pořád jsou zadluženi natolik, že si nemají šanci najít nové bydlení. A právě změnu této legislativy se PAH snaží prosadit.

Daří se to?

Částečně. Na sepsání novely hypotečního zákona nemáme finance ani odborníky. V Katalánsku se nám ale podařilo prosadit na zdejší poměry radikální legislativní balíček, který by měl zabránit tomu, aby se lidé ohrožení ztrátou bydlení zničehonic octli na ulici, ať už bydlí v nájmech, nebo ve vlastních domech.

Pokud je chtějí vystěhovat, musí společnosti vlastnící byty nájemníkům nabídnout jiné své prostory nebo dostupný nájem, který se pohybuje v rozmezí 10 až 18 procent příjmu domácnosti.

Dále zákon stanovuje, že bytové prostory, které se po dobu dvou let nevyužívají, přejdou pod správu města, které je může samo obsadit nájemníky.

Od září platná legislativa se zakládá na poměrně jednoduché, ale převratné myšlence: domy mají sloužit k bydlení.

Naším cílem bylo donutit velké vlastníky bytových fondů k sociální odpovědnosti — pokud někdo profituje z lidí v bytové nouzi, měl by za to také nést odpovědnost.

Ve Španělsku je dokonce ústavně zakotvené právo na bydlení, které se však nevymáhá. Přitom tu máme tři a půl milionu prázdných domů.

Jak jste dokázali přesvědčit parlamentní strany? Ve Španělsku dosud vládla Lidová strana (PP) a podobné kroky se od pravicové vlády často nevidí…

V roce 2013 jsme vytvořili pětistránkový legislativní návrh, který jsme konzultovali napříč politickým spektrem, jejž mohly strany připomínkovat. Mezitím jsme spustili kampaň, oslovili odbory a neziskové organizace, ale také vyšli do ulic — a to byl zřejmě nejdůležitější moment, protože od té doby se k PAH začalo přidávat čím dál tím více lidí. Zlepšili jsme se v koordinaci a lépe komunikujeme.

Potřebovali jsme sesbírat půl milionů podpisů, aby se parlament musel návrhem zabývat. Přestože se nám nakonec podařilo počet ztrojnásobit, návrh v parlamentu přes lidovce neprošel.

Pokusili jsme se jej alespoň prosadit na úrovni Katalánska. Návrh byl schválen jednomyslně, byť s jistými obsahovými ústupky.

Nemáme však vyhráno. Ve Španělsku se chystají předčasné volby a posledním krokem odstupující vlády bylo podání ústavní stížnosti. Španělská ústava totiž stanovuje, že v žádném z regionů nesmí mít občané jiná práva než na úrovni celého státu. Pokud by se stížností ústavní soud zabýval, zřejmě prohrajeme. Po vyhlášení předčasných voleb ovšem všechny strany (kromě PP) podepsaly dokument, v němž se zavazují, že pokud budou ve vládě, tak stížnost nejen stáhnou, ale legislativu prosadí na celostátní úrovni. Nyní tedy záleží na složení příští koalice.

PAH dělá v mnoha ohledech radikální politiku — blokujete banky, fyzicky zabraňujete vystěhovávání lidí z jejich domovů. Přesto jste si získali širokou podporu veřejnosti. Ada Coleauová, jedna z vašich bývalých mluvčích, je nyní barcelonskou starostkou. Čemu připisuje takový úspěch?

Platforma vznikla v roce 2009 jako nehierarchické hnutí zdola. My všichni, jedině společně, jsme PAH. Nepodporujeme žádnou politickou stranu, naše aktivity nefinancují zájmové skupiny.

Začali jsme rozdáváním letáků v barcelonských sousedstvích. Uplynulo sedm let a po celém Španělsku funguje 240 vzájemně spolupracujících autonomních organizací, které pod hlavičkou PAH spojuje jedna myšlenka: lidé mají právo bydlet.

Roli hraje jistě to, že jsme otevření — na naše setkání může přijít kdokoli bez ohledu na etnicitu, náboženské vyznání či politický názor. Navenek zřejmě nejvíce zafungovaly kontaktní kampaně na ulici mezi lidmi a dobré mediální pokrytí našich akcí.