Kolik lidí ve Španělsku přichází o střechu nad hlavou? A jaké jsou hlavní příčiny?

Španělsko se potýká se širšími strukturálními problémy, jako je pětadvacetiprocentní nezaměstnanost nebo škrty v sociální politice. V posledních sedmi letech zaznamenalo více než půl milionu případů vystěhování. To znamená, že kolem dvou milionů lidí má přímou zkušenost s vyhnáním z vlastního domova. A to nepočítám další tisíce případů, kdy lidé odešli „dobrovolně“, protože jim nic jiného nezbylo. Silně na nás dolehla finanční krize a zákony v oblasti bytové politiky prosazené pravicovou vládou. Hlavním důvodem je nedostatečná ochrana nájemníků a hypoteční krize.

Španělsko dlouho razilo politiku založenou na vlastnickém bydlení. Koupě vlastního domu se považovala za stabilní investici. V momentě finanční krize lidé přestali být schopni hypoteční úvěry splácet a domy začaly přecházet do vlastnictví bank. Ty je ale podle tehdejší legislativy mohli prodat za pouhých šedesát procent jejich hodnoty, zbývajících čtyřicet tedy zůstalo jako dluh majitelům. Lidé jsou vystěhováváni a ještě jim zůstane nesplatitelná dlužná částka.

Pravicová vláda zákon před rokem a půl změnila, situace však zůstává prakticky stejná. V případě, že si člověk nemůže dovolit dluh splácet, je mu odpuštěn — ovšem ve chvíli, kdy se jeho ekonomická situace zlepší, je zase obnoven.

Lidé se tak ocitají v bezvýchodné situaci: přestože si najdou zaměstnání, pořád jsou zadluženi natolik, že si nemají šanci najít nové bydlení. A právě změnu této legislativy se PAH snaží prosadit.

Daří se to?

Částečně. Na sepsání novely hypotečního zákona nemáme finance ani odborníky. V Katalánsku se nám ale podařilo prosadit na zdejší poměry radikální legislativní balíček, který by měl zabránit tomu, aby se lidé ohrožení ztrátou bydlení zničehonic octli na ulici, ať už bydlí v nájmech, nebo ve vlastních domech.

Pokud je chtějí vystěhovat, musí společnosti vlastnící byty nájemníkům nabídnout jiné své prostory nebo dostupný nájem, který se pohybuje v rozmezí 10 až 18 procent příjmu domácnosti.

Dále zákon stanovuje, že bytové prostory, které se po dobu dvou let nevyužívají, přejdou pod správu města, které je může samo obsadit nájemníky.

Od září platná legislativa se zakládá na poměrně jednoduché, ale převratné myšlence: domy mají sloužit k bydlení.

Naším cílem bylo donutit velké vlastníky bytových fondů k sociální odpovědnosti — pokud někdo profituje z lidí v bytové nouzi, měl by za to také nést odpovědnost.

Ve Španělsku je dokonce ústavně zakotvené právo na bydlení, které se však nevymáhá. Přitom tu máme tři a půl milionu prázdných domů.

Jak jste dokázali přesvědčit parlamentní strany? Ve Španělsku dosud vládla Lidová strana (PP) a podobné kroky se od pravicové vlády často nevidí…

V roce 2013 jsme vytvořili pětistránkový legislativní návrh, který jsme konzultovali napříč politickým spektrem, jejž mohly strany připomínkovat. Mezitím jsme spustili kampaň, oslovili odbory a neziskové organizace, ale také vyšli do ulic — a to byl zřejmě nejdůležitější moment, protože od té doby se k PAH začalo přidávat čím dál tím více lidí. Zlepšili jsme se v koordinaci a lépe komunikujeme.

Potřebovali jsme sesbírat půl milionů podpisů, aby se parlament musel návrhem zabývat. Přestože se nám nakonec podařilo počet ztrojnásobit, návrh v parlamentu přes lidovce neprošel.

Pokusili jsme se jej alespoň prosadit na úrovni Katalánska. Návrh byl schválen jednomyslně, byť s jistými obsahovými ústupky.

Nemáme však vyhráno. Ve Španělsku se chystají předčasné volby a posledním krokem odstupující vlády bylo podání ústavní stížnosti. Španělská ústava totiž stanovuje, že v žádném z regionů nesmí mít občané jiná práva než na úrovni celého státu. Pokud by se stížností ústavní soud zabýval, zřejmě prohrajeme. Po vyhlášení předčasných voleb ovšem všechny strany (kromě PP) podepsaly dokument, v němž se zavazují, že pokud budou ve vládě, tak stížnost nejen stáhnou, ale legislativu prosadí na celostátní úrovni. Nyní tedy záleží na složení příští koalice.

PAH dělá v mnoha ohledech radikální politiku — blokujete banky, fyzicky zabraňujete vystěhovávání lidí z jejich domovů. Přesto jste si získali širokou podporu veřejnosti. Ada Coleauová, jedna z vašich bývalých mluvčích, je nyní barcelonskou starostkou. Čemu připisuje takový úspěch?

Platforma vznikla v roce 2009 jako nehierarchické hnutí zdola. My všichni, jedině společně, jsme PAH. Nepodporujeme žádnou politickou stranu, naše aktivity nefinancují zájmové skupiny.

Začali jsme rozdáváním letáků v barcelonských sousedstvích. Uplynulo sedm let a po celém Španělsku funguje 240 vzájemně spolupracujících autonomních organizací, které pod hlavičkou PAH spojuje jedna myšlenka: lidé mají právo bydlet.

Roli hraje jistě to, že jsme otevření — na naše setkání může přijít kdokoli bez ohledu na etnicitu, náboženské vyznání či politický názor. Navenek zřejmě nejvíce zafungovaly kontaktní kampaně na ulici mezi lidmi a dobré mediální pokrytí našich akcí.

Jak probíhají vaše setkání?

PAH funguje na třech úrovních: městské, regionální a celonárodní. Na úrovni města — a teď mohu mluvit pouze za Barcelonu — se setkáváme každý týden. S dalšími organizacemi, s nimiž koordinujeme kampaně na celostátní úrovni, potom v řádu měsíců.

V Barceloně organizujeme týdně několik setkání, kam lidé mohou přijít se svými problémy. Nejprve jim radíme, jak například zvládnout komunikaci s bankami a zabránit tak případnému vystěhování. Pokud to však opakovaně nefunguje, domlouváme se na případné přímé akci, abychom nátlak zvýšili.

To nejpodstatnější ale je, že na setkáních respektujeme názor každého přítomného a výsledná rozhodnutí se zakládají na konsenzu. Na schůzích používáme výhradně ženský rod. Ženy jsou voleny do pozic mluvčích, kam by se nedostaly, kdybychom jim nedokázali naslouchat a odsunout naše ego. PAH je feministickým hnutím.

Vzájemně se motivujeme. Přestože máme velké cíle, jako je změna legislativy, oslavujeme každé dílčí vítězství. Zabránit jedinému vystěhování je úspěch.

Daří se vám snižovat počet případů vystěhování?

Nijak zásadně. V roce 2013 připadlo na jediný den 180 vystěhování, v současné době je to asi 150. Mluvíme o zemi s pětačtyřiceti miliony obyvatel. V případech, do kterých se vložíme, jsme stoprocentně úspěšní, nemáme ale šanci zablokovat každý pokus — naše kapacity jsou omezené.

Jak se na vystěhovávání podepsala hypoteční krize?

Banky v době krize potřebovaly hotovost na krytí závazků jiným věřitelům. Státní banky proto odkoupily rizikové hypotéky od těch soukromých, aby se bankovní systém nezhroutil.

Ty je potom začaly prodávat dále pod cenou, protože byly z hlediska likvidity příliš rizikové a ztratily na hodnotě. A toho následně využily nejrůznější investiční společnosti.

Pokud jsou ty hypotéky tak levné, nemohou je případně odkoupit sami dlužníci?

Máme dokonce zákon, který garantuje, že za stejnou cenu mají na odkup přednostní právo vlastníci dané nemovitosti. Společnosti však nekoupily hypotéky v tom smyslu, že by se staly novými vlastníky. Odkoupily správu pohledávek a tím i správu domů samých. Zjednodušeně řečeno jejich správa přešla ze státních bank do soukromých rukou.

Tyto společnosti nyní kontrolují část pohledávek a správou neplacených hypoték ovládají způsob, jak bude s byty dále nakládáno. Proto hledají cesty, jak lidi vystěhovat.

Aby domy dále prodaly za vyšší cenu?

V době před krizí tvořilo nájemní bydlení ve Španělsku pouhých devět procent, nyní je to patnáct. V současné době je tedy výhodnější byty pronajímat, protože poptávka stoupá. Až trh s nemovitostmi opět vzroste, bude výhodné je prodávat. Obchodní model těchto společností je vystěhovat původní obyvatele, prostor zrenovovat a dále výhodně pronajmout — což lze očekávat v příštích deseti letech — nebo prodat.

O jaké společnosti konkrétně jde? A lze je vůbec vystopovat?

Je jich více. Nejčastěji se mluví o Goldman Sachs a Blackstone. Lze se k nim dostat několika způsoby. Zaprvé, nákupy hypoték se realizují skrze veřejnou soutěž — s nabídkami tak přichází několik společností.

Investiční firmy jako Blackstone při nich pochopitelně nevystupují pod svým jménem. Ve Španělsku vlastní Blackstone dvě další společnosti, skrze něž hypotéky odkupuje a spravuje. Tyto společnosti lze většinou dohledat skrze vlastnické struktury — je tedy třeba se zaměřit na konkrétní osoby na vysokých postech.

V případě Blackstone bylo propojení poměrně očividné. Jedna z jejich přidružených firem v Barceloně kontroluje devadesát tisíc hypoték, z toho čtyřicet se týká bytových prostor. Spravují nájmy a prázdné domy, které jsou určeny k prodeji.

Právě Blackstone s největší pravděpodobností odkoupila i správu bytového fondu RPG v Ostravě. Čeho se Ostrava může obávat? Lze jejich strategii nějak zobecnit?

Před nedávnem Blackstone koupili deset tisíc bytů v New Yorku. Ve Španělsku se objevili teprve před třemi roky. Jejich konkrétní kroky se samozřejmě liší, ale princip je v zásadě všude stejný: Blackstone vstupuje na ty trhy, kde je to zrovna výhodné. Pokud vím, bylo tomu tak i v případě Ostravy. Zkrátka se chopili příležitosti.

Blackstone si dokáže velmi dobře přichystat půdu. Skrze konzultační firmu nejprve zmapuje situaci. Ve Španělsku se například těsně před jejich vstupem změnila legislativa — a podle nás to nebyla náhoda. Konkrétně se přenastavily podmínky pronájmu: povinnost uzavřít nájemní smlouvu minimálně na pět let se snížila na tři roky. Míra zdanění činnosti investičních realitních společností se snížila na jedno procento.

Tyto legislativní úpravy prosadila vláda lidovců. Za všemi je patrná snaha usnadnit si možnosti, jak lidi vystěhovat. Blackstone zvyšuje náklady na bydlení, například skrze drobné opravy, nebo podmiňuje nájem bytu pronajmutím garáží.

Ve Španělsku je obecně ochrana nájemníků nízká. Stačí se jeden měsíc opozdit s nájmem a můžete skončit na ulici. A to jsme dosud mluvili pouze o bytech v soukromém vlastnictví. Problém je i u bytů ve vlastnictví města, které se na nátlak troiky začaly privatizovat…

V Madridu Blackstone spravuje pět tisíc obecních bytů. Výrazně pod cenou nakupovala i společnost Goldman Sachs. Dokonce se ukázalo, že člověk za prodej zodpovědný má podíl v společnosti napojené právě na Goldman Sachs. Případ je nyní u soudu. 

Spolupracujete i s občanskými iniciativami v jiných zemích?

Snažíme se. Všichni koneckonců čelíme stejnému nepříteli a naše strategie musí být internacionální…

Žil jsem rok v New Yorku, kde měli s Blackstone zkušenosti ještě dlouho předtím, než se objevili ve Španělsku. Jsme pravidelně v kontaktu s dalšími platformami, s nimiž jsme uspořádali již tři koordinované akce v různých městech. Další chystáme na konec května.

První jsme dokonce dělali ještě v době, než Blackstone začal skupovat španělské hypotéky, abychom se jim „představili“. Různé demonstrace probíhaly simultánně v New Yorku, San Francisku, Tokyu nebo Londýně.

Dnes se soustředíme na otázku, odkud vůbec bere Blackstone finance a kdo jsou její investoři. Blackstone se prezentuje jako úspěšná investiční společnost a jako každá jiná potřebuje své sponzory. Zjistili jsme, že ji často financují penzijní fondy a různé banky.

(Santi vytahuje vytištěnou powerpointovou prezentaci. Na první pohled je zřejmé, že se jedná o prezentaci určenou pro potenciálního investora. V dokumentu je vyjmenovaných několik společností Blackstone, jedna z nich působí i ve Španělsku. Následují grafy jednotlivých investic a zisků. Ale také další potenciální trhy, v nichž lze nakoupit pod cenou…)

Novináři i aktivisté by se měli především soustředit na to, jak aktivity Blackstone v dané lokalitě zmapovat. A poté by měli zvolit co nejúčinnější strategii.

Možná se k příštím demonstracím v Barceloně či New Yorku přidá i Ostrava.