Subcomandante Marcos, jeden ze zapatistických vůdců, dostal rok před vypuknutím povstání proti mexické vládě dopis od (nyní již zesnulého) novináře Eduarda Galeana. V něm se píše: „Člověk je tak velký, jako je nepřítel, jemuž se rozhodl postavit, a tak malý jako jeho vlastní strach. Vyberete-li si mocného nepřítele, donutí vás to vyrůst natolik, abyste mu mohli čelit. Zkroťte svůj strach, protože tím, jak strach roste, umenšuje vás samé.“

Po více než čtvrt století se malá komunita obyvatel z barcelonské čtvrti Raval, jedné z nejchudších oblastí a současně nejvíce zasažené ničivým procesem gentrifikace, sdružila do organizace Bytové sdružení Ravalu (Sindicat d’Habitatge del Raval). Za svého mocného nepřítele si zvolila společnost Blackstone — a prokázala tak svou vlastní velikost.

Blackstone, nadnárodní společnost vlastnící nejvíce nemovitostí — či „finančních aktiv“ — na světě, můžeme označit jako „supí fond“, bohatnoucí ze spekulací s financemi a nemovitostmi. Před nedávnem se s velkým balíkem zahraničního kapitálu přesunul do Barcelony a skoupil tu velké množství nemovitostí, většinou pod tržní cenou.

Mezi ně patřil i dům, v němž bydlelo po mnoho let deset rodin. Společnost ho koupila jako investici, rodiny plánovala vystěhovat a dům prodat nebo pronajmout za mnohem vyšší cenu. Je to pořád stejný příběh: bohatí dál bohatnou, chudí dál chudnou. Tentokrát ale společnost narazila na tvrdý odpor obyvatel, kteří se jí neváhali postavit.

Pro místní to znamenalo zkusit prakticky nemožné. Blackstone si totiž obstarala „otevřenou“ výzvu k vystěhování, což je pochybná právní praktika používaná některými soudci s cílem zabránit občanské neposlušnosti. Namísto pevného data a času, ke kterému se má nemovitost vyklidit, je „otevřená“ výzva k vyklizení platná po dobu nejméně dvou týdnů, což téměř vylučuje možnost se bránit.

Vítězství nad nadnárodním Goliášem

I přesto se členové SHR odhodlali k akci a zorganizovali během těchto dvou týdnů velkou „otevřenou“ kampaň s cílem dosáhnout alespoň nějakého vyjednávání a prozatímního setrvání obyvatel v domě. Tak se zrodila kampaň #RavalVsBlackstone, která zmobilizovala čtvrť Raval a občanské hnutí za právo na bydlení z celého města.

Kampaň odvážně promlouvala jazykem „obyčejných lidí“ — za pomocí videí, tiskových konferencí a článků v tisku —, což zaujalo mladé publikum mnohem víc než obvyklá aktivistická rétorika. Místní preventivně okupovali ulici po celé dva týdny, aby nemohlo vystěhování proběhnout, a během nich pořádali kulturní a hudební vystoupení různých umělců.

Prostřednictvím kampaně #BlackstoneEnComú získalo sdružení na svou stranu Barcelonskou městskou radu (BEC) a dočkalo se také veřejné podpory mnoha politických stran a poslanců (například předsedy katalánského parlamentu Rogera Torrenta a zmocněnkyně OSN pro oblast bydlení Leilani Farhaové).

Sdružení také organizovalo demonstrace v bohatých čtvrtích a vytvářelo nátlak na manažery společnosti Blackstone. Protesty se konaly i v dalších městech, například v Londýně a v Berlíně.

Nakonec přišlo vítězství. Společnost Blackstone byla donucena k jednání a nakonec souhlasila, aby rodiny v budově zůstaly a platily nízké nájemné, z části financované městskou radou. Vítězství SHR znamenalo vítězství pracující třídy ze zanedbané čtvrti sužované spekulacemi, triumf hnutí, které vyrůstalo zdola, tvrdě bojovalo a vynalézalo nové formy odporu. Svým přístupem připomínalo právě Zapatisty a jejich rebelskou hrdost. A rozhodně představovalo vítězství tak velké, jak velký byl jeho nepřítel.

Města jako kolbiště, kde se střetává kapitalismus a život

Tento jeden konkrétní lokální konflikt představuje součást dalekosáhlejší globální dynamiky. Stále větší množství ekonomického bohatství se soustřeďuje do měst a ta přitahují stále více obyvatel (předpokládá se, že do roku 2050 bude polovina světové populace žít ve městech).

Není tedy žádným překvapením, že se nyní odehrává řada střetů mezi těmi, kdo reprezentují kapitalistický pohled na svět, a zastánci živých měst. Města se rychle stávají pustými, vyvlastněnými oblastmi. Současně v nich ale vyrůstají a sílí iniciativy snažící se tomuto vývoji bránit a vytvářet alternativy.

David Harvey se v článku, který vyšel po finanční krizi z roku 2008, odvolával na „právo na město“ jako na kolektivní právo všech jeho obyvatel na svobodné redefinování města, na znovuvytvoření kolektivní a demokratické správy věcí veřejných a zdrojů, které odtékají do vlastnictví globálního kapitalismu.

Harvey uvádí jako příklad město New York, které se v posledních letech přizpůsobilo zájmům místního i nadnárodního kapitálu, zosobněného multimilionářem Michaelem Bloombergem, podnikatelem a starostou (v letech 2002 až 2013) v jedné osobě. Právě Bloomberg reprezentuje úzkou politicko-ekonomickou elitu, která vytváří z města centrum turismu a byznysu a „právo na město“ je pro ni právem vyhrazeným pouze jí.

V logice kapitalismu se New York nijak neliší od jiných měst jako Londýn, Paříž nebo Barcelona. Představují obchodní příležitosti, bez ohledu na to, co to může znamenat pro jejich obyvatele. A právě v těchto městech je tento konflikt nejvíce viditelný: zhmotňuje se v podobě raketového růstu nájmů, příkazů k vystěhování, veřejných prostor zahlcených turisty a hlukem, gentrifikace a neúměrného nárůstu životních nákladů spojeného s nízkými platy a nejistými pracovními podmínkami.

Za tím vším je nutno hledat vliv turismu a byznysu s nemovitostmi, což má také zvlášť důležitý globální rozměr. Na jednu stranu se důležitost sektoru nemovitostí jasně vyjevila po finanční krizi roku 2008. Deset let poté principy obchodování s nemovitostmi, které krizi vyvolaly, stále fungují, ale vytvarovaly se do nové podoby, například financializace bydlení, nájemní bubliny nebo nových nadnárodních aktérů jako Airbnb nebo Blackstone.

Vedle vlivu na devalvaci platů a narůstající nejistotu zaměstnanců se turismus ve Španělsku stal hnacím motorem (falešného) ekonomického znovuoživení po globální krizi a hraje stále větší sociální a ekonomickou roli. Podle informací Světové rady pro turismus (WTTC) tvoří toto odvětví již více než deset procent světového HDP a zaměstnává celosvětově více než deset procent lidí. V dalších deseti letech se předpokládá další roční nárůst o čtyři procenta.

Kapitálové fondy a supí realitky ve víru turismu

V současné době se města celého světa na globálním trhu navzájem předhánějí, které přitáhne více turistů a finančního a realitního byznysu (a jeho derivátů). Není proto náhoda, že Světová rada cestování a cestovního ruchu WTTC spolu s druhou největší společností v oboru realit JLL vydala zprávu s názvem Destinace 2030. Jsou světová města připravená na růst turismu?

Tato publikace uvádí padesát světových měst a klasifikuje je do různých kategorií podle toho, jaký v nich spatřuje turistický potenciál. Mezi ně patří i Barcelona. Jinými slovy: tyto instituce prodávají naše města potenciálním investorům v oblasti turismu a realit. WTTC vydala i další zprávu, která ukazuje, jak důležitou roli hraje v turistickém průmyslu kapitalismus různých nedávno etablovaných platforem.

Exemplárním příkladem je Airbnb: jedná se o nadnárodní korporaci, která akcelerovala fenomén realitních spekulací spojený s turistickým boomem, a jak naznačují některé studie, zodpovídá za vzrůst nájmů ve městech jako právě Barcelona. V praxi pracuje pro tyto platformy stále větší množství lidí.

Podle předpovědí bude za několik let tvořit většinu pracující populace USA „nezávislá pracovní síla“. Stanou se z nich (domnělí) freelanceři se vším, co to s sebou nese, včetně pracovní nejistoty a dalších nerovností. Vidíme zde tedy globální konflikt s třídním rozměrem, z něhož se vyvinulo soupeření mezi obyvateli a pracujícími na jedné straně a nadnárodním kapitalismem a jeho zájmy na straně druhé.

Španělsko se po svém přistoupení k Evropské unii a ztrátou důrazu na průmysl a zemědělství stalo zemí silně zaměřenou na městský turismus. Samo sebe prezentuje jako centrum finančnictví, realit a turismu.

V době rostoucí meziregionální konkurence se turismus stal hlavním odvětvím, ve kterém se od finanční krize roku 2008 akumuluje bohatství. A platí to nejen pro přímořská letoviska anebo města, která se na turismus přímo zaměřují, ale i pro mnohá další, z nichž si turisté udělali svůj cíl.

Barcelona se svým brandem #MarcaBarcelona představuje typický příklad. Po olympijských hrách roku 1992 se z Barcelony stalo jedno z hlavních měst turismu spolu s Londýnem, Paříží a Berlínem. V současnosti slouží jako největší cíl středomořských turistických plaveb a místní letiště, které odbaví ročně více než 55 milionů pasažérů, je sedmé největší v Evropě. Počet návštěvníků vzrostl ze 3,7 milionů v roce 1990 na 31 milionů v roce 2016 a další stále přibývají.

Čtvrť Raval je vystavena obrovskému tlaku turismu a gentrifikace. Místním se tu žije stále hůře kvůli ztrátě sociálních vazeb, narůstajícím nájmům, nesnesitelnému hluku a znečištěnému vzduchu. Nemají kde nakupovat, protože místní obchody se zaměřují na turisty. Obyvatelé se však brání, staví se proti vystěhování, požadují, aby veřejný prostor sloužil všem a uzavřely se turistické apartmány, které narušují bezpečí a noční klid.

Příčinou tohoto systémového konfliktu jsou supí fondy, realitní společnosti, cestovní kanceláře a banky spolu s národními vládami a mezinárodními institucemi (Evropská unie, Světová banka, Mezinárodní měnový fond). Blackstone je jen jedním příkladem za všechny, mezi další patří třeba Divarian, přímo napojený na banku BBVA a další.

Jejich byznys model je jednoduchý: kup, renovuj, prodej. Díky nemovitostním investičním fondům a benevolentním zákonům jako španělský Zákon o městských pronájmech mohou skupovat budovy, vystěhovávat jejich obyvatele, a pak domy s obrovským ziskem prodávat nebo pronajímat, zatímco platí směšně nízké daně.

Tento globální problém má základy ve stávajícím systému, ale nefungoval by bez těch, kteří mu nastavují pravidla a realizují ho. Seznam jmen těch, kteří se na tomto vývoji posledních několik desetiletí podíleli, by byl dlouhý. Jedná se o politiky z různých stran, bankéře, hoteliéry a developery.

Propojení veřejného a soukromého sektoru je dobře patrné, podíváme-li se blíže na instituce jako Turisme de Barcelona, konsorcium se soukromou účastí financované z veřejných peněz, které má za účel prosazovat a chránit zájmy turistického průmyslu. Není náhodou, že je dlouhé roky řídil majitel hotelů Gaspart, který se těšil přízni starosty Joana Close ze socialistické strany.

Co může dělat progresivní vedení města

V roce 2015 se vedení Barcelony ujalo hnutí Barcelona en Comú, strana, která se vyvinula z původního občanského hnutí 15M/indiganos. Následovalo čtyřleté období, v němž začalo uplatňovat Strategický plán turismu 2020, který měl rozvíjet ve městě regulovaný „udržitelný“ turismus, zmírnit jeho negativní dopady a podpořit více pro-sociální, ekologický a feministický přístup. Mnozí jej však považovali za nevhodný.

Tak například Plán rozvoje turistického ubytování ve městě měl omezit turistické pronájmy ve čtvrtích jako Raval. I přes jeho vznik však problémy s turistickým ubytováním stále pokračují, narůstají a zasahují i do oblastí, které dosud zůstávaly nedotčené, nebo do obcí navazujících na město.