Subcomandante Marcos, jeden ze zapatistických vůdců, dostal rok před vypuknutím povstání proti mexické vládě dopis od (nyní již zesnulého) novináře Eduarda Galeana. V něm se píše: „Člověk je tak velký, jako je nepřítel, jemuž se rozhodl postavit, a tak malý jako jeho vlastní strach. Vyberete-li si mocného nepřítele, donutí vás to vyrůst natolik, abyste mu mohli čelit. Zkroťte svůj strach, protože tím, jak strach roste, umenšuje vás samé.“

Po více než čtvrt století se malá komunita obyvatel z barcelonské čtvrti Raval, jedné z nejchudších oblastí a současně nejvíce zasažené ničivým procesem gentrifikace, sdružila do organizace Bytové sdružení Ravalu (Sindicat d’Habitatge del Raval). Za svého mocného nepřítele si zvolila společnost Blackstone — a prokázala tak svou vlastní velikost.

Blackstone, nadnárodní společnost vlastnící nejvíce nemovitostí — či „finančních aktiv“ — na světě, můžeme označit jako „supí fond“, bohatnoucí ze spekulací s financemi a nemovitostmi. Před nedávnem se s velkým balíkem zahraničního kapitálu přesunul do Barcelony a skoupil tu velké množství nemovitostí, většinou pod tržní cenou.

Mezi ně patřil i dům, v němž bydlelo po mnoho let deset rodin. Společnost ho koupila jako investici, rodiny plánovala vystěhovat a dům prodat nebo pronajmout za mnohem vyšší cenu. Je to pořád stejný příběh: bohatí dál bohatnou, chudí dál chudnou. Tentokrát ale společnost narazila na tvrdý odpor obyvatel, kteří se jí neváhali postavit.

Pro místní to znamenalo zkusit prakticky nemožné. Blackstone si totiž obstarala „otevřenou“ výzvu k vystěhování, což je pochybná právní praktika používaná některými soudci s cílem zabránit občanské neposlušnosti. Namísto pevného data a času, ke kterému se má nemovitost vyklidit, je „otevřená“ výzva k vyklizení platná po dobu nejméně dvou týdnů, což téměř vylučuje možnost se bránit.

Vítězství nad nadnárodním Goliášem

I přesto se členové SHR odhodlali k akci a zorganizovali během těchto dvou týdnů velkou „otevřenou“ kampaň s cílem dosáhnout alespoň nějakého vyjednávání a prozatímního setrvání obyvatel v domě. Tak se zrodila kampaň #RavalVsBlackstone, která zmobilizovala čtvrť Raval a občanské hnutí za právo na bydlení z celého města.

Kampaň odvážně promlouvala jazykem „obyčejných lidí“ — za pomocí videí, tiskových konferencí a článků v tisku —, což zaujalo mladé publikum mnohem víc než obvyklá aktivistická rétorika. Místní preventivně okupovali ulici po celé dva týdny, aby nemohlo vystěhování proběhnout, a během nich pořádali kulturní a hudební vystoupení různých umělců.

Prostřednictvím kampaně #BlackstoneEnComú získalo sdružení na svou stranu Barcelonskou městskou radu (BEC) a dočkalo se také veřejné podpory mnoha politických stran a poslanců (například předsedy katalánského parlamentu Rogera Torrenta a zmocněnkyně OSN pro oblast bydlení Leilani Farhaové).

Sdružení také organizovalo demonstrace v bohatých čtvrtích a vytvářelo nátlak na manažery společnosti Blackstone. Protesty se konaly i v dalších městech, například v Londýně a v Berlíně.

Nakonec přišlo vítězství. Společnost Blackstone byla donucena k jednání a nakonec souhlasila, aby rodiny v budově zůstaly a platily nízké nájemné, z části financované městskou radou. Vítězství SHR znamenalo vítězství pracující třídy ze zanedbané čtvrti sužované spekulacemi, triumf hnutí, které vyrůstalo zdola, tvrdě bojovalo a vynalézalo nové formy odporu. Svým přístupem připomínalo právě Zapatisty a jejich rebelskou hrdost. A rozhodně představovalo vítězství tak velké, jak velký byl jeho nepřítel.

Města jako kolbiště, kde se střetává kapitalismus a život

Tento jeden konkrétní lokální konflikt představuje součást dalekosáhlejší globální dynamiky. Stále větší množství ekonomického bohatství se soustřeďuje do měst a ta přitahují stále více obyvatel (předpokládá se, že do roku 2050 bude polovina světové populace žít ve městech).

Není tedy žádným překvapením, že se nyní odehrává řada střetů mezi těmi, kdo reprezentují kapitalistický pohled na svět, a zastánci živých měst. Města se rychle stávají pustými, vyvlastněnými oblastmi. Současně v nich ale vyrůstají a sílí iniciativy snažící se tomuto vývoji bránit a vytvářet alternativy.

David Harvey se v článku, který vyšel po finanční krizi z roku 2008, odvolával na „právo na město“ jako na kolektivní právo všech jeho obyvatel na svobodné redefinování města, na znovuvytvoření kolektivní a demokratické správy věcí veřejných a zdrojů, které odtékají do vlastnictví globálního kapitalismu.

Harvey uvádí jako příklad město New York, které se v posledních letech přizpůsobilo zájmům místního i nadnárodního kapitálu, zosobněného multimilionářem Michaelem Bloombergem, podnikatelem a starostou (v letech 2002 až 2013) v jedné osobě. Právě Bloomberg reprezentuje úzkou politicko-ekonomickou elitu, která vytváří z města centrum turismu a byznysu a „právo na město“ je pro ni právem vyhrazeným pouze jí.