Na konci ledna schválil Evropský parlament dokument s názvem „Zpráva o přístupu k důstojnému a dostupnému bydlení pro všechny”. Ten apeluje na Evropskou komisi a členské státy, aby přijaly opatření, která zajistí „adekvátní, energeticky výhodné a zdravé bydlení“. Volá také po řešení nedostupnosti bydlení na evropské úrovni. Doporučení zprávy nejsou pro Evropskou komisi závazná, musí na ni ovšem veřejně reagovat.

Dokument se kromě diskriminace na trhu s bydlením a sociálnímu znevýhodnění věnuje take tématu korporátních pronajímatelů. „Se znepokojením sledujeme rostoucí financializaci bydlení, zejména ve městěch, kde investoři zachází s bydlením jako s investicí spíše než jako s lidským právem“, říká a apeluje na to, aby samosprávy začaly bojovat proti spekulativním investicím.

Členské země vyzývá k tomu, aby poskytli „úplné informace o fungování trhu s bydlením“. Zdůrazňuje také potřebu transparentních informací o konečných vlastnících nemovitostí a souvisejících transakcí na realitním trhu, které by měly být veřejně dostupné.

S autorkou zprávy jsme hovořili v rámci projektu „Města v pronájmu: Investigace korporátních pronajímatelů v Evropě”.

Jaké konkrétní možnosti má Evropská komise, chce-li řešit nedostupnost bydlení? A jak ji může Evropský parlament přimět k podniknutí podstatných kroků?

Trh s bydlením už nyní ovlivňuje celá řada evropských regulací a politik. Přestaňme tedy říkat, že nemáme kompetence ho řešit na evropské úrovni, a raději obezřetně sledujme, jaká opatření přijímáme už nyní.

Na prvním místě požadujeme, aby bylo bydlení uznáno jako základní právo. Současná legislativa tomu přitom brání. Bydlení je čím dál více chápáno jako komodita — zejména od dob ekonomické krize, kterou, jak víme, spustila realitní bublina.

Vy sama jste už dříve řekla, že „evropská pravidla často chrání spíš zisky generované realitním trhem než obyvatele, kteří potřebují střechu nad hlavou“. Je krize bydlení podle vás výsledkem určité agendy evropských institucí, nebo jen zkrátka něco zanedbaly?

Myslím, že na vině je přílišná soustředěnost na samotné posilování vnitřního trhu a ničeho jiného. Evropská unie je dlouhodobě chápána jako společný trh, takže svoboda pohybu kapitálu se často klade výše než svoboda pohybu lidí. Důsledky to má i pro otázku bydlení. Sociální aspekty mají řešit členské země, zatímco ty finanční a ekonomické Evropská unie.

Nelze ale řešit pouze trh, aniž bychom uznali, že má vliv na lidské životy. Na to se často zapomíná. To, co nyní vidíme na příkladu krize bydlení, je výsledkem setrvalé snahy posilovat trh bez řešení jeho dopadů na občany.

Vaši zprávu o dostupném bydlení nyní schválil Evropský parlament. Jak na ni bude Komise reagovat, víme-li, že dosud v této problematice nic moc neučinila?

V minulosti už jedna zpráva o bydlení parlamentem prošla. Soustředila se ovšem spíše na sociální bydlení a bezdomovectví a na to, jak může EU jednat v rámci kompetencí, které již má. Nyní je podle mě zřejmé, že krize bydlení už nedopadá jen na jednu úzkou skupinu obyvatel, ale doslova na všechny lidi po celé Evropě. Právě proto si myslím, že naše zpráva může nakonec získat širokou podporu. A proto jsem také přesvědčená, že Evropská komise začne jednat.

Vidím v tom dva rozměry. Zaprvé se otázka bydlení dostala mezi priority a evropští politici si uvědomují, že ji nemůžou dále přehlížet. A zadruhé, vnímám skutečnou ochotu ke změně.

Evropská komise přišla na začátku dubna s Evropským pilířem sociálních práv, který věnuje pozornost také bydlení. Vyplývá z něj poměrně jasně, že si EU uvědomuje, že bude-li se soustředit pouze na soukromé společnosti a jejich prosperitu na evropském trhu, ztratí podporu lidí.

Vidíme, jak velký problém krize bydlení představuje, a můžeme to doložit čísly. Tento fakt spolu s obecnějším uvědoměním toho, že jsme možná na evropské úrovni poněkud zanedbali sociální aspekty, dává podle mě naději, že se věci začnou měnit.

Covidová krize ukázala, jak moc je dostupné bydlení důležité. Vnímáte ji jako příležitost pro to, aby měla zpráva jako ta vaše větší šanci na úspěch?

Řekla bych, že ano. Ukazuje se totiž, že mít střechu nad hlavou je nejlepší prevencí proti tomu, aby se člověk nenakazil. Data ukazují, že život v nedůstojném bydlení má dopady na respirační systém, tedy zhoršená kvalita bydlení souvisí s vážností průběhu onemocnění.

Ne každá politická strana je ochotná říct „dobrá, pojďme financovat dostupné bydlení“. Řada z nich stále věří tomu, že bydlení má řešit trh. Vnést do debaty aspekt zdraví proto podle mě pomáhá.

Vezměme si bezdomovectví. Řada lidí, kteří dostali kvůli covidové krizi možnost bydlet, se dokázala vrátit do normálního života a sehnat si stabilní bydlení. Zkrátka jsme je ubytovali, šlo to a pomohlo to. Takže veškerá argumentace typu „kdepak, lidem bez domova přece nejde pomoc“ se ukázala jako falešná.

V našem projektu se zaměřujeme na „korporátní pronajímatele“ a financializaci bydlení. Jaká jsou z vašeho pohledu zákonodárkyně ta nejdůležitější opatření, která by toto téma řešila na evropské úrovni?

Zapotřebí je dvou věcí. Především je potřeba stáhnout část bytů z trhu a naopak posílit podíl veřejného bydlení. Trh totiž krizi bydlení nevyřeší. Nástroj pro to máme: v rámci Plánu na podporu oživení Evropy po covidu se otevírá řada možností, jak investovat do bydlení způsobem, který zvýší podíl bytů s regulovanými nájmy ve vlastnictví států a měst.

Za druhé, jedním z nejpalčivějších problémů je dnes to, že nemáme ani ponětí, kdo byty a domy ve městech vlastní. Potřebujeme větší transparentnost, rejstřík, z něhož půjde jasně vyčíst, kdo co vlastní a kam proudí finance. Na příkladu Irska kupříkladu víme, že prostřednictvím realitního trhu se často perou špinavé peníze.

Vezmeme-li si zmiňovaný plán na podporu oživení Evropy, může třeba v jeho rámci EU vyčlenit finance, kterými „donutí“ členské země investovat do bydlení? Jak zajistit, aby podobné prostředky skutečně šly tam, kam je třeba?

Komise nerozhoduje o tom, na co který stát peníze utratí. Ale dává pokyny a vymezuje, na co je použít lze. Bydlení mezi tyto možnosti patří. Už jsem na toto téma mluvila s řadou lidí z členských států a je zřejmé, že bude zapotřebí lobbovat přímo u jednotlivých vlád.

My se budeme snažit tlačit na Evropskou komisi, aby při hodnocení plánů jednotlivých zemí brala v potaz, zda chtějí do bydlení investovat, a vydala v tom smyslu doporučení.

V rámci naší investigace jsme identifikovali řadu velkých korporací, nejen evropských, které vlastní desetitisíce bytů napříč Evropou a přelévají peníze mezi jednotlivými státy. Sama jste zmínila praní špinavých peněz v Irsku. Z našeho pohledu je tento problém věcí EU, neboť o její jednotný trh jde. Existuje vůbec nějaká sada opatření, která by umožnila zasáhnout?

Jako hlavní problém v tuto chvíli vnímám, že investice do realit nejsou součástí rejstříku transparentnosti. To, co popisujete, nemáme zmapované. A dokud to nebudeme mít zmapované, bude velmi těžké podniknout nějaké kroky. Můžeme mít nakrásně důkazy o praní peněz v Dublinu nebo kdekoliv jinde, jenže to je záležitostí města či národního státu. Na evropské úrovni je těžké cokoliv dělat, dokud nebudou investice do realitního trhu součástí rejstříku transparentnosti.

Data, o nichž mluvíme, jsou ve skutečnosti sama komoditou: kdokoliv má dostatek prostředků, může si je koupit a na jejich základě nich investovat, zatímco veřejnost k nim nemá přístup. Co může udělat Evropský parliament pro to, aby byla tato data součástí veřejně dostupného rejstříku?

Jako u každé legislativy týkající se monitoringu praní špinavých peněz a obecně finančních toků nám nezbývá než apelovat na Evropskou komisi. Nejsem si stoprocentně jistá, zda se na toto téma nyní vede nějaká konkrétní debata. Ale myslím, že čas na ni uzrál, a dokonce bych řekla, že by měl podobný návrh v Parlamentu podporu.

Veřejnost na téma praní špinavých věcí slyší, přestože vládní představitelé často mluví o tom, jak je to složité a jak nemá smysl poštvat proti sobě velké hráče. Rozhodně pomůže, když bude co nejvíce lidí požadovat, aby se to začalo řešit.

Asi nikdo nepochybuje o tom, že velcí hráči na trhu dokáží efektivně lobbovat za své zájmy. Lze tedy očekávat, že by se požadavek na větší transparentnost setkal s odporem. Jak moc věříte tomu, že by takové opatření bylo skutečně smysluplné a nezůstalo jen něčím, co navenek dobře vypadá, ale ve skutečnosti je to bezzubé?

Korporace, o nichž mluvíte, samozřejmě na evropské úrovni disponují nesrovnatelně většími zdroji než občanský sektor. Veřejnost ovšem podle mého stojí na naší straně. Proto věřím, že by bylo mnohem snazší něco takového prosadit nyní než před pár lety. Ale obecně máte pravdu — sama jsem během psaní zprávy hovořila s několika lobbisty realitních investičních fondů a není to lehký soupeř. Mají dostatek munice a dobrý přístup k institucím.

Přesto bych řekla, že povědomí o tom, že něco není v pořádku, je už tak rozšířené, že dál nečinně přihlížet už zkrátka není myslitelné.

Investoři tvrdí, že dokázali management nájemního bydlení profesionalizovat, že je díky nim bydlení dostupnější, protože jedině oni mají prostředky na to byty kupovat a poskytovat je k nájmu. Krizi bydlení nepopírají, ale říkají, že problém je v přílišných regulacích, které jim brání stavět. Co byste na tuto argumentaci odpověděla?

Je pravda, že potřebujeme více stavět. Jenže velcí investoři zpravidla staví to, co jim přinese co největší zisk, byty jsou pro ně pouhou investicí. Bylo by skvělé stavět více bytů, ale nepotřebujeme zrovna luxusní střešní apartmány za miliony eur. Většina lidí si takové bydlení nemůže dovolit. Argumenty investorů jsou tak ve skutečnosti falešné. Už nyní zažíváme dobu obřích investic — 57 miliard eur ročně —, nejsou to ovšem investice do dostupného bydlení.

Argument, že jim výstavbu příliš komplikujeme, jsem sama slyšela už mnohokrát. Je ovšem logické stanovovat nějaké standardy. Nemluvě o environmentálních aspektech. Nemůžeme přeci říct „dobrá, nezajímá nás klimatická krize, stavte si, co chcete“. Je jistě zapotřebí stavět dostupné byty, ale nikoli za cenu ohrožení životního prostředí.

Mluví-li developeři o tom, že chtějí stavět, ve skutečnosti mají na mysli, že chtějí vydělávat.

Profesní asociace pronajímatelů se často prezentují jako ochránci před nespolehlivými nájemníky a neplatiči — jako nyní během covidové krize, kdy řada lidí přišla o své příjmy a není schopna platit nájem. Pronájem je podle nich zkrátka legitimní byznys a vzhledem k rizikům, které pronajímatel podstupuje, je prý fér, aby to byl výdělečný byznys. Jak byste na to reagovala?

Bydlení je lidské právo a jeho hlavním účelem by neměl být zisk. To je má odpověď. Hlavním problémem zůstává, že bydlení vnímáme jako komoditu, a proto má být v pořádku, když lidé platí nájmy, které si nemohou dovolit. Lidé by však neměli být vykořisťováni za účelem zisku, když bydlet zkrátka potřebují úplně všichni.

Rozhovor z angličtiny přeložila GABY KHAZALOVÁ.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.