Průměrná mzda v České republice vzrostla ve třetím čtvrtletí loňského roku na více než pětatřicet tisíc korun, mzdový medián činil zhruba o čtyři tisíce korun méně. Navzdory tomu, že úroveň odměňování českých pracujících v posledních letech setrvale rostla, výše jejich výdělků ani zdaleka neodpovídala průměru členských států Evropské unie.

Konvergence zdejších mezd vůči vyspělejším evropským zemím sice pokračovala, ale jen pomalu. Jak se může Česká republika vymanit z pasti středního příjmu? A jak lze problematiku odměňování využít při řešení sociálně-ekonomické krize, která provází stávající krizi koronavirovou?

„Za období od jedné krize ke druhé chudší východní země pomalu doháněly bohatší západní státy a mzdové úrovně v Evropské unii se sbližovaly, přičemž české mzdy nabraly tempo až po roce 2016,“ napsal před necelým rokem v magazínu Statistika a my ředitel Odboru statistiky trhu práce a rovných příležitostí Českého statistického úřadu Dalibor Holý. V té době úroveň odměňování v České republice byla na úrovni třiačtyřiceti procent evropského průměru.

Česká republika si sice oproti roku 2014 polepšila o osm procent, stejně se však umístila na samém chvostu žebříčku, když za sebou nechala jen své partnery z Visegrádské skupiny, Litvu, Lotyšsko, Rumunsko a Bulharsko. Na jeho opačném konci naopak stanulo Dánsko, kde hodinová mzda odpovídala více než sto sedmdesáti procentům evropského průměru, Irsko a Lucembursko. Německo mělo mzdy na úrovni sto osmnácti procent průměru Evropské unie.

Přibližování České republiky navíc odpovídá obecnému pravidlu, kdy mzdy v chudších státech rostou rychleji než v těch bohatších. „Premiantem bylo v tomto ohledu Rumunsko, kde mzdy v rozmezí pěti let vzrostly o stěží uvěřitelných sto třiadvacet procent,“ poznamenal Holý. Upozornil, že vyšším tempem než české konvergovaly mzdy například také v Litvě. Naopak starší členské státy Unie vykazovaly za rozhodné období nárůsty pod patnácti procenty.

Nedůstojné mzdy a dohánění Západu

Situaci v oblasti odměňování lze dále dokreslit daty Eurostatu z roku 2018, kdy Česká republika uzavírala spodní třetinu seznamu států s nejnižšími hodinovými mediánovými mzdami. Český medián tehdy činil 6,2 eura, což bylo sice více než v sousedním Polsku a na Slovensku, ale stále výrazně zaostával za evropským průměrem, který byl o sedm euro vyšší. I v této statistice stálo znovu na vrcholu Dánsko s mediánem přesahujícím sedmadvacet euro.

Ze statistik rovněž vyplynulo, že přes patnáct procent českých pracujících spadalo do kategorie nízkovýdělečných zaměstnanců, tedy lidí, kteří za svou práci dostávají odměnu nižší než dvě třetiny mzdového mediánu. Jednoduše řečeno: fenomén pracující chudoby postihoval bezmála každého šestého pracujícího v České republice. Ačkoli v tomto ohledu naše země nevybočovala z evropského průměru, vyspělejší státy vykazovaly výrazně nižší podíly zaměstnanců, jimž jejich výdělek nepostačoval na to, aby se vymanili z chudoby.

Úroveň odměňování v České republice tak v mnoha ohledech zaostávala ze standardy většiny států Evropské unie, přičemž je třeba vzít v potaz, že odměny pracujících se výrazně odlišovaly v jednotlivých regionech — například v Praze si lidé v předposledním čtvrtletí minulého roku vydělali v průměru bezmála o dvanáct a půl tisíce korun měsíčně více než v Karlovarském kraji — a rozdíly ve výdělku nadále měly také významný genderový aspekt.

Odborníci sdružení v neformální platformě pro minimální důstojnou mzdu proto poukazovali na skutečnost, že většina pracujících v České republice není za svou práci důstojně ohodnocena. Podle jejich výpočtu by totiž adekvátní výdělek, který poskytuje dostatek prostředků k životu, jenž je většinou společnosti vnímaný jako obvyklý, měl přesahovat dvaatřicet; v případě Prahy pak téměř osmatřicet tisíc korun.

A Českomoravská konfederace odborových svazů k tomu ve své rozsáhlé studii poznamenala, že hospodářská politika nedává v přijatelném čase žádnou záruku ekonomické a sociální konvergence České republiky s vyspělejšími zeměmi Evropské unie. „Vyrovnání mzdových úrovní s nejbližšími sousedy by i při současných tempech trvalo přinejmenším osmdesát let, jedná se o perspektivu natolik vzdálenou, že její realizace je velmi nepravděpodobná,“ uvedli autoři studie.

Zvyšovat minimální mzdu, zvyšovat platy ve veřejném sektoru

Nejpřímočařejším nástrojem, jímž může politická reprezentace, ovlivnit úroveň odměňování je navýšení minimální mzdy, se kterou automaticky rostou i takzvané mzdy zaručené; tedy nejnižší možné výdělky podle odbornosti a náročnosti práce. Navzdory tomu, že vlády Andreje Babiše (ANO) i Bohuslava Sobotky (ČSSD) minimální mzdu každoročně zvyšovaly, i tak stále zůstává jednou z nejnižších v Evropě, přičemž hůře si vede jen Bulharsko, Lotyšsko, Rumunsko a Chorvatsko.

Pokud se zohlední cenové hladiny v jednotlivých zemích v podobě standardu kupní síly, postavení České republiky se v mezinárodním žebříčku ještě propadne, a to na pátou příčku od konce před Slovensko, Estonsko, Bulharsko a Lotyšsko. A přestože hranice nejnižšího zaručeného výdělku od roku 2015 pravidelně stoupala, čistá minimální mzda pro jednotlivce zůstávala — a stále zůstává — pod hranicí příjmové chudoby pro jednotlivce.

Podle Mikuláše Ferjenčíka (Piráti) by v tomto ohledu pomohlo, kdyby stát přistoupil k vytvoření valorizačního mechanismu, který by navázal výši minimální a zaručené mzdy na mzdu průměrnou. „Podle našich představ by měla minimální mzda činit šestačtyřicet procent průměrné mzdy,“ řekl Deníku Referendum.

K prosazení takové právní úpravy se ostatně zavázal i Babišův kabinet. Zástupci vlády nicméně nebyli s to na její podobě nalézt shodu se sociálními partnery v rámci tripartity.

„Automatická valorizace by byla výhodná, problém je ovšem úroveň, z jaké bude spuštěna. Nicméně dokud takový mechanismus nevznikne, bude zvyšování minimální mzdy věcí politického handrkování,“ navázal ve vyjádření pro Deník Referendum Jiří Dolejš. „Před třemi lety jsme v KSČM hovořili o padesáti procentech průměrné mzdy, což by dnes dělalo osmnáct tisíc korun, tedy bezmála o tři tisíce více, než jaká je realita,“ doplnil.

Dalším z opatření, jež se státu pro posílení úrovně odměňování nabízí, je růst platů ve veřejném sektoru. „Navyšování platů ve veřejné správě s sebou táhne i mzdy v soukromém sektoru,“ uvedl Ferjenčík s tím, že daný nástroj ovšem nelze nadužívat, neboť nepovažuje za správné, aby se výrazně rozevřely nůžky mezi úrovní mezd a platů. „Je ale třeba říct, že ve veřejné sféře pracuje více vysokoškoláků, což statistiky zkresluje,“ upozornil.

Bezmála dvacet let sloužící komunistický poslanec Dolejš dále poznamenal, že výše mezd rovněž výrazně souvisí s aktivitou odborů. Údaje z předminulého roku ukazují, že na pracovištích s kolektivní smlouvou lidé vydělávali výrazně více než ti, jimiž se ji se svým zaměstnavatelem dojednat nepodařilo. Průměrná mzda pracovníků chráněných kolektivní smlouvou byla o více než šest, mediánová dokonce o sedm tisíc korun, měsíčně vyšší.

Transformace ekonomiky, proměna vzdělávání a důraz na výzkum

Představitelé sněmovních politických stran, které Deník Referendum oslovil, se nicméně shodli, že odměňování českých pracujících podstatněji ovlivňuje úroveň zdejší ekonomiky. „Nejde o to, jak tvrdě člověk pracuje, ale s jakou marží prodává. Musíme zapracovat na tom, aby české firmy přestaly vyrábět polotovary a začaly se soustředit na produkty s vyšší přidanou hodnotou,“ shrnul Ferjenčík.

S tím vyslovil souhlas i Jan Bartošek (KDU-ČSL), podle něhož vede cesta skrze podporu malých a středních firem. „Především musíme dosáhnout toho, aby česká práce byla co nejvíce kvalifikovaná, tedy skrze zlepšování našeho vzdělávacího systému,“ doplnila bývalá starostka obce Chýně Věra Kovářová (STAN). Vedle kvalifikované pracovní síly je podle ní třeba přicházet s opatřeními na podporu vědy a výzkumu, zvlášť ve spolupráci soukromé a veřejné sféry.

Podle pirátského poslance musí stát dále omezit dotace do neproduktivních odvětí, například stavebního spoření, na které jsou z veřejných rozpočtů vynakládány zhruba čtyři miliardy korun ročně, přičemž jeho výnosy nejsou vysoké a některé banky — jak opakovaně upozorňoval sociolog Daniel Prokop — si účtují vstupní poplatek přibližně na úrovni roční státní podpory. Ušetřené prostředky by bylo možno využít smysluplněji.

„Výše mezd ovšem není všechno. Je také potřeba zajistit, aby lidem vydělané peníze zůstaly. V dnešní době mnohým z nich chybí motivace pracovat, protože jejich výdělky skončí u exekutorů,“ uzavřela Kovářová s poukazem na skutečnost, že v České republice uvízly desítky tisíc lidí v dluhové pasti. Část zákonodárců přitom vytrvale blokuje přijetí právních úprav, které by zmírnily podmínky oddlužení nebo zavedly místní příslušnost exekutorů.

Důstojné odměňování jako základ obnovy ekonomiky

Zejména v krizových dobách, jako je ta dnešní, kdy se Česká republika bezúspěšně potýká s pandemii koronaviru, nabývá otázka důstojného odměňování na významu. Nejde přitom jen o odolnost vůči jejím bezprostředním dopadům — aby lidé dokázali překlenout případné výpadky příjmů nebo se byli s to popasovat se zvýšenými výdaji, ať už na rozličné ochranné pomůcky nebo pořízení vybavení pro zvládnutí distanční výuky svých dětí —, ale také o budoucí rozvoj země.

Ekonomka Ilona Švihlíková již během loňského léta v rozhovoru pro Deník Referendum uvedla, že ve stávající krizi musejí politikové předejít zejména tomu, aby lidé začali šetřit, což by se nepříznivě podepsalo na celé ekonomice, neboť výdaje domácností představují téměř polovinu HDP. „Kdyby se propadly, bylo by to jako náraz do stromu,“ podotkla s tím, že v jádru plánu obnovy by proto měla stát mzdová konvergence k vyspělým evropským státům.

Jednoduše řečeno: nemá-li krizi zdravotní vystřídat hluboká ekonomická recese, je nezbytné pokračovat v trendu minulých let, tedy zvyšování, nikoliv snižování mezd a platů, a to ekonomickému poklesu navzdory. Důstojné odměňování totiž může dobře posloužit jako účinný nástroj pro rychlou ekonomickou obnovu země a současně přispět k posílení společenské soudržnosti.

Důraz je přitom třeba klást především na zvyšování úrovně odměňování chudých a příslušníků střední třídy. Podle studie Mezinárodního měnového fondu totiž příjmová nerovnost výrazně ovlivňuje růst a jeho dlouhodobou udržitelnost. „Pokud se zvýší příjmy horních dvaceti procent, růst HDP ve střednědobém horizontu poklesne. Naopak nárůst příjmů chudší části společnosti je vždy spojen s vyšším růstem HDP,“ napsali její autoři s doznáním, že Mezinárodním měnovým fondem dlouhodobě obhajovaný koncept „prokápávání bohatství z vyšších vrstev k nižším“ neboli „trickle-down economics“ nefunguje.

Text vychází ve spolupráci se zastoupením nadace Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.