Pohledem zvenčí se covidová krize v nemocnicích jevila přehledně. Popisovala se jako dennodenní boj za záchranu životů a zdraví, obětavý, i když mnohdy bezútěšný, vyčerpávající psychicky i fyzicky. Vyprávěly se příběhy o společné válce proti viru, o jednotné frontě proti nepříteli.

Pohled zevnitř: žádná jednotná fronta nevznikla

I pohled zevnitř nemocnic samozřejmě potvrzuje, že zátěž i nasazení personálu byly zcela mimořádné. Jenže žádná společná aliance všech článků zdravotnictví nevznikla. Zatímco zdravotníci obětovali své zdraví, rodiny, síly a své potřeby automaticky odložili na dlouhé týdny či měsíce stranou, managementy nemocnic si hlídaly své ekonomické zájmy.

Kraje — napříč politickými stranami — na první místo kladly finanční potřeby svých rozpočtů. A leckteří vedoucí pracovníci v nemocnicích neodložili své přehlíživé chování k podřízeným ani během takto mimořádného vypětí. Stát se jako určujícího kritéria svých opatření držel technické schopnosti nemocnic udržet kapacity, bez ohledu na devastující dopady, jež takovýto přístup měl na životy personálu.

Covidová krize nasvítila i leccos jiného. Podtrhla rozdíly i rozpory mezi nemocnicemi. Některé dokázaly vzdorovat vlně covidu zdatněji než jiné, a to nikoli jen kvůli rozdílnému zatížení; některé nemocnice totiž dokázaly zátěž od sebe odklonit, byť by se s ní zvládly vyrovnat lépe než mnohé z těch, které ji nakonec musely absorbovat.

Epidemie každopádně leckde ozřejmila poměry uvnitř nemocnic. Viděly jsme nadřízené, kteří v hrůzných očekáváních na jaře 2020 strkali hlavy do písku a byli doslova schovaní ve svých kancelářích. A později jsme viděly nejen sestry, když se po prodělaném covidu ucházely o jeho uznání za nemoc z povolání, jak si musely vyslechnout: „Jste sobecké hyeny, co jen chtějí zneužívat situace.“

Proč tak nepřátelská reakce na tak neproblematickou žádost? Protože zaměstnance je dobré držet preventivně zkrátka? Protože když se naučí ozývat, tak kde to skončí?

Státní dotační odměny za tři jarní měsíce 2020 byly štědré. Ale k desetiprocentnímu zvýšení platů pro rok 2021 stát sáhl až ve chvíli, kdy bylo jasné, že s nastupujícím podzimním covidovým atakem potřebuje loajalitu zdravotníků. A druhé kolo dotačních odměn odkládal tak dlouho, až se z nich na konci března 2021 staly odměny za celých pět nejotřesnějších měsíců.

Speciální kapitolou, kdy personál porazila jednotná fronta státu, pojišťoven a managementů, byly covidové benefity. Managementům chodily peníze tak, aby se personálu mohlo platit 200 korun na hodinu za práci na standardním covidovém oddělení a 500 korun na hodinu na oddělení intenzivním.

Jenže ne všechny nemocnice je personálu musely dávat. Byl to elegantní způsob, jak poslat tučné peníze nemocnicím, ale současně dovolit managementům nemocnic nestátních, aby si je nechaly a vypolstrovaly si jimi vlastní finance.

To proto se například Nemocnice Pardubického kraje chlubí vyrovnaným rozpočtem — protože vedení dávalo personálu urážlivou almužnu necelých devíti korun na hodinu. Kvůli tomu, aby se zdravotníci v Pardubickém kraji domohli vylepšení odměn, museli bojovat nejen s covidem, ale i s vedením nemocnice a krajem.

A obdobně si přilepšovaly nemocnice mnohde jinde. O své priority a zájmy se nenechaly připravit. Na úkor zdravotníků.

Co covid načas zastínil. A co lze čekat dál

Leccos však covidová krize překryla. Symbolické chvilkové tleskání přehlušilo, že zdravotnická profese je náročnou prací i mimo covid a že zodpovědně, rozhodně a hbitě je třeba v nemocnicích jednat, i když na sobě zrovna nemáme proti-covidový „mundůr“.

Brutální nedostatek zdravotníků dal ve výjimečně exponované době pozapomenout na to, že nedostatek sester, lékařů a dalšího personálu byl realitou už před covidem. A „výjimečné“, „válečné“ řešení“ onoho nedostatku, tedy masivní porušování standardů, překračování kompetencí a vymezených náplní práce zastínilo, že právě takovýmto všemožným „záplatováním“, fixlováním a nedodržováním předpisů se personální krize „řešila“ již před epidemií.

Jednotná fronta společných zájmů ve zdravotnictví neexistuje, a nevznikla ani v tak všeobecné krizi, jakou byla covidová epidemie. To je pro personál nemocnic základní poučení.

Stát, kraje, managementy budou vždy stavět na první místo vlastní zájmy a cynicky sázet na to, že v poslední instanci, fyzicky, jsou u pacienta zdravotníci. A ti se prostě obětují a hodí své vlastní potřeby za hlavu.

Nakonec se ve vší konkrétnosti rozhoduje v provozu, na sálech, odděleních. Aby tam tlaku zdravotníci dokázali čelit, potřebují se zorganizovat jako bystrá kolektivní síla zdola. Je to něco, co se nedá nechat na jakémkoli institucionálním vyjednávání.

Nakonec má totiž onen ekonomický cynismus podobu hrubiánských nadřízených, kteří nepřipouštějí debatu, a manipulativních nátlaků typu: „Když si uděláte přestávku na oběd, nestihne se operační program,“ „Lůžka musíme přidat, i když personál není,“ „Tak si jděte jinam, nikdo vás tu nedrží.“

Před takovým chováním personál neuchrání x-té zasedání té či oné tripartitní komise, y-tá stížnost té či oné odborové delegátky ani sepisování žalujících, plačtivých či apelativních e-mailů komukoli. Vyžaduje to chytrost a odvahu bránit svoje potřeby a zájmy bezprostředně a silou — tak jak to v terénu nemocnic dělá druhá strana.

Právě to je nyní základní úkol. Stěžejním polem jsou pracovní podmínky. Samozřejmě uvidíme, jaký dopad bude mít na pracující v nemocnicích nastupující vlna covidu. Realitou však jistě zůstane tlak na produkci, jak nemocnice říkají „opravu zdraví“. Na dohánění čísel. K tomu se už mnohde směřovalo anebo takový stav už nastal.

Covidový provoz přitom může být pro managementy vlastně takovou laboratoří, kde si už vyzkoušely a nadále mohou zkoušet, kam a jak až se dá ve šroubování výkonu zajít. Víc než kdy dříve tedy bude nyní třeba najít kolektivní sílu, která bude uplatňovat moc tlakem zdola. V zájmu zdravotníků i pacientů.