↗

Stát se jako určujícího kritéria svých opatření držel technické schopnosti nemocnic udržet kapacity, bez ohledu na devastující dopady, jež takovýto přístup měl na životy personálu. Foto FB Karlovarská krajská nemocnice

Pohledem zvenčí se covidová krize v nemocnicích jevila přehledně. Popisovala se jako dennodenní boj za záchranu životů a zdraví, obětavý, i když mnohdy bezútěšný, vyčerpávající psychicky i fyzicky. Vyprávěly se příběhy o společné válce proti viru, o jednotné frontě proti nepříteli.

Pohled zevnitř: žádná jednotná fronta nevznikla

I pohled zevnitř nemocnic samozřejmě potvrzuje, že zátěž i nasazení personálu byly zcela mimořádné. Jenže žádná společná aliance všech článků zdravotnictví nevznikla. Zatímco zdravotníci obětovali své zdraví, rodiny, síly a své potřeby automaticky odložili na dlouhé týdny či měsíce stranou, managementy nemocnic si hlídaly své ekonomické zájmy.

Kraje — napříč politickými stranami — na první místo kladly finanční potřeby svých rozpočtů. A leckteří vedoucí pracovníci v nemocnicích neodložili své přehlíživé chování k podřízeným ani během takto mimořádného vypětí. Stát se jako určujícího kritéria svých opatření držel technické schopnosti nemocnic udržet kapacity, bez ohledu na devastující dopady, jež takovýto přístup měl na životy personálu.

Covidová krize nasvítila i leccos jiného. Podtrhla rozdíly i rozpory mezi nemocnicemi. Některé dokázaly vzdorovat vlně covidu zdatněji než jiné, a to nikoli jen kvůli rozdílnému zatížení; některé nemocnice totiž dokázaly zátěž od sebe odklonit, byť by se s ní zvládly vyrovnat lépe než mnohé z těch, které ji nakonec musely absorbovat.