Budoucí vládní pětikoalice SPOLU a PirSTAN představí ve středu plán na potření covidu pro příští týdny až měsíce. Vystoupí s ním v době, kdy zoufale potřebujeme důmyslnou a odvážnou strategii. Můžeme jen doufat, že se politikům podaří překročit stín svých zpravidla nepříliš přesvědčivých výkonů.

Epidemická vlna roste do děsivých parametrů. A opět vychází z neschopnosti, neochoty či bůhvíčeho vlády Andreje Babiše (ANO). Krize se čekala nejméně měsíc, obavy byly namístě ještě dříve. Kde leží odpovědnost, je tedy jasné. Nelze ale ignorovat, že Babišova vláda působí z demise, a do řešení tak setrvalých trendů jako je epidemie má tedy co mluvit i budoucí kabinet Petra Fialy (ODS). V něm se má ministrem zdravotnictví, tedy i covidu, stát přední český radiolog, místopředseda TOP 09 Vlastimil Válek.

Co a jak plánuje s epidemií dělat, z Válkových dosavadních výroků ale těžko vyvodit. Koncem října v podcastu PoliTalk Novinek.cz zkritizoval vládu, že proti již tehdy rostoucí nákaze nic nedělá, sám však nepředstavil konkrétní opatření a z výroků vyplynulo, že i o případných lockdownech by měli rozhodovat „krajští epidemiologové“, implicitně tedy přetížené hygienické stanice. Válek popsal koncepci, v níž by se protiepidemická omezení týkala neočkovaných lidí nad šedesát, současně ale uvedl, že mají být zaváděná místně.

O necelý měsíc později se ocitáme v jednoznačné krizi. A Válek v rozhovoru pro Deník N říká, že bavit se teď o lockdownu je „úplná blbost“. Odmítl možnost uzávěry k odvrácení kolapsu nemocnic, jde podle něj o variantu přípustnou až ve chvíli, kdy nemocnice již padají. Co by tedy dělal? „Já doufám […], že vláda začne konat, jak doporučuju: omezí plánované výkony [v nemocnicích], aby se uvolnila lůžka na JIP pro akutní a covidové pacienty, a přitom garantuje nemocnicím, že nepřijdou o peníze. Zároveň je nutné provést testovací opatření.“

Obdobně se vyjadřuje i celý Anticovid tým koalice Spolu. Jeho zatím poslední zveřejněné stanovisko z osmnáctého listopadu se zaměřuje na posílení a dostupnost testování — důležitou, nyní však zdaleka ne samospásnou záležitost. „Za okamžitou prioritu pokládáme udělat maximum pro to, aby se nezahltily nemocnice, aby mohly letošní Vánoce proběhnout normálně,“ zdůrazňuje tým.

Milé. Stejně tak libě zní, když Válek mluví o zřízení Národního týmu pro zvládnutí epidemie, který má vědeckým konsensem zaštítit budoucí střety s covidem. Jenže jak co zní, je teď dost jedno.

To, co nám budoucí ministr zatím předkládá, se míjí se současnou, naprosto akutní situací. Když Válek navrhuje nemocnicím říci, aby odložily plánovanou a relativně odkladnou (elektivní) péči, tak doporučuje něco, co řada zdravotnických zařízení již dávno udělala, aby vůbec získala síly pro covidová oddělení. A tyto odklady budou stále razantnější, bez ohledu na názor ministra. Protože zatímco Anticovid tým psal o prevenci zahlcení nemocnic, rostli jsme nevyhnutelně k nynějším 5400 covidovým pacientům a k jistotě dalšího růstu.

Když si Válek umí představit radikální řez do mezilidských kontaktů až tehdy, kdy se nemocniční systém hroutí, kopíruje vlastně logiku běsného půlroku kolem posledních tří epidemických vln. A konečně když se redaktorů Deníku N řečnicky ptá „Pokud nebudeme mít v nemocnici kapacitu, neuvolníme lůžka na JIP a epidemie bude pokračovat podle nejhoršího možného scénáře, kam pacienty dáme?“, ptá se sám sebe. A neodpovídá ničím krom třeba správných, ale obecných tezí.

Nebýt ve vládě neznamená nulovou odpovědnost

Válek tedy v pozici budoucího ministra neformuluje strategický výhled, natož jasný plán. Jeho koncepce působí, jako by byla rozmyšlena pro „údržbu“ covidových křivek před zhruba měsícem a půl. Tehdy nám ale v bytě teprve stoupal podezřelý kouř, kdežto teď už hoří celý činžák. Namísto přehodnocení priorit od Válka dostáváme mediální šrapnely o čtvrtých dávkách a podobných, nekonečně vzdálených věcech.

Ministerským vyjádřením sekundují koaliční partneři například od Pirátů. Když se na chvilku přestanou točit kolem nyní zcela irelevantního uznávání protilátek, tak prostřednictvím své expertky na zdravotnictví (zubařky) Báry Malíkové řeknou, že nemá smysl zpřísňovat, ale vymáhat stávající, nad rámec „covidpasů“ minimální opatření a „napřít všechny síly, aby nemocnice tento nápor zvládly.“

O vymáhání restrikcí se však mluví bez výsledku už drahnou dobu. A když „je třeba napřít všechny síly,“ v praxi to znamená síly zdravotníků. Těch stejných zdravotníků, kteří toho už teď mají ne po krk, ale nad hlavu a ještě výš. Chtít po nich další měsíce v personálně i materiálně nesmírně náročné péči o těžké covidové pacienty, je nejen arogantní, ale i krátkozraké. Zdravotníci jsou často frustrovaní a mají pocit, že na ně politici plošně kašlou. Mnozí z nich byli přepracovaní a vyhořelí ještě před covidem. Co když to zkrátka nevydrží a po vlně z oboru odejdou?

Ve stavu, kdy máme rekordní incidenci, v průměru 15 tisíc nakažených plus devadesát mrtvých denně a Česká lékařská komora doslova volá po lockdownu, se opravdu nedá bavit v obecné rovině či o dílčích vylepšeních typu PCR testování. Pokud se nezastaví růst, čeká nás (opět) něco opravdu ošklivého, respektive ještě ošklivějšího, než v čem jsme teď. Vzhledem k epidemické dynamice je sice nasnadě, že jednat by měla Babišova vláda v demisi — a je neomluvitelné, že tak dlouho nic nedělala —, nelze ale vyloučit, že příští kabinet zdědí covid ve stále rozdivočelé náladě.

Proto nejde odbýt absenci plánu tím, že premiérem je stále Babiš. Jestli chce být Válek ministrem zdravotnictví během pandemie, musí si o nynější situaci něco myslet. Že se nesnaží intervenovat, budiž, jeho — a koaliční celkově — mlčení či mluvení o něčem jiném je ovšem znepokojivé. A pro část lidí i krajně popudivé. Například ředitel slánské nemocnice vyčinil politikům takto: „Je stěží pochopitelné, kam až dosluhující vláda nechala situaci dospět a že jsme ani od budoucí vlády zatím neslyšeli nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo návrhu účinného řešení.“

Možná je to nespravedlivé, ale Válek si za to může sám. Tím, že nic jasného neříká, poskytuje navíc krytí končící vládě. Babiš a jeho ministři mohou říkat, že těžko zavádět rozmáchlá opatření s předpokládaným delším trváním, kdyby je měla následující vláda hned po nástupu zrušit. Nic jim také nebrání si stěžovat, že liberální strany politikaří a pokračují v předvolební kampani — a upřímně, těžko tomu oponovat. ANO si na druhou stranu začíná budovat základy pro působení v opozici. A křivky zatím dále rostou.

Tři varianty

Nedostatek strategie a odvahy nyní opravdu nejde zakrýt tím, že se odpovědnost hodí na tu druhou vládu, krajské hygieniky, zdravotníky nebo kohokoli jiného. S bilancí 32,3 tisíc mrtvých a prakticky jistotou několika tisíc dalších již bezpodmínečně potřebujeme ukončit zdejší zvyk mediálních sporů o ničem, výroby chaosu skrze náhodná vyjádření i povzneseného mlčení politiků k zápasu, který se odehrává za nemocničními zdmi.

Martin Čaban na SeznamZprávách trefně píše: „Je to epidemie neschopnosti vybřednout z permanentní předvolební kampaně, epidemie neschopnosti vůdců vést, epidemie neschopnosti najít alespoň zbytky politického pragmatismu a realismu.“ Tím, že se nečinnost končícího kabinetu setkává se zjevnou nechutí kabinetu nastupujícího si zašpinit ruce epidemiologií, vzniká nebezpečné a zmatečné covidové „mezivládí“. Vyloženě bizarní je pak kontrast mezi drtivým přílivem do nemocnic a obecnou atmosférou, v níž jako by se nic nedělo.

Koalice Spolu sice před volbami (nemístně) slibovala, že nedopustí další lockdown, současně se ale zaštiťovala změnou a „odhodláním dát Českou republiku dohromady.“ Dobrým začátkem by bylo buď jasné vymezení, nebo přinejmenším symbolická spolupráce obou vlád na zastavení nynější vlny. Jako úplné minimum si lze představit tiskovku, kde by již dávno vystoupil Adam Vojtěch (nestr. za ANO) s Válkem a společně by vážně promluvili k veřejnosti. Že je potřeba se očkovat, nosit respirátory a zachovat obezřetnost vědí oba, proč to tedy nešlo?

Bez základní shody a ochoty ji demonstrovat zůstaneme zaseknutí. Pokud by se totiž například končící vláda rozhoupala k vyhlášení nouzového stavu, nemohla by se opřít o vlastní poslaneckou většinu. Řešením není sluníčková budoucnost, kde bude Fiala s Babišem tančit ruku v ruce na rozkvetlé louce, ale naprosto základní reálpolitika. V případě Dánska analytici mimochodem vyvozují, že do vynikajícího zvládání pandemie se citelně promítla právě ochota politiků různých barev spolupracovat na řešení objektivního problému.

Pokud by spolupráce nedávala smysl, může se budoucí vláda alespoň jasně vymezit a říci, co se má s epidemickou vlnou teď a konkrétně dělat podle ní. Podle dosavadních výstupů můžeme nicméně vytyčit ještě jednu možnou, nejhorší alternativu.

Tedy že ke zbrzdění epidemické vlny není z politiků odhodlán vůbec nikdo a budeme otálet do chvíle, kdy nebude mít kdo pečovat o nové pacienty s covidem, kraje si vyhlásí lockdown samy nebo se nekontrolovaný růst epidemie náhodou či přirozeným limitem zastaví. Vlastně by šlo o poměrně logické, jakkoli stupidní pokračování české covidové anabáze.