Mohutná demonstrace odpůrců očkování a dalších opatření proti covidu na Staroměstském náměstí 17. listopadu pomohla vyjasnit širší souvislosti sporu. Mělo se tam sejít až deset tisíc lidí. Podařilo se podle organizátorů spojit síly třiceti různých organizací.

Jako u každého zásahu do psychické nebo fyzické integrity bychom rovněž u očkování předpokládali dobrovolnost. Každý má přece právo rozhodnout o svém zdraví. Podobný spor probíhal kolem práva svědků Jehovových na odmítnutí krevní transfuze. Chce-li někdo riskovat svůj život, nelze mu v tom bránit.

Jenže to má háček, a tím je odmítnutí transfuze rodiči u nezletilého pacienta. Tam se stát pokládá za oprávněného zasáhnout, mimo jiné i prohlášením, že vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev a náboženská společnost, která zabraňuje nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající zdravotním potřebám (zákon č. 3/2002 Sb.)

Podobně nejednoznačné to je rovněž v kauze očkování. Ten, kdo je odmítá, neohrožuje jen sebe. Je u něj podle směrodatných lékařských autorit mnohem vyšší pravděpodobnost, že onemocní a bude mít covid s těžkým průběhem. Takový člověk ohrožuje zdravotní personál, společně bydlící a kohokoli, s kým se nablízko setká, než je eventuálně uzavřen do karantény.

Kdo odmítá očkování, nerozhoduje se jen za sebe, a právě tudy vede hranice svobody, jíž se antivaxeři dovolávají. Různé názory neznamenají, že společenské instituce, především státy zůstanou neutrální. Jeden z obecně uznávaných úkolů vládní moci je péče o veřejné zdraví.

V tom nezbývá politikům jiná možnost než přijmout stanoviska převažující v komunitě epidemiologů, virologů a dalších odborníků nezávisle na tom, že existují lidé, kteří se mohou vykázat medicínským vzděláním a zastávají jiné stanovisko. Do odborné medicínské diskuse sotva můžeme zasahovat.