Putin a český dějepis

Michal Hořejší

Klíčové zázemí ruské informační agrese v našem prostoru netvoří jen konspirační weby, prezident či bahno sociálních sítí. Je jím i způsob, jímž pohlížíme na minulost. Český dějepis totiž stojí na vyprávění příběhu — stejně jako ten Putinův.

Putinovou obsesí je obraz současného Ruska coby dědice závazků plynoucích z výsledků světové války. Nerespektování této logiky jak ze strany Rusů v úzkém smyslu, tak ze strany jejich sousedů i „nepřátel“, je pak nutně zpronevěrou vůči přirozenému. Foto WmC

V posledních dnech v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině sílí hlasy, které upozorňují na roli, již ve vzestupu Vladimira Putina sehráli ti, co roky reprodukují rozličné motivy konvenující jeho výkladu světového dění. Správně přitom zdůrazňují hanebnou roli prezidenta Zemana, Václava Klause seniora, celé místní krajně pravicové scény nebo tzv. antisystémových serverů.

Je jistě namístě registrovat, nakolik silný základ pro ruskou invazi vytvořily omílané řeči o návratu banderovců, agresivní politice Západu nebo o přirozených zájmech enkláv ruskojazyčného obyvatelstva. Ač Putinovu válku nakonec neobhájily, přinejmenším jí dovolily vypuknout a trvat, vytvořily pro ni podmínky.

Je ovšem namístě jít i dál a říct, že Putinovu politiku nakonec mnohem účinněji legitimizovaly mnohá implicitnější tvrzení, o nichž lze prohlásit, že české veřejné debatě narozdíl od těch explicitně proputinovských mnohdy dokonce vládly. Mám na mysli především běžně šířené motivy nebezpečí tzv. multikulturalismu, feminismu či genderismu spojené s nekonečnými debatami o toxicitě Istanbulské úmluvy či o míře přirozené agresivity syrských dětí. Toto vše zde totiž za roky vytvořilo silný společenský proud obhajující jeden z pilířů Putinovy rétoriky — příběh o degeneraci Západu a potřebě rehabilitace staronového řádu, do jehož centra mohl postavit sám sebe.

V souladu s touto interpretací lze tedy tvrdit, že vedle nečetných aktérů, kteří ve zdejším veřejném prostoru šířili a upevňovali putinovská témata záměrně, zde dlouhodobě působí bezpočet mluvčích, kteří tak činili možná nevědomě prostřednictvím témat souvisejících. Jejich úlohu můžeme spravedlivě nazvat rolí užitečných idiotů.

Smysl dějin

Tento výklad je sice správný, není však úplný. Existuje totiž ještě další a komplexnější jev diskurzní povahy, jehož závažnost bychom neměli opomíjet — tou nejsilnější a nejpřesvědčivější komunikační strategií putinovského Ruska není šíření dílčích motivů typu „Majdan byl financován Západem“, nýbrž důsledné využívání představy o pevné logice dějin či obecně dění.

Putinovou obsesí je obraz současného Ruska coby dědice závazků plynoucích z výsledků světové války. Nerespektování této logiky jak ze strany Rusů v úzkém smyslu, tak ze strany jejich sousedů i „nepřátel“, je pak nutně zpronevěrou vůči přirozenému. Právě tato eschatologie, představa, že veškeré dění do sebe zapadá a směřuje k nějakému smyslu, nejen že dává svaté právo rozhodovat, ale zároveň účinně oddaluje zřetel — účel zkrátka dovoluje plně světit prostředky. Na tomto sloupu staví celá Putinova agenda a bez tohoto sloupu se i nevyhnutelně hroutí.

Důležité je reflektovat, že tento aspekt Putinovy komunikační strategie je zároveň tím daleko nejmocnějším. Je totiž své robustnosti navzdory vlastně nenápadný, maskovaný právě dílčími narativy či motivy. A co hůř, zcela souzní se způsobem, jímž přinejmenším u nás na dějiny pohlížejí celé generace. U nás, kde dějepis je dosud vnímán nikoli jako disciplína kritická, nýbrž služebná, u nás, kde si veřejný prostor pěstuje blouznivé hlasatele dějinné logiky, jako jsou Václav Cílek nebo Stanislav Komárek.

Touto optikou není Zemanova dlouhodobá podpora Ruska nebezpečná distribucí konkrétních tvrzení, ale zejména upevňováním pocitu, že vše souvisí a ve svém celku i dává smysl. I proto ostatně u Zemana nevítězí pravda a láska, ale takzvaný zdravý rozum.

Nejúčinnější zbraní proti putinovskému Rusku na klíčovém poli komunikace proto není sama filtrace fake news nebo vypínání konspiračních webů, jakkoli jsou tyto kroky nezbytné, ale účinná reflexe toho, že naší skutečnou slabinou je víra v to, že dějiny nejsou sledem událostí, ale řadou přísně logických návazností směřujících k spravedlivému cíli. Jednou z nejúčinnějších zbraní proti putinovskému Rusku coby principu je proto maximální zvědomění toho, že naše identita musí stavět na idejích a nikoli na příbězích, na kritice a nikoli na víře.

advertisment
Diskuse
JP
March 4, 2022 v 11.33
Dějiny a ideje

Autor si bohužel ve své argumentaci sám naprosto zásadně odporuje. Na jedné straně popírá, že by dějiny měly nějaké vyšší směřování; na straně druhé ale prý "naše identita musí stavět na idejích".

Jenže: už od Platóna jsou právě tyto "ideje" nerozlučně spojeny s oním "vyšším směřováním dějin".

Jistě, autor to myslel nějak jinak, jeho "ideje" zřejmě nemají mít ontologický základ a podklad, nýbrž mají být jenom jakýmsi subjektivním úběžníkem našeho konání.

Jenže - ono s tímto pojmem "ideje" není možno žonglovat jen tak podle libosti. Pokud by totiž měly být opravdu jenom něčím zcela subjektivním - pak jsou to pouze hračky, které si každý vybírá podle vlastní libosti, a nikdy nemohou poskytnout nosnou základnu pro naši identitu.

Anebo mají být tyto ideje přece jenom nějak zakotveny v řádu bytí, v chodu času - a pak tu máme okamžitě zpátky celého Platóna, tedy s tím že takto pojaté ideje mají ontologický status, a že jsou reálným úběžníkem lidských dějin.

Není mi podrobně známo, jakým způsobem "logiku dějin" pojímají pánové Cílek a Komárek; ale pokud ji (což je docela možné) vykládají nějakým svérázným, konzervativním či přímo reakčním způsobem, to ještě není v žádném případě dostatečným důvodem pro to popírat smysl a logiku dějin paušálně. A degradovat tím naše vlastní dějiny jenom na jakýsi chaotický a nijak nevýznamný "sled událostí".