Denacifikace Ukrajiny? Ruský vpád vyvolá spíše opak

Petr Jedlička

Vláda neonacistů na Ukrajině je putinovský blud. Země však měla problém s neonacistickými bojůvkami a rolí krajní pravice. V posledních letech se přitom situace lepšila. Ruská invaze ale teď všechno zase obrací.

Veteráni Pravého sektoru s fotkami padlých soukmenovců. Snímek z demonstrace za tvrdší přístup k separatistům na Donbase z minulé dekády. Foto Sergej Šupinskyj, AFP

Ruský prezident Putin, ministr zahraničí Lavrov a jejich média obhajují svou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině různými ušlechtilými motivy. Jednou jde o „ochranu“ Rusů (a údajně i běžných Ukrajinců), podruhé o klid pro proruské entity na Donbase, jindy zas o obranu vlastního Ruska před „expanzí NATO“ či o „demilitarizaci“ a „denacifikaci“ Ukrajiny.

Právě výrazy „demilitarizace“ a „denacifikace“ se přitom objevují obzvláště často. Zazněly v projevu, kterým Putin invazi 24. února ohlásil. Padly i o den později, kdy vyzval ukrajinskou armádu, aby svrhla „bandu narkomanů a neonacistů“, která si „vzala za rukojmí ukrajinský lid“. A mluveno o nich bylo také 3. března, kdy si Putin pochvaloval, jak jde „boj s neonacisty“ podle plánu.

Proč zrovna takové rámování? Evidentně se tu odkazuje na zobrazování poměrů na postmajdanovké Ukrajině, které je v Rusku obvyklé — na sled motivů, na nichž figurují zakuklení ozbrojenci z Batalionu Azov či černě odění ohňonoši z některého z kyjevských ultraniconalistických maršů. Souběžně s tím pak působí vědomí, že řada Ukrajinců bojovala za 2. světové války na straně Němců a že z Ukrajiny pocházejí slavní „banderovci“ — což dosud rezonuje nejen v Rusku, ale i většině postsovětského prostoru.

Reálně je to samozřejmě celé nesmysl. Odkaz fašizujícího národovce Stepana Bandery z předválečné éry se sice místy na Ukrajině stále připomíná a mnozí mají za hrdiny i příslušníky Ukrajinské povstalecké armády — ony „banderovce“, kteří, krom boje za nezávislou Ukrajinu, za války vyvražďovali polské vesnice. Současný ukrajinský establishment se ale nijak nostalgicky k příslušné éře nestaví, natož aby se hlásil ke kolaboraci s nacistickou říší či tehdejšímu programu.

Nacionalisté s transparentem připomínajícím Stepana Banderu na manifestaci při příležitosti výročí Banderova narození. Foto Sergej Šupinskyj, AFP

S krajní pravicí Ukrajina problém měla a má. Také ve srovnání například s polským ONR, slovenskými Kotlebovci či Maďarskými gardami působí ukrajinské skupiny asertivněji. Zároveň ale platí, že:

  1. extremistická a s neonacismem koketující tělesa působila na Ukrajině již za Janukovyčovy, tedy předmajdanovské „proruské“ éry,
  2. v posledních letech v zemi tato tělesa v žádné myslitelném významu daného slova nevládla,
  3. podpora těchto těles i jejich politický vliv postupně klesal, a to až do prvních „cvičení“ ruské armády loni na jaře,
  4. ruský útok postavení extrémistů na Ukrajině naopak spíše posílí.

Před Euromajdanem a po něm

Chceme-li řešit „nacizaci“ Ukrajiny podrobněji, první výrazné radikálně nacionalistické entity, u nichž lze vidět i prvky neonacismu — například organizace Ukrajinští vlastenci nebo strana Svoboda —, vystoupily do popředí už době prvotního zklamání z tzv. oranžové revoluce (přelom let 2004 a 2005).

Vedle nacionalistického barvotisku a radikality se profilovaly zejména jako protikorupční tělesa. Vymezovaly se vůči oligarchům z ruskojazyčné části země, „moskalům“ a „moskevsko-židovské mafii“. Za éry střídání Janukovyče a Tymošenkové se jim dařilo v místních volbách.

Politicky byly nejsilnější v letech před Euromajdanem. Při volbách v roce 2012 získala strana Svoboda 10,5 procenta hlasů a díky tomu 37 poslanců ze 450. Podobnou politickou sílu už potom krajní nacionalisté nikdy neměli. Hned v prvních postmajdanovských volbách v roce 2014 klesli na 6,5 procenta (Svoboda plus Pravý sektor). Po volbách 2019 jim zůstal těmto strukturám toliko jeden poslanec.

Andrij Bileckyj, pozdejší první velitel Batalionu Azov, řeční na druhém kongresu Ukrajinských vlastenců ještě za Janukovyčovy éry. Foto MA, WmC

Poněkud jinou otázkou je neformální vliv, protože ten vzrostl naopak až po Euromajdanu a extremistická tělesa typu Pravého sektoru, skupiny C14 či různých odnoží fenoménu Azov si jej udržela déle. V praxi se projevoval například zvykem chodit si pod pohrůžkou násilí vymáhat určitá opatření na radnice (nejznámější je případ z Čerkasů z ledna 2018, kde si extremisté vymohli na radnici změny v rozpočtu), tolerovaným vytvářením městských hlídek nebo obsazováním postů nejrůznějších náčelníků či bezpečnostních poradců předáky extremistů.

Důvodů dané situace bylo vícero. Předně, radikální ultranacionalisté skupiny se uvnitř i vně začaly stylizovat do role strážců výdobytků euromajdanské revoluce, na níž se opravdu podílely, zejména v její nejvyhrocenější části. A dále, Ukrajina se hned na jaře 2014 dostala do válečného, respektive kvaziválečného stavu, přičemž skupiny extremistů odejivší na Donbas pomohly zabránit kolapsu fronty.

Pro mnoho Ukrajinců, a i ukrajinských politiků a příslušníků bezpečnostních složek, se tímto stali ultranacionalističtí bojůvkáři hrdiny, a následně s nimi tak bylo i zacházeno. Krajně pravicové scéně vzrostlo v důsledku sebevědomí a zapojení do donbaských bojů jí otevřelo nové možnosti — v otázce výcviku, v otázce vyzbrojování, ale i v otázce styků s armádou či s policií.

Neonacisté z Azova si zvykli pořádat i výcvikové kempy pro mláděž. Foto Sergej Šupinskyj, AFP

Nejen nejrůznější levičácké weby, ale i servis Reuters nebo Svobodné Evropy jsou dosud plné článků, jak ukrajinská krajní pravice získaného postavení zneužívá. Popisují se různé případy napadání proruských politiků, novinářů či obchodníků, různé útoky na Pride pochody, na feministky, na Romy či transsexuální aktivisty. Svědkové z Kanady, USA nebo západní Evropy žasnou, jak ukrajinská policie přivírá nad excesy extrémistů oči nebo, když zakročí, jak dané skupiny tlačí pak na politiky a na soudy.

V letech 2018 až 2019 se o tématu mluvilo výrazně i v americké politice, neboť část demokratických poslanců usilovala o to, aby z amerických zbrojních dodávek a výcviku na Ukrajině byly vyloučeny právě jednotky vytvořené z extremistických bojůvek — zvláště proslulý Azov.

Tehdy vládnoucí Petro Porošenko byl kritizován, že ve věci dost nekoná, že jednotlivé incidenty okamžitě neodsuzuje i že se s extrémisty fotí. Jeho poslední vláda se nicméně pokusila o integraci militantních skupin do bezpečnostních struktur státu, což trochu pomohlo — stále kolují po webech fotky známých ukrajinských mlátiček s nacistickými symboly, jak pózují tu nebo onde na Donbase se samopaly; s organizační disciplínou v oficiálních strukturách ale ubylo případů tolerovaného napadání ozbrojenými extrémisty v ulicích.

Vztah ukrajinské krajní pravice k postmajdanovskému establishmentu je po celou dobu napjatý. Zde milicionáři Pravého sektoru v roce 2015 protestují za odstoupení Petra Porošenka. Foto Sergej Šupinskyj, AFP

Se Zelenského érou se z větší části kryje covidová pandemie, a tak těžko soudit, do jaké míry lze připisovat úbytek krajněpravicových akcí po roce 2019 čistě změně garnitury. Platí nicméně, že:

  1. společná krajněpravicová kandidátka s lídry Azova, Pravého sektoru a dalších organizací navzdory velkým očekáváním v posledních volbách naprosto pohořela,
  2. vládu opustil konečně Arsen Avakov sloužící nepřetržitě od Euromajdanu jako ministr vnitra, jenž platil za nejmocnějšího ochránce krajně pravicových radikálů v establishmentu,
  3. před soudy se začali dostávat i prominentní ultranacionalističtí aktivisté jako například Serhij Sternenko,

I když prokremelské zdroje si i dnes stěžují, že krajní pravice má svoje lidi ve státních strukturách stále, i ony přiznávají, že extremisté si se Zelenského lidmi moc nerozumějí — údajně proto, že „prezident je Žid“ a je „moc měkký na Rusy“.

Teprve s dusnem kolem hromadění ruských vojsk u hranic minulý rok reportéři zaznamenali, že podpora krajně pravicových organizací ve společnosti znovu narůstá. „Neonacistická scéna prožívá žně pokaždé, když dojde k vyostření situace,“ shrnul pro Voxpot specialista na ukrajinské krajně pravicové násilí sociolog Sergej Movčan pár dní před invazí.

Současná situace

A tím se dostáváme k dnešní situaci. Všechny známé firmy ukrajinské krajněpravicové scény jsou po ruském vpádu ve zbrani, a to včetně propuštěných vězňů. Zhusta si to fotograficky dokumentují sami na sociálních sítích. Neonacisté z Azova jsou v těch nejtěžších bojích u Mariupolu. Bojůvky z Pravého sektoru, jež před pár lety šikanovaly hipstery v kyjevských ulicích, slouží v obraně hlavního města.

Pokud se Ukrajina ubrání či válka skončí příměřím, vrátí se krajní pravičáci z fronty opět s bohatýrskou image a veškerý pokrok, jenž se podařil v minulých letech, bude přinejlepším anulován.

Pokud vyhrají naopak interventi a nastolí v zemi loutkový režim, stanou se extremisté s největší pravděpodobností logickou páteří odboje. Mají na to zkušenosti, naturel a nyní tedy i plnohodnotnou výzbroj.

I kdyby myslel Putin a jeho lidé slova o denacifikaci doslovně vážně a nechal příslušníky krajně pravicových organizací například pozavírat či prostě „zmizet“, získají pravosektoráři, azovčici a spol. nesmrtelnost jako národní mučedníci.

Spíše jde ale z ruské strany pouze o frázi. O nějaké bojůvky Putinovi a spol. vůbec neběží, „nacisty“ míní Kreml prostě ukrajinský establishment, jemuž stoupenci Moskvy říkají stále „kyjevská junta“, jakoby se na Ukrajině nezměnila po postmajdanských volbách už dvakrát garnitura. Že Kreml fašounství naopak hoví, když jde o fašounství loajální, je vidět se zacházení s Pride, feministkami či lidskoprávníky v samotném Rusku, z vývoje na Kavkaze po pacifikaci Čečenska nebo i z aktuálních proputinských vizuálů.

Ať tak či tak, platí, že na Ukrajině žádní neonacisté nevládnou. Je to jednoduše putinovský blud. Země měla a má problém s neonacistickými bojůvkami a radikálním nacionalismem projevujícím se například proslulými jazykovými zákony. Byla však na cestě jej zvládnout, kdyby se nechala na pokoji.

Kvůli ruskému útoku teď hrozí, že se vše vychýlí ještě do extrémnějších poloh, než v jakých bylo před sedmi, šesti či třemi lety. Ze všech ruských motivů k agresi je tak „denacifikační“ snad vůbec ten nejklamnější.

advertisment
Diskuse
JP
March 5, 2022 v 9.57

Velmi kompetentní a vyvážená analýza, díky za ni.

MP
March 6, 2022 v 11.23
Ano, přesně tak

Upozornil bych mj. na následující pasáž:

"... radikální ultranacionalisté skupiny se uvnitř i vně začaly stylizovat do role strážců výdobytků euromajdanské revoluce, na níž se opravdu podílely, zejména v její nejvyhrocenější části."

PK
March 6, 2022 v 12.39

Vidím, že soudruhu Plevovi už zase otrnulo.

MP
March 8, 2022 v 8.39
Martinovi Plevovi

S vědomím, že se opakuji: Na Slovensku se k odkazu listopadu 1989 hlásili lidi, kteří adorovali Hlinku a chtěli rehabilitovat Tisa. A byla doba, kdy měli ve slovenské politice větší význam, než ti, co na Ukrajině adorovali Banderu.

Přesto se mi nějak nechce věřit, že byste tehdy souhlasil s denacifikací Slovenska prostřednictvím české armády, ostřelováním nemocnic a jaderné elektrárny.

Pokud se podaří Ukrajině přežít a pokud dostane k tomuto přežití dostatečnou materiální pomoc EU - nikoli z lásky ke svobodě Ukrajiny, ale čistě ze sobeckého zájmu, nechceme delší hranici se státem vedeným šíleným diktátorem, než máme dnes -- bude potřeba najít prostředky pro druhou fázi pomoci, která pomůže kyjevské vládě uspat nacionalistické běsy válkou vždycky vyvolané (jak to vypadalo v Chorvatsku a Srbsku po válce, to už asi pamatujete z vlastní zkušenosti).

JP
March 8, 2022 v 10.36

Pane Plevo, Vaše neustálé pokusy sugerovat, že celé lidové povstání na Majdanu prý nebylo ničím jiným nežli řáděním banderovců, mají už opravdu charakter vyslovené obsese.

PK
March 9, 2022 v 8.19

Víte jak se u říká člověku (nebo lidem), který způsobili smrt 100 000 iráckých civilistů? Hrdinové. (G. W. Bush, Američané během americké invaze do Iráku).

A víte jak člověku, který zatím nechal nepřímo zabít 400 Ukrajinců? Šílený diktátor.

Proč mám takový pocit, že cena lidského života je v dnešním světě ovládaném západními liberály dosti relativní? Co mi zase uniká?

PK
March 9, 2022 v 8.33

Měl snad Colin Powel, když tvrdil, že jsou v Iráku pro svět nebezpečné chemické a biologické zbraně pravdu? (tu komedii co sehráli Američané v Tonkinském zálivu vytahovat nebudu, je už trochu staršího data)

Jasně, že Putin také blábolil. S těmi ukrajinskými nacisty to byla to taková omáčka určená hlavně směrem k Rusům.

PK
March 9, 2022 v 9.20

(bral jsem v potaz pouze civilní ztráty, ale údaje se liší, i ty ukrajinské mohou být vyšší)

Naskočit Putinovi seriózním článkem na jeho téma „denacifikace Ukrajiny“ je dost dobrý nápad.

Veďme tedy, pane Jedličko, seriózní hovory o nacizaci Ukrajiny (nebo třeba o majetku Židů), protože mluvit o nacizaci Ruska by bylo nemístné.

MP
March 9, 2022 v 10.31
P. Poláčku,

opět mi připisujete věci, které netvrdím.

Nemůžu za to, že buď neumíte číst, nebo mé postoje záměrně zkreslujete.

MP
March 9, 2022 v 10.33
Pane Profante,

a základě čeho si dovolujte tvrdit, že souhlasím s Putinovou invazí?

Z hlediska humanismu a politické korektnosti bychom si také měli zakázat „ruskou agresi“. Mluvme proto dál již jen o „Putinově agresi" - podobně jako 2. světová válka nebyla „německou agresí“, nýbrž „agresí Hitlerovou“. Žádná kolektivní vina totiž neexistuje.

(Koneckonců neexistuje ani národ - viz třeba ukrajinský národ. I podle Putina tu jde jenom o sociální konstrukt.)

PK
March 9, 2022 v 12.25

Z hlediska korektnosti bychom myslím měli mluvit o tzv. "nevyprovokované ruské agresi" pane Nusharte.

Pokud by někdo mluvil pouze o agresi, tak by mohl připustit např. diplomatický podíl USA na celé situaci. Ovšem to by byla "konspirační teorie" nebo také "dezinformace" a takové ošklivé věci přeci nechce nikdo říkat. To by mohl být zcela správně označen třeba za "Putinova agenta" V této souvislosti si můžeme povšimnout, že Putinovými agenty se to v této zemi jen hemží, ovšem agent CIA tu není ani jeden. Dále dezinformace jsou jen proruského charakteru, nikdy prozápadního či proamerického atd. Jsem z toho někdy zmatený, ale to není zdaleka jediná věc ze které jsem zmatený, takže je asi chyba ve mně.

Společnost Meta Platforms, která provozuje sociální sítě facebook či Instagram, umožní v některých zemích zveřejňovat výzvy k páchání násilí proti ruským vojákům. Výjimku, kterou potvrdil mluvčí společnosti, bude Meta uplatňovat v případě uživatelů registrovaných například v Rusku a na Ukrajině.

"V důsledku ruské invaze proti Ukrajině jsme dočasně umožnili vyjádření politických postojů, které by obvykle porušovaly naše pravidla například o nenávistném vyjadřování," uvedl mluvčí. 

Společnost na svých sociálních sítích umožní za určitých podmínek i chválu praporu Azov, a to pokud se bude jednat o výroky v souvislosti s obranou Ukrajiny.

Provolávat smrt Putinovi a Lukašenkovi budou smět uživatelé v Rusku, Polsku a na Ukrajině. Vyzývat k násilí proti ruské armádě budou smět také uživatelé na Slovensku, v Rumunsku či v pobaltských zemích.

-----------------------

Výzvy k páchání násilí proti ruským vojákům na Ukrajině budou tedy povoleny. A bude povoleno po nich i střílet, nebo zatím ne?

Vladimír Putin podpořil přijetí uprchlíků z Blízkého východu:

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/vladimir-putin-rusko-ukrajina-rusky-vpad-invaze-valka-blizky-vychod-bojovnici_2203111127_pik?_ga=2.154049144.1132853395.1647000486-493618790.1576344893

„Pokud vidíte, že existují lidé, kteří chtějí dobrovolně, nikoliv pro peníze, přijít a pomoci lidem žijícím v Donbasu, je třeba jim vyjít vstříc a pomoci jim přesunout se do válečné zóny,“ řekl ruský prezident.

Společnost Meta Platforms je naším spolehlivým dodavatelem svobody slova a demokracie.

Vidíme tedy, že i svobodu slova je nutno zprivatizovat, aby se jejími majiteli staly velké globální nadnárodní společnosti. Jedině tak bude dobře fungovat. Podobné je to s demokracií - ta také bude přijatelně fungovat jen tehdy, když ji na uzdě bude držet pokrokový humanizující se globální kapitál se svými jasně ohraničenými emancipačními ideály.

MP
March 13, 2022 v 15.21
Vážený pane Plevo,

nikde jsem netvrdil, že souhlasíte s Putinovou invazí. Vy jen souhlasíte s některými záminkami, které Putinův režim k té invazi spojené vraždění ukrajinských civilistů použil.

A já, protože jsem se na rozdíl od Vás nepoučoval o Majdanu jen na Wikipedii, se Vám, tuším velmi zdrženlivě a zdvořile pokouším v této věci oponovat. A pokud Vás to uráží -- pak je to Vaše věc.

Ale se na základě mé reakce ptáte, jak to, že "si dovolujte tvrdit, že souhlasím s Putinovou invazí?", což jsem si nedovoloval, dovolím si jako půjčku za oplátku jednu radu: Zvažte, zda fakt, že jste v mé reakci nalezl něco, co tam není, nevypovídá spíše o Vašich postojích.

+ Další komentáře