„Dobré ráno, mí Ukrajinci“ — jak Evropa prožívá svou první sdílenou válku

Petr Bittner

Vaše tělo sedí v kanceláři nebo v kavárně, váš zrak je upřený na monitor vašeho notebooku, ale vy jste v kyjevském metru, na Hadím ostrově, anebo na charkovském sídlišti, které je k nerozeznání od toho, na kterém jste sami vyrůstali.

Síla prezidenta Zelenského tkví také v tom, jak zachází s médii. Na jeho „Dobré ráno, mí Ukrajinci.“ čeká celý svět. Foto Volodymyr Zelenskyj

O Iráku se mluví jako o „televizní válce“. Lidstvo mohlo díky kamerám válečných reportérů prostřednictvím obrazovek s malým zpožděním sledovat barevné záběry z bojiště a novou generaci vojenské techniky přímo v akci.

Sýrii bychom mohli nazvat „youtubovou válkou“. Největší globální kanál s videoobsahem zaplavila krátká amatérská videa přímo z nitra bojů, krátce po ničivých náletech a krvavých střetech, přímo od postižených, stejně jako strach nahánějící videa poprav z dílny džihádistů.

Ruská invaze na Ukrajinu představuje v této smutné posloupnosti novou generaci, kterou bychom mohli nazvat jako „sdílenou válku“. Ti, které válka bezprostředně zasahuje, sdílejí v přítomném čase svůj osud s námi, kteří jsme mimo válečnou zónu. V tomto smyslu můžeme chápat heslo „sharing is caring“ — sdílení znamená péči. Válku na Ukrajině už jen nesledujeme, válku na Ukrajině sdílíme.

Proto nám tolik záleží na těch, kteří v ní přímo trpí. Právě v tom tkví bezprecedentní charakter této války.

Proč nemůžeme jít spát

Volodymyr Zelenský je bezpochyby charismatickým lídrem, který vyrostl ve skutečného hrdinu. Těžko by ale zasáhl srdce stovek milionů lidí, kdyby se jeho komunikace s vnějším světem omezovala na příležitostnou tiskovou konferenci s čteným projevem a fotky z podepisování klíčových dokumentů. Základ jeho mediálního úspěchu tvoří velké sociální sítě.

Celý svobodný svět ráno vstává s očekáváním jeho nového videa natočeného na chytrý telefon a zveřejněného na Twitteru nebo Facebooku, s unavenou tváří, strništěm a kruhy pod očima, těmito subtilními společenskými důkazy o probdělé noci, s nimiž se umí každý identifikovat. A s dojemným, srdečným a bolestným úsměvem plným nefabrikované lásky, který doprovází jeho „Dobré ráno, mí Ukrajinci.“

Sociální sítě takto vyjevují svou základní ambivalenci. V čase míru nám již ukázaly, že jejich nezkrocené algoritmy dokážou rozvracet stát zevnitř jako rakovina, rozkládat společenský organismus na nesmiřitelné a navzájem neprostupné bubliny, které u volebních uren šokují sebe navzájem. Algoritmy sociálních sítí dovedou rozleptat materiál, z něhož byly společnosti zvyklé budovat alespoň základní vzájemné porozumění.

Sdílení znamená péči

V čase války ovšem tytéž sítě ukazují svůj nezměrný a v dějinách nevídaný mírový potenciál: ukazují nám, že v kyjevském metru nocují lidé jako my, s dětmi podobnými těm našim. Nedají nám spát, nutí nás přemýšlet, jak bychom asi takovou situaci zvládali my. Nutí nás pomáhat. Nutí nás protestovat. A nutí nás uprostřed dne plakat stejně, jako pláčou Ukrajinci i Ukrajinky cestou na frontu v rodinném autě, anebo při útěku přes slovenskou či polskou hranici.

Navzdory tomu, že tohoto potenciálu sociálních sítí se pochopitelně snaží využívat ve svůj prospěch obě strany — napadení i agresor —, a v jejich prostoru se tak dnes rojí mnoho dezinformací a falešných zpráv, pozitivních stejně jako negativních, virální síla a množství autentického svědectví z pekla je ohromující.

Ať jste v Brně, Krakově, Linci, Marseille nebo Drážďanech, nemůžete si odpočinout. Jste uprostřed bojů, dokud jsou v nich vojáci. Jste pod palbou, dokud jsou pod ní obyvatelé Charkova nebo Kyjeva. Teorie komunikace tomu říká doomscrolling.

Vaše tělo sedí v kanceláři nebo v kavárně a váš zrak je upřený na monitor vašeho notebooku, ale vy jste v kyjevském metru, na Hadím ostrově, anebo na charkovském sídlišti, které je k nerozeznání od toho, na kterém jste sami vyrůstali.

A odtud už zrak nepůjde odvrátit nikdy.

advertisment